KLONY ÚTOČÍ ANEB 101 PALPATINŮ

LANA ESTARI

O vesmíru by se dalo říci mnoho věcí. Především, je velký. Větší než si lidé myslí, dokonce větší než si většina z nich dokáže představit. Dále je bláznivý. Jeho BQ (bláznivostní kvocient) vzrůstá přímo úměrně k počtu jeho obyvatel. I přes fakt, že v porovnání s velikostí vesmíru je počet obyvatel v souhrnu prakticky nulový, je vesmír skutečně šílený. No a v neposlední řadě je vesmír černý. Někteří říkají, že protože je tam tma. Jiní zase, že je to nedostatkem světla. Jako autor musím zůstat objektivní a bez názoru. Faktem je, že vesmír je černý.

A právě vesmírem, který vám byl právě objasněn jako veskrze podivné místo, klouzal hvězdný destruktor. Nutno zde podotknout, že to byl do nevídaného lesku vyleštěný hvězdný destruktor. Okna a průzory byly vypucované, až to vypadalo, že lodní interiér od vzduchoprázdna venku nedělí nic než vrstva vzduchu. Paluby byly oškrábány od veškeré špíny a vyčištěny širokou škálou nejlepších galaktických saponátů natolik, že sebeméně neopatrné našlápnutí by znamenalo uklouznout a narazit si partie, které zde nebudou v zájmu autorčiny bezúhonnosti jmenovány. Dohlížející důstojníci chodili (či klouzali) sem a tam a přísně trestali každého, kdo vkročil do chodby ve špinavých botách, komu spadl vlas na vytřenou podlahu, nebo kdo, nedejbože, zanechal na vyleštěných oknech své otisky prstů. Sami tito důstojníci měli čerstvě vyprané a vyžehlené uniformy, botky prosté jakékoli skvrnky či smítka, ulízané vlasy a nervozitou zaťaté pěsti.
Nebylo věru proč se jim divit. Tento den měla přijet na jejich misi dohlédnout návštěva ze všech nejvzácnější. Sám Imperátor se ohlásil a do jeho příletu zbývalo pouze pár minut. V hangáru se do vzorového pozoru seřadili stormtroopeři a vyšší důstojníci aby přivítali Císaře. Napjatá atmosféra byla hustá jako čočková polévka. Je všeobecně známo, že čočka způsobuje jisté nežádoucí efekty v zažívacím ústrojí humanoidů. I v tomto směru by se dala atmosféra s luštěninovým pokrmem srovnávat, jelikož stres a napětí mají rovněž negativní vliv na žaludek a další orgány. Vzorný pozor důstojníků tedy občas rušil nepatrný pohyb některého z nich, který právě prožíval velmi nepohodlné pocity ve svých útrobách.
Na hvězdném pozadí se objevila tečka. Z tečky byl takový jakože puntík. A puntík rostl a rostl, no a, světe div se, narostl v lodičku, ta narostla v loď a hle!, za chvilku už Imperátor přistával v hangáru destruktoru. Uběhlo pouhých pár minut a po rampě dolů sestupoval stín temnější než noc. Černá kápě halila hlavu plnou ještě černějších myšlenek.

Zatímco sestupoval blíže a blíže k podlaze hangáru povšiml si, že vojáci se v řadě místo předepsaného pozoru ošívají a přešlapují. Pomalými kroky se sunul dále šikmo dolů. Krok... “To je tedy disciplína,” pomyslel si vládce Impéria... Krok... “Jakými slovy bych je mohl nejlépe setřít za tu neukázněnost?” uvažoval... Krok... “Ta podlaha se ale leskne,” zaznamenal... Krok...
“Ááááá!” zaječel Palpatine a minimální možné tření jakého lze dosáhnout na podlaze destruktoru udělalo své. Císař uklouzl, prosvištěl kolem uvítací čety, jen poplašeně kvičel když letěl kolem dlouhé řady stormtrooperů a nakonec s podivným zvukem měkkým a dutým zároveň narazil v plné rychlosti do zavřených dveří hangáru. Vypadal teď přinejmenším podivně. Plášť byl zmuchlaný a vypadal teď spíše jako kus starého špinavého hadru. Na jedné straně zpod černé látky koukala jedna svraskalá, bledá ruka. Na druhé čouhala Císařova noha. Vypadala... nečekaně. Byla štíhlá, ani náznak křečových žil, hebká kůže se leskla v umělém osvětlení, alespoň tedy tam, kde nebyla kryta nejjemnějšími síťovanými punčoškami pastelově jemné růžové barvy.
Ozvalo se několik zalapání po dechu. Pár lidem unikl přidušený výkřik úžasu, jeden voják ve druhé řadě omdlel a kdesi vzadu v místnosti se ozvalo uznalé hvízdnutí. Kapitán chvíli stál s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Za celou svou kariéru něco takového neviděl. Jen toho krátké vytržení z reality mu zabránilo všimnout si, jak si jeden z vojáků v rychlosti opisuje adresu Imperátorova krejčího (švadleny?), která vykukovala zpod záhybů hábitu hned vedle úchvatné nožičky.

***

“Zbytek posádky se o tom nesmí dozvědět,” instruoval kapitán svého prvního důstojníka.
“Ano, pane!” potvrdil výše uvedený.
“Všem, kteří byli incidentu přítomni, se zakazuje jakkoli se o tom zmiňovat,” pokračoval kapitán.
„Ano, pane!“
„V tom hangáru se jednoduše nic nestalo.“
„Rozumím, pane!“
„Co se stalo v hangáru?“ zkoušel kapitán.
„Noo.. Imperátor uklouzl... zarazil se až o dveře a pod pláštěm...“
„Ne, vy idiote! Nic se tam nestalo! Opakujte to!“
„Nic se tam nestalo, pane!“

***

Na lodi se po příletu temného hosta začaly dít zvláštní věci. Hangár, kde byla Císařova loď, byl uzavřen všem včetně kapitána. Ne, že by se někomu chtělo přiblížit k Imperátorově lodi, ale zákaz vzbudil zvědavost. Další záhadou byl přesun asi třiceti rezervních matrací do hangáru těsně před jeho uzavřením. Brzy se tyto podivné události staly nejdiskutovanějším tématem jak v ubikacích tak i na stanovištích kdykoli se žádný z vyšších důstojníků nedíval. Vyšší důstojníci tento problém zase diskutovali na poradách.
Samozřejmě, nejhorší byla situace pro nejzvědavějšího člena posádky. Každá loď takového člověka má. Všechno ho zajímá, vetře se všude, kde se něco děje, je mistrem nenápadnosti. Zde to byl mladý poručík jménem Krien. Od Palpatinova příletu si dělal poznámky o zvláštních zákazech a jiných podezřelých věcech. Nyní přímo hořel nedočkavostí přijít celé věci na kloub.
„Nemůžu to zvládnout sám,“ pomyslel si. „Potřebuji pomoc. Už vím, zajdu za kapitánem. Ten jediný mi může udělit oprávnění začít s důkladným pátráním. Určitě ho zajímá, co se děje na jeho lodi.“
Kapitána nalezl v jeho pracovně. Byl celý rudý v obličeji a zuřivě ťukal do paddu, který svíral v ruce. Ani ke Krienovi nevzhlédl.
„Co chcete?“ zavrčel.
„Kapitáne, pane,“ začal Krien uctivě, „přišel jsem vás o něco požádat.“
„Vymáčkněte se, člověče,“ řekl nerudně kapitán stále upíraje pohled na padd.
„Jistě jste si všiml, že na lodi se v poslední době dějí podivné věci. Sbíral jsem o těchto událostech informace, ale potřebuji, abyste mi udělil oprávnění zahájit pečlivé vyšetřování, jinak nemohu pokračovat.“
Kapitán v tu chvíli nelidsky zařval a mrštil paddem na podlahu.
„Další prohraný Thaet-rees! To je příšerné!“
Uvědomil si užaslý Krienův pohled, který se na něj upíral. Urovnal si uniformu a nasadil výraz rodiče domlouvajícího dítěti.
„Podívejte se, poručíku. Kdyby to bylo kdykoli jindy, možná bych vaši žádost i zvážil. Ale na palubě je Imperátor. A já se odmítám jakkoli zaplést do jeho záležitostí. Vám bych radil totéž.“

Krien smutně svěsil hlavu. Bylo to tak nefér! Do kajuty, kterou sdílel s dalšími třemi poručíky, dorazil zamlklý, a kdyby mohla jeho ramena být níže než teď, byla by ve výši jeho kolen. Celou noc nespal. Převracel se sem a tam, hlavu plnou nezodpovězených otázek. Před očima mu v divokém tanci kroužilo třicet matrací okolo zavřených dveří hangáru, před kterými stála temná postava Císaře. Nakonec už nedokázal strašlivý nápor zvědavosti unést. Vstal tak tiše jak to jen dokázal. Proplížil se kolem spících spolubydlících a opatrně vyklouzl na chodbu. Jeho cíl byl jasný. Hangár.
Jak se dostat dovnitř? Jen chvíle přemýšlení a měl svůj plán. Fingované přetížení v sekci hangáru přeruší přívod energie a zámek dveří se deaktivuje. Bude mít kolem dvou minut než na místo dorazí četa opravářů. To je času víc než dost aby se dostal dovnitř.
Jak si usmyslel, tak udělal. Zdálo se mu, že otevírání a zavírání dveří hangáru je neuvěřitelně hlasité. Uvnitř bylo ticho a prázdno. A bylo to to nejhlasitější ticho a to nejplnější prázdno ve vesmíru. Krienovo srdce bilo až v krku a tázalo se mozku, jestli smí ještě výš.
Rozhlížel se kolem a neodvažoval se pohnout. Co kdyby tam Císař nastražil nějakou past? Po podlaze bylo pravidelně rozmístěno 30 matrací. Vše by vypadalo opuštěně a stroze, nebýt jedné jediné věci rušící černo-šedo-bílý vzhled hangáru. Kačenka. Malá, žlutá, roztomilá, pískací gumová kačenka. Chvíli na ni zíral. Bylo to tak nepatřičné, tak absurdní! Ne, určitě se mu to jenom zdá, žádná kačenka tam není. Štípl se do ruky. Protřel si oči. Zavřel je a zase otevřel. Dal si facku. Dal si druhou. Kačenka si stále hověla na jedné z matrací. Rozpřahoval se, aby se potřetí uhodil do tváře, když se z lodi ozval děsivý šramot. Vyděšeného poručíka nenapadlo nic lepšího než vrhnout se k jedné z velkých přepravních „klecí“, v podstatě kovových krabic s malými otvory pro přísun vzduchu, které se zde používaly k přepravě zvířat. Nepoužívané byly seshora otevřené a proto pro Kriena nebyl žádný problém skočit dovnitř. Právě včas. Z lodi se vyštrachala postava zahalená pláštěm s kápí, obezřetně se rozhlédla, zaváhala a pak zaskřehotala směrem do lodi:
„Nikdo tu není, ty dveře se asi otevřely samy, možná nějaká závada.“ Po tomto prohlášení z lodi začalo proudit mnohem více podobných stvoření. Jedno z nich se nedočkavě vrhlo kupředu, skočilo po gumové kačence a začalo se s ní mazlit. Krien to vše nejen viděl skrz díry v kleci, dokonce by byl přísahal, že slyšel tiché mumlání:
„Já jsem tě tu nechal, moje malá, moje chudinko, už to neudělám, slibuji...“
Mladému poručíkovi zavřenému v kovové konstrukci, ve které si ho (alespoň zatím) nikdo nevšiml, přeběhl mráz po zádech. Znal ten hlas. Znal ten plášť. Před ním se hemžila rovná třicítka Imperátorů, kteří tlachali, chodili sem a tam zabráni do temných plánů či se mazlili s gumovými zvířátky. Pět z nich si na jedné z žíněnek uspořádalo piknik. Občas Krien zaslechl útržky jejich rozhovorů.
„Kdo myslíte, že vyhraje v závodech na Malastare tentokrát? Já jsem si vsadil na…“
„… ananasový koktejl. A pak tam byl dvoumetrový pudinkový dort se šlehačkou a čokoládovou…“
„… stvrzenkou nákupu gumových kačenek na Alderaanu. Je to obchod, který se…“
„… pozvracel od hlavy k patě. A nejenom majora, ale i moffa Tarkina. Ten byl zrovna…“
„… politý karamelovým krémem, k tomu podávají takové zvláštní ovoce, kterému se říká…“
„… audience na Coruscantu. Umíte si představit, jak jsem byl…“
„… ručně malovaný. A když se namočí ve vaně, píská a…“
„… stojí za starou bačkoru. On ani ten nový destruktor třídy…“
„… kiwi nákyp nezní špatně. Ale já vždycky dával přednost s láskou nadívanému…“
„… Darthu Vaderovi. A tak jsem si s pocitem dobře vykonané práce šel lehnout.“

Stále tentýž hlas, tolik činností. Zatočila se mu hlava. Útržky mu splynuly v jednu souvislou větu, která vůbec nedávala smysl, pokud ovšem nevěříte, že moff Tarkin byl pozvracen zatímco ze sebe seškrabával karamelový krém a že jistému druhu ovoce se říká audience. Krienovi se před očima objevovaly bizarní obrazy, jak se jeho mozek snažil zpracovat pojmy jako „čokoládová stvrzenka nákupu gumových kačenek“ a „nový destruktor třídy kiwi nákyp“. „Nadívaný Darth Vader“ a „ručně malovaný Císař“ byly představy, kterými se Krienův mozek odmítl zabývat. Zařídil to tak, že se dočasně vypnul.
Krien omdlel.

Když se probudil, v hangáru bylo šero. Takové, jaké vytváří umělé osvětlení stažené na minimum. Asi jako když se na ubikaci lidé chystají spát. Kolem se ozývaly příšerné zvuky. Krien se namáhavě posadil a vyhlédl úzkými otvory ven. Na každé z žíněnek nyní ležel jeden Imperátor, každý druhý chrápal. Nikdo z nich se ani nepohnul. Krien se postavil a opatrně vylezl z klece. Už už se chtěl odplížit ke dveřím (které byly zamčené pouze zvenčí a nikoli zevnitř), když tu znovu zvítězila zvědavost. Po špičkách prošel kolem spících Palpatinů a jako stín zmizel v útrobách císařské lodi. Počítač nebyl nijak zabezpečen a Krienovi trvalo pouze pár vteřin, než se dostal do paměti počítače. Ještě asi hodinu tam seděl a s očima víc a víc vytřeštěnýma zíral na text odvíjející se mu před očima. Pak jako v mrákotách vstal, vypotácel se z lodi a následně na chodbu. Později se až divil, že nevzbudil žádného z Imperátorů. Venku na chodbě byl už den v plném proudu. Bodejť, vždyť do hangáru vlezl asi ve dvě hodiny ráno. Zmeškal nástup do služby!
Pro dovršení maléru ho hned za rohem potkal kapitán.
„Poručíku! Jakože nejste ve službě? A co to proboha máte na sobě? Pyžamo?! Byl jste náměsíčný, člověče? Kde jste se coural?“
Krien už chtěl otevřít pusu a vyklopit vše, co ho tížilo, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.
„Nevím, pane. Byl jsem skutečně náměsíčný.“
„To je naposledy, Kriene, opakuji naposledy, co jste zmeškal začátek své služby. Jděte se převléknout a do deseti minut ať jste na stanovišti!“

Krienovi se ulevilo natolik, že se zmohl jen na vděčné pokývnutí hlavou. Když den skončil, odebral se Krien na ubikaci, sednul si na postel a probíral si v mysli informace, které získal. Podle toho, co zjistil, po galaxii pobíhá ne jeden, ne třicet jedna, ale rovných 101 Palpatinů. Imperátor se zřejmě bál, že podlehne nějakému atentátu, a tak si nechal vytvořit stovku klonů sebe samého. Nyní měl třetinu s sebou, zatímco zbylí Palpatinové létali vesmírem a plnili to, co původní Císař časově nezvládal. A kdoví kdo je vlastně původní Císař. Kdo ví, jestli ještě vůbec existuje. Jisté je to, že by bylo opravdu velmi těžké se tohohle dědy zbavit, místo jedné vraždy by musel námezdnímu lovci platit za 101 vražd. Krien se otřásl. Rozhodl se, že nemá rád klony.

Druhý den Imperátor odlétal. Matrace z hangáru zmizely a po třiceti Palpatinech navíc nebylo ani stopy. Jakoby nejen posádka, ale i loď úlevně vydechli a vrátili se do starých kolejí. Krien ještě několik hodin chodil zamlkle, málo mluvil a neusmíval se. Do své veselé povahy se vrátil až po několika hodinách, kdy s několika dalšími členy posádky sledoval holonetové zprávy.
„… smlouva byla nadšeně oslavována a podepsat ji přišel samotný Císař Palpatine,“ oznamovala hlasatelka.
„Jak je to možné?“ začali lidé kolem Kriena šeptat.
„Vždyť Coruscant je odtud dva dny cesty a před pár hodinami byl Císař ještě tady!“
„Ten chlap má asi fakt nějaké nadpřirozené schopnosti.“
Krien neřekl nic. Široce se usmíval. Vzal padd, něco zapsal, nechal ho ležet na židli a odešel.
Ti, co seděli poblíž Kriena a zaregistrovali jeho úsměv, se ze zvědavosti hned podívali na padd.
„Co tam píše? Co je tam?“ ptali se jeden přes druhého jednoho desátníka, který se paddu zmocnil jako první.
„Nic zajímavého. Asi mu přeskočilo,“ odvětil tázaný a šel se posadit zpět na své místo.
Když opouštěli místnost, podívali se všichni ještě jednou na padd, jestli něco nepřehlédli. Nenašli nic. Na paddu svítilo pouze číslo.
101.