PERNÝ TÝDEN

DARTH ZIRA

Druhý únorový týden byl ve fandomu, konkrétně v jeho pražské části, co do společenských událostí vážně velmi rušný. Všechno to začalo plánovaným křtem vítězného románu Trifida 2005 Zapomeňte na Mars a povídkové sbírky Kyberpunk & Heavy v Krakatitu v úterý 14. března 2006. Ceremoniál měl dle propozic zveřejněných na Sardenu i na pozvánkách, co nám Honza Kovanic týden před tím v Krakáči rozdal, začít přesně v 17 hodin a 17 minut. Těžko říci, jestli si na tom opravdu dali organizátoři tak záležet, že pro slavnostní křest předem vybrali zrovna den, kdy bylo částečné zatmění Měsíce. Honza Kovanic tvrdil, že je to pouhá souhra náhod, byť jej osobně velmi potěšující, ale nikoli první s tímto románem související.
Opravdu jsem se mimořádně snažila dostavit se včas, ba přímo v předstihu, takže jsem do Krakáče dorazila těsně před pátou. A to byl Darth Richie ještě lepší, protože tam na mě už čekal, ovšem Drakulu – což je to jediné, co se ještě v Kraku dá pít – mi neobjednal, to jsem musela sama (grr!). V tu dobu se v zadní místnosti prvního patra vůbec už vyskytovalo plno lidí, samozřejmě včetně autorů, ctihodného kmotra obou děl Marcela Grüna, Zdeňka Rampase, který má jistý „podíl viny“ na vydání povídkové sbírky Honzy Poláčka, Egona Čierneho, Leonarda Medka, Vlado Ríši a dalších osobností. Pár minut po páté se dostavila i Tess, nejen Honzova dcera, ale také tvůrkyně knižní obálky Zapomeňte na Mars. Její bratr tam spořádaně po otcově boku již seděl při mém příchodu.
Zatímco si Tess stěžovala na problémy spojené s vytvořením zmíněné obálky a její otec vykládal rozmarné příhody na téma, kolik jen dalo práce a běhání, aby inkriminovaná kniha byla konečně vydána (a zejména aby byl aspoň jeden tištěný exemplář k dispozici v den křtu), přicházeli další hosté. Pořád se však nic nedělo a čas vesele ubíhal. Asi minutu před čtvrt přiletěl i naprosto uštvaný Richard Klíčník, který se ovšem zdržel opravdu jen na skok, ani bundu si nesundal. Takže můj prvotní dojem, že se s celým ceremoniálem čekalo na něj (neb o tom třeba míní něco napsat do Interkomu) se ukázal jako zcela mylný. Ostatně co čekat od scifistů? Dochvilnost určitě ne a akademická čtvrthodinka je v podstatě v normě, nebo snad ne? V této souvislosti se poněkud stydím, jak nescifisticky jsem se projevila, ale opravdu to byla moje první účast na křtu v Krakatitu, takže jsem se maximálně snažila přijít včas a navíc mi opravdu mimořádně dobře (na pražské poměry až neuvěřitelně dobře) jela MHD. Když na zrcadlově ukazujících hodinách na zdi v zadní místnosti bylo pár minut před půl šestou, přišel nás Zdeněk Rampas vyzvat, abychom se už konečně ráčili přesunout z té zadní místnosti do přední, aby celá slavnostní událost mohla začít. Jako první prohodil pár slov o svém díle Honza Kovanic, který s sebou dokonce donesl sošku Trifida (nejspíš pro ty, kteří nebyli na loňském Parconu a pouhá fotografie je náležitě neuspokojuje, nebo pro všechny ostatní autory, aby si na ni mohli sáhnout a případně závidět). Ale oproti původnímu očekávání příliš nehýřil „veselými historkami z natáčení“, možná proto, že všechno podstatné případným zájemcům popovídal před chvílí, případně mnohé průšvihy s vydáním knihy souvisejícím barvitě popisoval přítomným v Krakáči předešlý čtvrtek, takže se nejspíš nechtěl opakovat. Ale třeba si dá říci a někdy příležitostně nás ještě na toto téma náležitě pobaví. Jak o něm mírně zlomyslně říká Leonard Medek, když vypráví o svých knihách, je to málem zábavnější, než je číst.
Kmotr knihu ve svém proslovu pochválil – ačkoli přiznal, že zatím neměl čas si ji zodpovědně a podrobně přečíst (protože to nebylo v lidských silách, byla vytištěná opravdu jen pár hodin před slavnostním křtem), což ovšem míní urychleně napravit. Jak také sám řekl, má ke knihám úctu a nemá v sebemenším úmyslu je ničit, takže nad křtěným exemplářem pouze symbolicky pozvedl skleničku šampaňského a – dávaje bedlivý pozor, aby jej nepolil – onu skleničku samozřejmě vypil.
Poté byli prezidentem Rampasem všichni, kterým jméno Honzy Poláčka není příliš známé, poučeni jak o sobě autora, tak i o jeho knize, a především o nově chytané řadě nakladatelství Trifid, jejímž prvním svazkem je právě Kyberpunk & Heavy. Sama se přiznám, že je mi Honza Poláček osobou velmi povědomou jak z conů, tak z Krakáče, ovšem netušila jsem dodnes jeho občanské jméno a i případná přezdívka se mi poněkud vykouřila z hlavy (to se mi někdy stává, že se třeba několik let čas od času na nějaké akci bavím s lidmi a přitom nemám celou dobu šajn, jak je vlastně oslovit – a nejsem v tom sama, jak jsem zjistila, možná o tom taky někdy něco napíšu…).
Zdeněk Rampas nám všem oznámil, že je úmyslem v této nově zřízené edici vydat postupně jakousi „scifistickou abecedu“ současných autorů povídek, tedy ke každému písmenu sbírku do jednoho autora, jehož jméno na příslušné písmeno začíná (a písmena „obzvláště plodná“, na příjmení současných autorů prý budou po vyčerpání celé abecedy ještě zopakována), otázkou však zůstává, jakého českého autora od „Q“ nebo od „X“ chtějí vydat. Leda že by měl pravdu Darth Richie - že by se nám během pár měsíců objevil ve fandomu mimořádně nadaný autor vietnamského původu, jinak nevím... . Celá edice však místo od „A“ začíná od „P“ a pokračovat bude podobně „na přeskáčku“. Sama jsem zvědavá, které písmeno (a tím pádem který autor či autorka) bude tím dalším. Prý všechno záleží na tom, kolik autorů bude mít zájem o to, aby jejich antologie vyšly právě v této edici – což znamená mj. v této úpravě a s touto obálkou. Jak jsem tak slyšela v následujících dnech ohlasy, mnoha lidem se příliš nelíbí, takže uvidíme…
I Poláčkovu knihu kmotr Grün odmítl polít a raději bublinkový nápoj ztrestal sám. Po něm jsme mohli šampaňské na počest křtěných knih i jejich autorů pozvednout konečně i my ostatní. Honza Kovanic k němu pro nás (aby se zachoval patřičný styl) zařídil i dostatek jahod. Někteří abstinentně naladění jedinci (nebudu jmenovat a pomlouvat kteří, že, Tess) dokonce dali právě jahodám přednost před Zdeňkem Rampasem hojně dolévanými alkoholickými bublinkami. Nechybělo pochopitelně i další občerstvení, jeho většina však byla (poněkud netypicky) sladká. Ovšem k šampaňskému se to docela hodilo. Nutno ještě připodotknout něco o líné hubě. Egon Čierny se nechtěl u stolu s alkoholem a jinými pochutinami tlačit a jinak vehementně o svá práva hosta hlásit (prý aby nevypadal jako nenažranec – jako by snad někdo byl schopen pravověrného dinosaura z něčeho podobného podezírat) a nenašel se nikdo, kdo by si všiml, že jako jediný z pozvaných zůstal po celou dobu bez šampaňského, jahod i čehokoli dalšího (jak si pak ve čtvrtek stěžoval). Opravdu závažný nedostatek, který by se příště rozhodně opakovat neměl.
Dále už se dělo to, co se na každé podobné akci obvykle děje – ať se pořádá na americké ambasádě nebo v Krakáči – tedy klábosilo se o všem možném a pochopitelně se více či méně drbali všichni nepřítomní. Dobře jim tak, mají na křty chodit. Diskrétnost mi však nedovoluje přílišné podrobnosti k této části. Navíc (mám-li být upřímná) jsem stejně moc čas poslouchat drby neměla, neb jsem využila této příležitosti k lanaření všech dostupných dinosaurů, aby byli ochotní si zahrát v komparsu toho filmu, co podle mojí povídky chystá Peter Pikna. Taky jsme stihli být pozváni Zdeňkem Rampasem na SSSR (Sraz starých scifistických rarit), ale že něco kulatého slaví nám už cudně zamlčel. Poté přišel Darth Regis, se kterým jsem byla domluvená, že si po křtu půjdeme i s jeho notebookem někam sednout a on mi přepálí pár věcí.
Nejspíš někdy v té době "volné zábavy" jsem zcela neprozřetelně v jakémsi podivném hnutí mysli přislíbila, že napíšu (řekla jsem teda „možná“) pro Sarden reportáž z tohoto křtu. Mylně jsem se domnívala, že když tam byl taky Pagi, tak se o této události na Sardenu hned druhý den podrobně rozvypráví a já tudíž nebudu muset psát nic. Nestalo se však a zmýlená neplatí, teda platí. Platí pořád ten můj neprozřetelně vyslovený slib, že o tom všechny, kteří mají zájem se o této události něco dozvědět, podrobně poinformuji. Navíc mi to o týden později Honza Kovanic v Krakáči připomněl a sliby – byť i vyřčené v podstatě žertem a v jistém ovínění k tomu – se mají plnit, což je jeden z hlavních důvodů, proč to musíte číst (a někteří z vás už podruhé).
Po cca hodině část hostů začala zvolna odcházet a omluvil se posléze i kmotr, údajně musel do práce, byť prý nadcházející zatmění nebylo hlavním důvodem. Zato Honza Kovanic (kterého děti zanechaly samotného jeho osudu) se nechal zlákat, aby se mnou, Darth Richiem, Darth Regisem, Editou a Rimsákem šel ještě oslavovat jinam. Konkrétně někam, kde se za prvé dá kouřit, za druhé tam čepují pivo a za třetí se tam zavírá podstatně později, než v osm. Notnou chvíli jsme na něj čekali a pekli se uvnitř v zimním oblečení (ten než se vypraví, to je taky století), ale nakonec jsme všichni pohromadě zdárně opustili Krakatit a zamířili nejdřív za roh do hospody „U Kruhu“. Tam v poslední době (konkrétně od té doby, co je Krakáč hnusně nekuřácký) většinou pravidelně chodíme poté, co se jen mihneme v Kraku (Silver tam občas rovnou objednává salonek). Ovšem to bývá ve čtvrtek, nikoli v úterý, takže tam s námi ten den nikdo nepočítal, bylo našlapáno až po střechu a tím pádem jsme museli jinam. Nakonec jsme zakotvili v hospodě „U Kotvy“, kde jsme nejdřív hledali zásuvku, do které by se dal notebook zapojit, a pak pokračovali v nedokončené konverzaci.
Autor románu Zapomeňte na Mars nám však uchystal velké a zcela nečekané překvapení. Když se odebral – podle svého tvrzení – na toaletu, ozval se z vedlejší části restaurace naprosto neuvěřitelný rámus a třeskot rozbíjeného skla. Pochopitelně jsme se zajímali, co že se to děje, a bylo nám oznámeno, že právě před chvílí KDOSI prohodil nějaké Ukrajince skleněnými dveřmi. Vzápětí se objevil nevinně se tvářící Honza Kovanic – a přesně pár vteřin před jeho vstupem do místnosti ruch vedle náhle ustal. Když nás pak definitivně opustil (šel domů – tvrdí teda on), sotva vyšel z dveří a zmizel nám z dohledu, vedle zase NĚKDO začal prohazovat ruskojazyčné východoevropany dveřmi.
To by vážně jeden nevěřil, co všechno takový správný autor sci-fi zvládne. Napsat velmi dobrý román, takřka ze země vydupat jeho vydání a ještě na oslavu vymlátit hospodu… On teda pořád nejen nám, ale všem, kteří to chtějí (nebo i těm, co nechtějí) slyšet, vehementně tvrdí, že s tou rvačkou nemá nic společného, jenže když my mu to nevěříme.
Druhý den jsme – už ne tak přesně na čas – dorazili do hospody „Skansen“ poblíž Florence. Kupodivu byli ostatní tentokrát dochvilnější, takže jsme museli hledat volná místa. Na výběr byla místa buď u stolu nekuřáckého, kde seděl mj. Pagi a Zdeněk Rampas (jak jsme se vzápětí dozvěděli, hlavní oslavenci), nebo u stolu kuřáckého, kde seděl mj. Praotec Trekkie s manželkou a Rimsák. Jelikož s Richiem oba hulíme (a především v krčmách) jak špatně seřízené vejfuky, volba byla jasná. Ne, že bych neměla Zdeňka s Pagim ráda, ale sušit celý večer hubu… Navíc hned u vedlejšího stolu (a natolik blízko, že se s nimi dalo klábosit) seděli též Egon Čierny, Honza Kovanic a (o něco později příchozí) Leonard Medek. Sotva jsem dosedla, byla jsem byla Praotcem a dalšími požádána, abych jim upřímně sdělila, zda má podle mého smysl na Undreworld: Evolution chodit, takže jsem měla možnost říci mnohem podrobněji a slovy ještě daleko ostřejšími, než na Sardenu, co si o tomto rádobyfilmu myslím. Takže jsme se velmi rychle všichni shodli na tom, že kdo zatím za to ty peníze neprozřetelně nevyhodil, udělá nejlíp, když si počká, až to bude na Pravdaconu či jinde v ceně vstupného. Tak nějak jsme postupně přešli k pomlouvání dalších filmů, mj. se opět propírala má „oblíbená“ Trója (tedy největší filmový shit, jaký kdy byl natočen) a já mohla všem, kteří si toho náhodou nevšimli, barvitě políčit scénu s křižující se (!!!) Hektorovou manželkou, neopomněli jsme pochopitelně vzpomenout ani na „úžasný“ a Zlatou malinou po právu oceněný „herecký“ výkon Paris Histon, jakož i ten báječný drb, že kterýs (patrně mentálně retardovaný) bollywoodský režisér jí hodlá nabídnout roli matky Terezy.
Pak jsme drbali cony, především nedávno proběhnuvší Pragáč (další mé zamilované téma) a Rimsák nám všem barvitě políčila, jaké měli letos problémy s organizací Trpasliconu. Při této milé konverzaci i následné konzumaci objednaných jídel (fakt tam vaří báječně a porce jsou dosti solidní) nás příjemně vyrušila sklenka šampusu, kterou jsme měli připít na zdraví oslavencům. Odpustila jsem si vůči Rampasovi a Pagimu oslovení „velebný kmete“ (jak byl údajně v den svých padesátin titulován Vrchlický), protože co když umí dát rychle facku… Někdy v té době se dostavil i rozjásaný Richard Klíčník s tím, že má obrovskou radost, neb se už konečně může dát partnersky zaregistrovat – a samozřejmě Rampasovi navrhoval, ať se taky s Pagim registrují. Nějak se jeho podnětný návrh nesetkal s patřičnou odezvou, přinejmenším v první moment – já se totiž po přípitku opět přesunula tam, kde jsem mohla beztrestně hulit (a neméně beztrestně pomlouvat filmy i organizátory conů), takže další dění u nekuřáckého stolu jsem sledovala z odstupu a (vzhledem k nadprůměrné koncentraci užvaněných jedinců na metr čtvereční) slyšela jsem tak maximálně, o čem se baví lidé sedící tak do dvou metrů kolem mne.
Poté jsme se zvedli a snažili se prohodit nějaká vřelá slova i s dalšími přítomnými, kteří pozvolna začínali prchat – ono už bylo taky něco kolem desáté, takže nám bylo jasné, že to „Na vlastní oči“ o upírech neuvidíme. Naneštěstí se nám nějak pokazilo i programování videa, takže (jak jsme po příchodu zjistili) se nám právě tato z hlediska fandomu velmi zajímavá část nenahrála. Kdybychom věděli, že v tom bude vystupovat velký exorcista Silver osobně…
Ve čtvrtek pak bylo přímo povinností jít do Krakáče – pro mne dvojnásob, jelikož jsem měla odevzdat Aquile již přečtené romány z letošní CKČ a vyfásnout jiné. Vlekla jsem je s sebou ovšem zbytečně (dokonce podruhé, jelikož jsem předpokládala, že bude i v úterý na křtu), prý (podle Zdeňka Rampase) je nějaká nemocná a přijde až příště. Zato byl přítomen Silver, který přislíbil, že inkriminovaný televizní pořad s jeho osobou již koluje fandomem a určitě se k nám velmi brzy dostane – a pokud prý ne, jeho doručení osobně zařídí. Jinak ovšem bylo ten den v Kraku poněkud mrtvo, že by byli všichni po dvou dnech akcí tak utahaní?
To teda moc nevydrží…
Čerství byli akorát Tomáš Němec, JWP & comp., sedící u jednoho stolu, kteří však (taky asi z důvodu nemožnosti kouřit a dát si pořádné poctivé pivo) velmi rychle vypadli z Kraku ke Kruhu. Tak jsme zamířili za nimi, mj. i proto, že se zcela mimořádně do Práglu dostavil a ke Kruhu s nimi šel též Střelec (se kterým se jinak vídám akorát na pár conech do roka), čehož bylo třeba využít. „U Kruhu“ bylo sice narváno, ale personál se nakonec nechal přesvědčit, aby ke stolu, kde už všichni (včetně Leonarda Medka) seděli, přidali stůl další, abychom se tam všichni vešli. Pak ještě došla Petra Neomillnerová s pár lidmi, takže jsme se k těm sraženým stolům namačkali jen tak tak.
Klábosilo se pochopitelně zase o všem možném, velký prostor samozřejmě dostalo milované dítě JWP, hrdinný agent JFK, ale řeč dokonce došla i na věci, o kterých by to možná jeden neřekl. Teda ti, co znají Střelce a jeho mírně militantní záliby, by určitě řekli. Např. já si stěžovala na jednoho kamaráda advokáta, který se se mnou před nedávnem hádal na téma, zda se předválečná ČSR podílela či nepodílela na celosvětovém obchodu se zbraněmi celou jednou pětinou – a on tehdy kategoricky tvrdil, že ne, za což by dle Střelce zasloužil některou z těch zbraní nacpat do jistých míst (nevím, jestli pouhou pistoli nebo rovnou hlaveň tanku, do takových detailů jsme přece jen nezabíhali). Tím jsme se nenápadně dostali k obecně oblíbenému tématu druhé světové a od něj k neméně oblíbené válce ve Vietnamu... Ovšem pánové Němec a JWP rozvíjeli i dočista jiné a vpravdě zajímavé teorie, především na téma žen, o kterých jsem však slíbila, že doslovné znění na ně neprásknu. Oni mi to samozřejmě nevěřili, prý jak mě tak znají, bude to za pár dní určitě na Sardenu. Tak aby viděli, že taky všechno nevykecám, nedozvíte se více už ani slovo.