O SMUTKU

HANNAH

Dnes zas Ti zvoní hrana,
nebe se uzavírá,
zmizela hvězdná brána,
země se otevírá.

Srdce Ti buší v rytmu
válečných melodií
a okna zastřená jsou
omšelou žaluzií …

Tu něžný anděl stojí,
na sobě šaty z flóru,
slzy mu skrápí tváře,
ochraptěl zpěvem v chóru.

I v tom jsou zkušenosti
co člověk v sobě nosí,
prochází po strništi,
po žhavém uhlí bosý.

Kde vlastně nachází se
hranice utrpení,
on už se vzdává, pláče,
a vtom se všechno mění.

Najednou rozlomí se
Pečetě zapomnění,
všechno zlé rozplyne se,
zůstává Pochopení.

Najednou rozplyne se
smutek a utrpení
a Duše vydává se
k pramenům řeky Snění ….

Věnováno všem, kdo pomáhají druhým