POKORA

HANNAH

Já stát se básnířkou jsem už od dětství chtěla,
Však jak dát slova do veršů jsem věru nevěděla.
Až jednou potkala jsem bratra z dávných dní,
Dal mi své básně do rukou a já jsem začla snít.
Pojednou bílý papír zaplnila slova,
Jak gejzír tryskala mi z rukou zas a znova.
Ty verše přicházely snad z neznámých míst,
Stačí jen propojit se, pak s úžasem číst …
Už téměř dva roky se čas od času stane,
Že ruka po papíře letí, srdce vzplane.
Jenže čas přinesl mi teď už zralá léta –
Kristova říká se jim v „labyrintu světa“.
Odkládám brýle růžové a naráz vidím
Co všechno nezvládám a trochu se i stydím,
Postupně čím dál více si svůj osud řídím,
Však skromnost, toleranci, lásku k Bohu šidím ….

Zase už pokora mi schází a přebývají slova.
Teď chci s tím kdo mi ještě věří začít znova.
Žít v lásce, pochopení, radosti a víře
Už nikdy nechci se schovávat do krunýře.
Zpracovat vztek a strach a emoce a vášně,
Mým snem je zachovat si nadhled a psát básně.
Mým snem je zachovat si humor v těžké chvíli
A zůstat nad věcí jen v pokoře a píli.

Únor 2001