JAK CHUDÝ JEDI KE ŠTĚSTÍ PŘIŠEL

DARTH LEILITH

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami stála malá dřevěná chaloupka. A v té chaloupce spokojeně hospodařil…ne, takhle ne. To moc připomíná pohádku, a ona to pohádka není, to je skutečný příběh.
Prostě na jedné lesnaté planetě, která od nepaměti nesla název Iridonia, žil ve staré roztrhané boudě na spadnutí jeden Temný Jedi. Ten Temný Jedi se jmenoval Bert Molss a Řád Jediů opustil před dvaceti lety z vlastní vůle, protože tam podle něj byla ukrutná nuda. Už jen z toho můžeme nasnadně poznat, že náš Bert už má sice svá nejlepší léta dávno za sebou, ačkoli duchem zůstává stále ve svém radostném mládí. Na Řád sice nikdy nehuboval, to by mu také strach nedovolil, nicméně jej zavrhl pro jeho stereotypnost a předpotopní názory, když mu bylo bujarých padesát dva let. Z čehož vyplývá, ovšem jen tehdy, když umíte počítat do sta, že mu je v našem příběhu rovných dvaasedmdesát. Víte, mezi námi, Temní Jediové to nemají v hlavě zas tak úplně v pořádku (vzpomeňte třeba na šíleného Joruuse ´c´ Baotha, tím se samozřejmě nechci dotknout jeho obdivovatelů), taktéž to platilo i v případě Berta.
Abych byla upřímná, jeho odchod z Řádu pro odlišný pohled na svět přinesl ostatním Jediům nevídaně silnou úlevu. Je pravda, že ho zařadili do tzv. „odpadlé dvacítky“ a uváděli ho jako špatný příklad padawanům, uvnitř však navzdory svým mravním zásadám tiše jásali. Nedivte se jim - ztráta poloviny původních knižních svazků z archívu způsobená Bertovým nedopatřením, když do jednoho z regálů omylem odhodil doutnající zápalku (to protože předtím zapaloval z pro nás neznámých důvodů gelovou svíčku na pracovním stole Jocasty Nu), byla pro Jedie přeci jen víc než bolestná.
Nebo třeba vezměme Bertův další průšvih, kterého se na posvátné půdě Chrámu dopustil, to když takhle jednou v zimě (zrovna na Coruscantu jednou za uherský rok mrzlo, mohlo být tak dvacet pod nulou) prokázal svou dobrou vůli tím, že se rozhodl umýt podlahu v zasedacím sále Rady (samozřejmě se při tom řídil heslem „co je mokré, to je čisté“, takže nepoužil ani saponát, ani podlahu nevysušil, prostě na ni chrstl pár kbelíků vody). Co se asi mohlo stát, když ještě k tomu otevřel všechna okna (a že jich v sále Rady je požehnaně), si ti chytřejší z vás nejspíš dokázali odvodit. Jenže z toho pěkného nového kluziště, které tu během pár hodin vzniklo, neměl radost ani mistr Yoda (málem si tu zlámal obě své tříprsté nohy), ani Mace Windu (jemuž se naskytla příležitost si nedobrovolně zabruslit), nevyjímaje ostatní členy Rady, kteří tam později nic netušící přišli.
A takovýchto podobných seků měl Bert na kontě mnohem víc, nepočítám například to, jak si kdysi za jednoho obzvlášť deštivého dne krátil dlouhou chvíli spravováním pojistek s použitím Síly. Nejen že nadále nesvítila světla v jedné tréninkové tělocvičně (padawani si tam hezkých pár týdnů svítili pouze světelnými meči, ačkoli to měli zakázáno), nýbrž se do temnoty na několik dní ponořil celý Chrám.
Zkrátka a dobře, každý v Chrámu (Yodou počínaje a vrátným konče) si slastně oddychl, když za Bertem Molssem definitivně zaklaply dveře. Každý pak jen doufal, že odešel někam hodně, hodně daleko a nadobro. A to byli prosím Jediové, ušlechtilí a spravedliví tvorové.

No co, nebudu to prodlužovat, každý byl rád, že se Berta zbavil, a Bert sám byl taky rád, že se zbavil Jediů, podle jeho vlastních slov „těch zabedněných hlav,co nic jinýho než meditovat neumí“. Usadil se tedy zde na Iridonii a postavil si svůj přístřešek (zkušenosti se stavbou moc neměl, jeho obydlí se podobalo spíš hromadně dříví neumně sbitého do jakési neforemné rádoby chýše než skutečné chatě). Ale byl tu šťasten. Za celá léta, co tu žil, mluvil jenom s místními obyvateli dole ve vsi, to když potřeboval něco koupit nebo zařídit, a to věru moc často nebývalo, není proto divu, že ho usedlíci označovali jako lesního muže. Návštěvy k němu nechodily, dokonce ani podomní prodejci (těm by stejně nebyl nic platný), protože jim připadal zkrátka „divný“ (tady ale na sto procent nebylo slovo „divný“ synonymem ke slovu „Jedi“, jak to obvykle všehovšudy bývá, tady to znamenalo, že jde prostě o blázna). Ale jakkoli místní nevítali Berta jako zrovna nejvzácnějšího hosta do domu, měli ho rádi, poněvadž věděli, že i když je to starý pošuk, má dobré srdce. Sem tam mu nechali tu krajáč mléka na zápraží, tu kus uzeného na větvi stromu před chýší, celkem vzato si Bert nežil špatně. Ale nemyslete si, že to byl jen takový darmožrout. Na oplátku vesničanům jejich osadu chránil před útoky z vnějšku (abych byla přesná, šlo spíše o loupežné výpady kluků z vedlejší vsi hospodářům na ovoce, ale i tak to byla činnost záslužná) nebo leckterým chasníkům pomáhal s dřívím (síly měl za tři,i když už zrovna nebyl nejmladší, byl to takový ten zarostlý hromotluk, jistě takový typ člověka znáte).
V chajdě na kopci porostlém lesy nad vsí Lor-Mac žil Bert spokojeně a nerušeně, jak si za časů „bláznivin“ v Chrámu vždy toužebně přál, a zdálo se, že nic ani nikdo nemůže už tento rajský klid narušit.
Avšak, jak se říká, zdání klame. Rušivý element totiž jednoho dne přišel i ke dveřím Berta Molsse, a sice v podobě Zabraka (jen tak pro pořádek - Zabrakové jsou původní humanoidní obyvatelé planety Iridonia, kteří zde žijí s kolonizátory-lidmi v míru, ale nijak zvlášť se s nimi nemíchají, to znamená, že vesnici, kde žijí člověk a Zabrak bok po boku jako bratři, byste tu hledali asi dost těžko). No a právě tento Zabrak zaklepal jednoho slunečného letního podvečera na dveře Bertova domku. Zaklepal není to správné slovo, on přímo zabušil. A to takovou silou, že až z Bertových chatrných dveří třísky lítaly. Bert, který právě vařil čaj z bylinných kořínků (no schválně, koho vám připomíná?:-))), se pochopitelně vylekal. Ale to největší leknutí mělo teprve přijít.
Váhavě otevřel…a málem si pustil konvici s vařící vodou na nohy. Protože to, co před sebou spatřil, mu málem způsobilo infarkt. Před jeho obydlím totiž nestál obyčejný Zabrak. Bert si dokonce na jeden okamžik pomyslel, že to ani Zabrak není. Zabrak to však byl, ale tak zpitvořený, že téměř nebylo poznat, že to vůbec Zabrak je. Obličej měl totiž celý černočerveně potetovaný (takovými zvláštními ornamenty, velice působivými) a oči jedovatě žluté. Jediné, podle čeho se tomu stvoření dala přisuzovat zabračí identita, byla řádka malých špičatých rohů vyrůstajících na jinak holé hlavě. Byl oblečen do černé tuniky a černých kalhot, plášť neměl (nejspíš proto, že teplota nad Lor-Mac se toho dne pohybovala okolo třiceti stupňů Celsia ve stínu) a na opasku měl připevněný světelný meč. Není známo, co vzalo Bertovi dech víc, zda vizáž příchozího nebo spíš ta zbraň. Ať to bylo tak či onak, zbledl jako stěna a začal koktat něco, co by se při dobré vůli dalo nazvat pozdravem. Nebyl schopen kloudného slova, možná tím hrozným úlekem nebo tím, že už hezkých pár let s nikým jiným než sám se sebou nepromluvil, nicméně se mu podařilo vyloudit z úst nesrozumitelnou větu, která zněla jako: „Co tu hledáte?“
Zabrak mu ale zjevně dobře rozuměl.
„Vás,“ odpověděl stručně a jasně.
„A…a…a proč? A kdo vlastně jste?“ Bertovi se dalším šokem vrátila řeč.
„Jsem Darth Maul, lord ze Sithu,“ představil se konečně ten podivný Zabrak, přičemž své jméno a titul vyslovil s téměř královskou vážeností temným a zastřeným hlasem. Potom už o malinko lidštěji dodal: „Vy jste bývalý Jedi, jestli se nemýlím.“
„Ano, to jsem. Jsem Temný Jedi Bert Molss.“ Bertovo vyslovené jméno zdaleka neznělo tak majestátně jako to Maulovo. Strach způsobený Sithovou přítomností a náhlý nával temné Síly Bertovi nedovolil nic jiného než stát jako přimražený na místě a odpovídat mektavě na položené otázky. Temnou stranu Síly vždy obdivoval, ale poznal ji jen z pohledu Jediů. Netušil, že v reálu dokáže být tak hrozivá. Byl zvědavý na spoustu věcí, které skrývá, za nic na světě by se teď na ně ale nedokázal zeptat.
„Výborně. Tak vás právě hledám. Abych to nezdržoval, jsem vyslanec Obchodní federace a vás mám přimět ke spolupráci.Doufám, že to s vámi půjde po dobrém.“
Sith a vyslanec těch federačních červů? Ne, tomu nemohl zmatený Bert uvěřit. Znal Federaci dost dlouho na to, aby věděl, jací vyžírkové a podvodníci to jsou… a těm se upsal příslušník Temné strany Síly? Hanba!
„Tak opatrně, Jedii, dávej si pozor, na co myslíš,“ opáčil náhle Sith, čtoucí Bertovy myšlenky. Bert se lekl ještě víc. Pohlédl na rukojeť světelného meče s dvojitou čepelí a napadlo ho, že v souboji proti tomuto tvorovi, který je sice o dvě hlavy menší než on sám a vůbec ve srovnání s jeho tělesnými proporci působí trochu jako akční figurka pro děti, by neměl sebemenší šanci. Matně vzpomínal, kde že je konec jeho vlastnímu světelnému meči, který naposledy rozsvítil před čtrnácti lety, a to ještě jenom když šel na borůvky a dlouho do noci bloudil po lese. Teď mu sloužil jako okenní podpěra a déšť a slunce se na něm také podepsaly. A vrhat se do boje s tímto jistě zkušeným šermířem holýma rukama, by nebylo nic jiného než sebevražda. Takže radši bude v zájmu uchránění vlastního života souhlasit i se spoluprací s těmi federačními držgrešlemi.
„Och, omlouvám se, pane,“ ustoupil Bert nevědomky dva kroky dozadu, přičemž šikovně zakopl o konvici se stydnoucí vodou na čaj, kterou tam předtím položil. Voda se rozlila po hliněné podlaze a pomalu se do ní vsakovala.
„Takže jaká je vaše konečná odpověď?“ naléhal Maul bez povšimnutí, že už i on stojí v kaluži převařené vody. „Budete spolupracovat s Obchodní federací? Myslím si, že vaše pomoc bude nezbytná,“ dodal s ironickým úšklebkem.
„A…ano.“ Zakoktal Bert odhodlaně. Jediné, co by mu teď chybělo, byl Sithův útok v případě, že by se odvážil nesouhlasit. Ne, tihle Sithové jsou opravdu divná stvoření, jeden nikdy neví, co od nich může čekat. Proto se vyplatí držet hubu a krok. Pro jistotu.
„V tom případě vám gratuluji,“ řekl znovu Maul o moc přátelštěji, poté napřáhl ruku v černé kožené rukavici směrem k Bertovi. Ten zlomek sekundy váhal, nežli ji uchopil, co kdyby to byla léčka? Nakonec se ale odvážil a asi udělal dobře.
„A děkuji vám za vaše rozhodnutí.“
Bert nemohl uvěřit vlastním očím-z děsivě vyhlížejícího, ďábla připomínajícího tvora, který byl ještě před pár minutami schopen skočit mu po krku, byla najednou slušná a zdvořilá bytost. Nerozuměl tomu, snad se ale ani nesnažil. Koneckonců, kdo vlastně rozumí Sithům?