OBRAZY BEZ RÁMŮ
(VÝBĚR Z CYKLU)

SKLÍČKA Z VITRÁŽÍ

DARTH LEILITH

kanceláře našich milých
byrokratických nenasytů
voní po kávě a květinách
razítkách a klávesnicích

kanceláře světového úřednictva
se světelnými okny
čísly barvami a skly
co nemají co společného
se světem tam
(se světem v nás)

kanceláře za nátřesku
ranního proudu nás
občanů
každý co z nás ví
si pamatuje
požaduje
co?
Lejstra?

* * *

kdo si nikdy nedal
do šálku s kávou šlehanou smetanu
nepochopil
neuviděl
co znamenají slzy na lících milované
krůpěje rosy v závějích
cákance od světla na střechách

Kapičky jednoduchých dvojvazebných lipidů,
jejichž neuhádneš vzorce.

(a jsou to nejsladší slzy)
Což ochutnáš??

* * *

napadají nás zavřené průchody galerií
nevyzpytatelná světélka ve tmě
zmatené fráze utopené v symbolismu
a vůbec
špína a prach v ulicích
co rád by
ničil nám boty

napadají nás roztrhaná filmová plátna
jež tolik touží po impresionistickém vzezření
andělé v oknech
teď už bez křídel
zničené gramofony ruku v ruce
s nablýskanými MMSkami
ve stejně nablýskaných
utržených sluchátkách

dveře bez veřejí samy ustupují
našim svérázně panským krokům
div se ti neklanějí (že?)
život coby divadlo v podání herce
co na pódiu potácí se
jak plamen svíce ve větru

A pak mi tvrď něco o opaku zkaženého věku, zbabělče!

napadají nás rozšlapané zesilovače a zpřetrhané kabely
s matně téměř kalnou patinou
pozvolna se blíží k mystickému expresionismu
(který je přece celý o smutku)
v roztřesených prstech
klapající
hřející
otočný knoflík jako smysl tvého doufání

Uchopíš a nepustíš. O tom je tenhle svět. O tom jsi ty člověkem.

co napadá nás ještě(?)
my sami a do rýmu chce se říct
že snad i kapky deště

* * *

Co povíš mi dnes k ránu
obraze můj bez rámu,
obraze zrcadlový?
Zas mne necháš zpytovat
hříchy večerní?
Hříchy noční?
Pod dekou?Kdoví!

Která že to tvář do tebe se šklebila?
Která že to znala tvou fyzikální vlastnost
lomených paprsků?

Za ranního rozbřesku?
Já nepovím.
Snad poví ti to den,
ač nemáš uši.
Snad poví ti to slunce,
co ve vlasech mi dnes
tak sluší.

Opare nachový
znáš
celou tuhle směšnou historii?
Tuhle litanii?
Dnes do tebe se dívám
a snažím se zpytovat
své hříchy noční i večerní.
Což na tom záleží?
Zpívají nám hodiny na věži.
Ve zvyku to pár let mívám
a copak s tím nadělám?

Můj zrcadlový obraze
bez rámu jsi. Zmiz!
Je ráno!
Je načase
vstát a nechat ležet, víš?
Nepovíš?
Nevidíš?
Mou tvář už dnes
nespatříš…!-