PŘEDNÁŠKY: SLOVO DO PRANICE 1
BÝT SLYŠET, BÝT VIDĚT

Pagi

Přednášky na akcích jsou specifickou formou tvorby - a tak poté, kdy jsme se na našich stránkách zabývali literaturou, nastal čas věnovat se pomoci začínajícím přednášejícím. Jen někteří šťastlivci se rodí s talentem v tomto oboru, málokdo z nás má to správné krízma, a tak nám ostatním nezbývá než se spoléhat na to, co se sami naučíme, nebo na co nás upozorní kamarádi.
Jsem tvor víceméně konzervativní (méně lichotivé synonymum pro tuto vlastnost je líný) a tak jsem se dlouho rozhoupával, o čem zajímavém, ale hlavně podle mého názoru potřebném by stálo za to rozvířit diskusi. Po bloku, věnovaném literatuře (jazyk, grafická úprava textů apod.), se nabízelo další ožehavé téma - forma a částečně i obsah přednášek. V mejlové konferenci VŠE mne tímto směrem předběhl David Zejda, a budu rád, když on či další z vás, kteří mají vzdělání či praxi orientovanou tímto směrem, přidáte svoje postřehy. Žádný recept není univerzální, každý z nás má zkušenosti z jiného prostředí, a stejně tak každý přednášející je trochu jiný. Přesto taková diskuse určitě pomůže, abychom se při přednáškách vyvarovali těch nejběžnějších - a zároveň nejjednodušeji odstranitelných - chyb, a zkusili zapracovat i na těch složitějších...
Obvykle první, co vnímáme na přednášejícím, je jeho vzhled a držení těla, když přichází na své místo do čela místnosti. Nepamatuji se, že bych někdy viděl přednášejícího oblečeného eklhaft - různé uniformy, kroje a dresy jsou naproti tomu mnohdy vítaným doplněním a zpestřením vlastní přednášky, přesto i tady je dobré svůj vzhled konzultovat (zvláště muži by si měli vážit úsudku svých dívek či přítelkyň, i když se mu nemusejí úplně podřizovat).
Jenže pak už začíná první úskalí mnohých přednášejících - oční kontakt s diváky. Je obdivuhodné, jak výrazně dokáže taková maličkost zlepšit vnímání přednášky u návštěvníků. Staří praktikové - jak přednáškoví matadoři, tak i herci - doporučují vybrat si v publiku někoho z předních řad a přednášet či hrát „pro něj“. Myslím si, že je lepší vybírat si jako tohoto referenčního diváka (a posluchače v jedné osobě) spíše někoho méně blízkého. No a pak už můžeme podle reakcí dotyčného nebo dalších lidí snadno poznat, kdy zrychlit tempo, kdy vložit něco pro zasmání, které věty zkrátit a čemu se věnovat víc.
Velmi mne mrzí vždy, když jsem na přednášce se zajímavým tématem a dobře připraveným obsahem, a přitom nemohu v sále najít přednášejícího, protože se před svými partnery (a účastníci partnery přednášejícího jsou) skrývá všemožným způsobem - nebudu prozrazovat, koho jsem se pokusil fotit, ale co jsme z něj mohli ze sálu vidět, posuďte sami na ilustračním snímku.
K onomu vidět a být viděn patří také slyšet a být slyšen. To bývá stejně častým problémem, jako je viditelnost. Lidský hlas je vynikajícím zprostředkujícím médiem, které dokáže posluchačům přinést mnohem více, než kdyby si týž text přečetli tištěný. Hlasitý, modulovaný a zřetelně vyslovovaný projev, směrovaný do středu přítomných posluchačů, by měl být pravidlem. (Pozor ale, mluvit hlasitě a křičet je velký rozdíl.) Specifickým problémem to bývá u začínajících přednášejících, jejichž nadšení tématem mnohdy téměř dosahuje jejich nedostatku praxe v prezentačních dovednostech. I vynikající sdělení může zapadnout, pokud je kuňkáno jednotvárným slabým hláskem do papíru, ze kterého je dotyčný čte. Bohužel často i návštěvníci takových pořadů jsou stejně hodně nadšení a málo zkušení a nedokáží proto přednášejícímu poskytnout vhodnou zpětnou vazbu.
Zřetelná a modulovaná mluva - co bych vysvětloval, o co jde, doporučuji všem přednášejícím, aby si čas od času zašli na pořad třeba Františky Vrbenské nebo Ondřeje Neffa, a zkusili popřemýšlet, jak to tihle dva dělají. Přednášení v sále vyžaduje úplně jiný způsob práce s hlasem, než když se bavíte s přáteli na pokoji nebo v hospodě. Operní zpěváci dokáží ozvučit Národní divadlo a i na poslední galerii víte, zda právě mluví nebo šeptají - a také víte, co mluví nebo šeptají. Opět se zkuste na některých přednáškách postavit až na konec sálu a se zavřenýma očima chvíli poslouchat. Pak přejděte do první řady - a vzpomeňte si, jak asi mluvíte vy. Bude vás slyšet až vzadu? Nespokojení návštěvníci se zpravidla ozvou, až když jejich míra nespokojenosti přesáhne určitou mez. Do té doby si „jen“ odnášejí z přednášky nepříjemný pocit. Tady udělá dobrou službu kamarád, ať už povzbuzením v průběhu, nebo názorem po skončení přednášky.
K tomu patří i dovednost mluvit do mikrofonu v případě, že nedokážete hlasem ozvučit kvalitně celou místnost. Mikrofon, vysvětlují na divadelní fakultě žákům, je něco jako lupa - vynikne v něm i sebemenší chyba řeči (obzvlášť citlivý je na sykavky, prskavky a ééékavky). Mikrofon zasahuje mnoho přednášejících i na úplně jiném citlivém místě, které s hlasem jen zdánlivě nemá nic společného - omezuje nebo dokonce znemožňuje pohyb a gestikulaci (viz rčení „mne svázat, tak jsem němej“). Při chybném držení mikrofonu ale posluchači zpravidla dávají najevo stav věci velmi brzy a hlasitě. Já sám dávám přednost mluvení bez mikrofonu, vždy se ale snažím uvědomit si rozměry místnosti a přizpůsobit tomu svůj hlas.
Pravidlo o slyšitelnosti platí snad ještě víc pro besedující. Mnozí z nás si při kladení otázky či rozvíjení tématu neuvědomují, že sedí v první řadě a že z naší hlubokomyslné úvahy metr za námi není slyšet už ale vůbec nic. Nebo naopak - sedí v poslední řadě a přednášející pak neví, na co vlastně má odpovídat či reagovat. V diskusi považuji za stejně důležité dívat se na přednášejícího (nebo řídícího diskuse) jako být slyšet v celém sále. Vždyť na ten malý okamžik se stáváme i my přednášejícími a měli bychom tedy dodržovat stejná pravidla, jaká pomáhají zkvalitňovat projev těch za kecpultem.
Velmi často najdeme mezi diváky takové, kteří mnohdy nerespektují právo ostatních na nerušený poslech, a bez jakéhokoliv studu a omezení ruší ostatní a baví se spolu o věcech, které v danou chvíli považují za (pro ně) důležitější, než probíhající přednášku. Tady apeluji na všechny: nebojte se takovým lidem říci, aby se ztišili (možná takhle okřiknete i mne, tu a tam jsem se také přistihl při vybavování se...).