PODĚKOVÁNÍ

HANNAH

Už párkrát přišla za mnou Múza s něžnou tváří
byla však zahalena tajuplnou září.
A proto nevím víc než to, že krásná byla,
v tu chvíli kamsi daleko mne propojila…

Do světů nádherných, kde život jako sen
prožívaj´ křišťálové duše každý den.
Ta krásná Múza přišla, za ruku mne vzala
a řekla: „Pojď, já ráda bych Ti ukázala
jak vlastně člověk taky mohl by si žít,
už ani nemusel by jíst anebo pít.
A přece dál na Zemi do školy přichází,
pro spoustu zkušeností: války, hory frází,
pochopit majetek a vášeň, city, lásku,
však zatím žije jako namalován na obrázku.
Zatím tu chápe jen pár rozměrů věcí
a moudří zkušeností, škodou, zajat v kleci.
Zajatý v kleci svého rozhodnutí, lpění,
chce vlastnit všechno, všechny ke své škodě mění.
Chce změnit přírodu a ovládat i čas,
být pánem nade vším a tvůrcem sterých krás.
Však malý mraveneček nebo růže plátek
vše je tak dokonalé, žádný nelad, zmatek.
A tak mu nezbyde než sklonit se a doufat,
že bude obdarován, k hvězdám začne stoupat…“

Má malá, něžná Múza s divukrásnou tváří
teď na mne usmívá se, jako duha září…
Ta duha Archou úmluvy je, slibem vyšších sfér,
když člověk trochu snaží se a hraje fér,
když zjistí, že jen sebe má tu právo měnit,
pak přijde chvíle kdy smí za zrcadlo vejít.
Po mostě z duhy až ke hvězdám projít,
tisíce krás uzřít, kam chce, tam může dojít.

Jen pro tu vteřinu už potom žije dál,
už žít je ve Světle a nést jej světem by si přál…

Věnováno mé krásné Múze