PŘEDNÁŠKY: SLOVO DO PRANICE 2
UCHO SE DIVÍ, CO HUBA ŘÍKÁ

Pagi

Dlouholetí kantoři dokáží téměř bez přípravy učit prakticky každý předmět, a tuto dovednost si prohlubují častým suplováním, kdy latinář dostane na krk matematiku, fyzik dějepis a češtinář kreslení. Tenhle cvik nám ale chybí, a tak nesmíme podceňovat „předstartovní přípravu“. I když... téma přednášky je obvykle malou podmnožinou našich zájmů, a tak přece nebude problém o tom povídat, ne?
Zkušení přednášející si dokáží v hlavě připravit osu přednášky, zapamatovat si ji - a hlavně se jí držet a ještě navíc přitom kontrolovat čas tak, aby poklesli hlasem chvilku před koncem vyhrazeného času tak, aby se před následujícím programem mohli vyměnit návštěvníci i vzduch. Snad jediným člověkem, kterému dodržování časového rozvrhu rádi odpouštíme, je Františka Vrbenská, která do hodinové přednášky vměstná někdy i hodinu a půl poutavého povídání - k její cti budiž řečeno, že se o to hodně zaslouží i besedující. Františka je navíc velkým vzorem v přípravě - tak třeba účastníci Opatconu 2001 si vzpomenou, jak s sebou vlakem táhla grimoár, který jsem rozsahem odhadoval na telefonní seznam celého Britského království, a který byl hlavní pomůckou její přednášky.
Trochu jsem tak odběhl od písemných příprav - zvláště v případě, kdy dané téma přednášíte poprvé, se vyplatí mít před sebou papír s napsanou osnovou. Nestyďte se a klidně si ji vytiskněte nebo napište větším písmem, zrychlí vám to její čtení a zkrátí dobu, kdy se nevěnujete svým divákům a posluchačům. Důležité je, aby tato osnova nebyla příliš detailní, patnáct hesel na hodinovou přednášku znamená jedno heslo = téma na čtyři minuty povídání!
Příprava na přednášku patří k velmi individuálním disciplínám a tak to, co se osvědčuje jednomu, nemusí třeba fungovat u druhého. Vždy je ale třeba si daný postup nejdřív zkusit a pak teprve ho odmítnout. Někomu stačí dát na papír tři či čtyři hesla, jiný si musí napsat třístránkovou osnovu a se stopkami v ruce si přednášku několikrát přeříkat, další zplodí doslovnou papírovou verzi, kterou se naučí nazpaměť (a pak ji čte nebo naopak třeba povídá úplně něco jiného). I tady všem doporučuji, aby se dívali, jak to dělají jiní, co z toho vzešlo, a jestli to mohou zkusit také tak. A - hlavně začínajícím přednášejícím - zkusit si dané téma odpřednášet doma, nanečisto, třeba si to i nahrát a pak poslechnout.
Jsou přednášky, které vyžadují čtení připraveného textu. Obvykle to bývá tehdy, když se jedná o velké množství přesných údajů, například historických dat nebo technických údajů (nebo směsi obojího - tak obvykle vypadají přednášky Franty Novotného). Nebo může jít o autorská čtení nebo čtení překladů či fanfiction. I tady je třeba pamatovat na to, že projev by měl být poutavý, a hlasový projev by měl obohatit onen plain text, který stejně časem dostaneme do rukou, o zážitek, který nám při čtení knihy připomene, jak jsme to slyšeli poprvé. Takhle si třeba při čtení Zeměplochy připomínám Honzy Kantůrka čtení z připravovaných knih. A - opět - tu je Františka Vrbenská, jejíž čtení nebo převyprávění mýtů by si zasloužilo nahrávat.
Dokonce i takový bavič a improvizátor, jako je Richard Klíčník, měl nedávno co dělat, aby se vyrovnal s přednáškou, když vzdálenost mezi ním a připravenými podklady přesáhla padesát kilometrů. Jakmile se vám takovýhle malér přihodí a přednášku nemáte v hlavě, musíte si podklady opatřit, udělat nové, nebo stejně důkladně připravit jinou přednášku. Neznám nic horšího, než přednášejícího, který kutá v hromadách papírů, nemůže najít ukázku, kterou právě chtěl přečíst a která je pro pochopení jeho myšlenek zásadní, zjišťuje, že mu některý z jeho lárů či penátů vyměnil modré záložky za zelené a červené vyhodil úplně. Takovému přednášejícímu asi na posluchačích záleží méně, než na tématu přednášky...