PŘEDNÁŠKY: SLOVO DO PRANICE 5
TROCHU OSOBNÍ ÚVAHA...

Pagi

Zlí jazykové o mně říkají, že fotografuji proto, abych nemusel být fotografován já. Trochu pravdy na tom je, byly doby, kdy jsem před praktikami, leikami a flexaretami utíkal nebo jsem se snažil splynout se zdí, skrýt se za sloupem nebo se dostat do optického stínu Vlado Ríši, Stoupy, Dárečka nebo jiného podobně rozsochatého přítomného.
Když jsem začal na web dávat svoje fotoalba, musel jsem o nechuti být fotografován přemýšlet jinak - a hlavně z obou stran. Abych mohl fotografovat jiné, musel jsem se donutit nereagovat na ostatní fotografy, pokud jsem se dostal do zorného pole jejich přístrojů. Nějakou dobu mi to trvalo, dodnes přesně vnímám, kdy se někomu promítnu do záběru. Ale v okamžiku, kdy jsem začal nosit svoji kůži na trh - byť zprostředkovaně přes svoje fotoalba - musel jsem respektovat, že moje právo fotografovat jiné je spojeno s právem ostatních fotografovat mne.
Přednášející nosí svoji kůži na trh, vystupují z anonymity posluchačské masy a ocitají se v čele sálu. Jsou tam proto, že ostatním chtějí něco sdělit. Posluchači jsou hlavním cílem a zároveň měřítkem přednášejícího, pokud ten nechce na veřejnost, měl by se věnovat psaní nebo rozhlasové práci. Jakmile se ale postaví před své posluchače, musí tuto svoji roli vzít vcelku, jak stojí, leží a běží. A do tohoto celku patříme i my, fotografující šílenci, patří do něj to, že přednášející nezpanikaří při pohledu na obnažený objektiv fotoaparátu nebo videokamery jako panna v nočním parku při spatření nahého exhibicionisty.
Dokonce jsem se setkal s tím, že jsem vyndal fotoaparát z tašky a přednášející zalezl pod stůl (jestlipak si dotyčný na tu istroconskou veselou scénku vzpomene?) . Diváci to mohou vzít jako humornou vložku - ale ve skutečnosti tím jim přednášející dává možnost domnívat se, že i když vážili svůj čas a dali mu ho k dispozici, jsou pro něj méně důležití, než nějaký potrhlý fotograf, který ostatně nejspíš za chvíli vyrazí do jiné posluchárny lovit další duši do své kouzelné skříňky.
Apeluji tady na přednášející, aby fotografování na přednáškách brali jako součást svého vystoupení, jako to, co k prezentaci tématu patří a co bude tvořit součást naší kolektivní fandomové paměti. V případě besed nebo poloimprovizovaných pořadů to dokonce bude časem možná jediný startér, který tehdejším účastníkům i samotnému přednášejícímu vyvolá z hlubin mozkových závitů připomínku na dávno uplynulou chvíli, po které toho možná už nic jiného nezbylo, než vzpomínka a fotografie.
K tomu chování přednášejících patří ještě jedno pozorování. Setkal jsem se také s tím, že přednášející se v průběhu přednášky urazil, přerušil projev a začal si vyřizovat osobní účty. Možná, že někdo takové případy zná z conů, já bych ale připomněl profesora Kahudu, autora teorie mentionů, částic duševní energie. Když přednášel odborníkům z matfyzu, byl podroben tvrdé kritice lidí, kteří patří ke světové špičce teoretické fyziky. Bodem zlomu se stala poznámka z pléna, že mentiony jako každá elementární částice musí mít také svoji antičástici, která by se mohla jmenovat demention. Profesoru Kahudovi se tehdy zvedl krevní tlak a do pléna začal vykřikovat: ty částice jsou chytřejší, než vy!
Nezapomínejte: kdo ztratil sebeovládání, prohrál - nejenom v pokeru, ale i jako přednášející.