AŤ SLAVNÝM JE
DEN TVÉHO ZROZENÍ

DARTH LEILITH

Oči se mu mlžily poryvem ledového větru, tváře ošlehané, jinovatkou zšedlé vlasy připomínaly vlasy starcovy, když tak volně splývaly na kapuci zimního pláště. A snad skutečně i zestárl, za několik dní, hodin, minut… nemohl teď, v situaci, kdy byl jeho život poprvé ohrožen, počítat čas. Snad to ani nebylo možné. Ale o tom teď nepřemýšlel. Vlastně nepřemýšlel vůbec o ničem. Přestal myslet na to, jak mu mrazem odumírají končetiny, na to že jeho dech vteřinu od vteřiny slábne. Nemyslel na to, že za chvíli na něho dolehne chlad ještě větší-chlad ruky té, co chodí vždy poslední-smrti.
Srdce, ta malá myška zoufale se choulící, chycená do klece svírajícího se hrudníku, bušilo na poplach, beznadějně a z posledních sil, slaběji a slaběji…
Avšak přece nepřemýšlel o svém konci.
„Ne,“ řekl sám sobě tak hlasitě, jak byl ve svém stavu schopen. „Ještě žiju, ještě jsem nezemřel.“
Zavřel oči, aby neviděl tu nekonečnou sněžnou pláň, kde tak zbaběle padl rukou nepřítele jménem Vlastní slabost. Nechtěl totiž ze svého selhání vinit přírodu-mráz a vítr, byl vychován k lásce a úctě k ní. Nepočítal jen s tím, že se stane zdrojem jeho záhuby.
Nemohl to však vědět, jeho zrak nebyl tak daleký. Byl jen Jediem, ochráncem míru a spravedlnosti.
Vypustil z mysli obraz zšedlé mrazivé oblohy a poroučel se Síle. Umíral v zářivém světle, jak si přál, v jasu panenského sněhu

* * *

Hrozivě duněly kroky ve tmě, jako vzdálený buben hrající poslední requiem dosud živému bez naděje. Tajemně, hluboce, vzdáleně,…a přeci by i to nejstatečnější srdce, které by se tu bylo třebas jen mihlo, byť jen v myšlence, přivedlo na pokraj zoufalství.
Avšak nebylo již nikoho, koho by temné kroky znějící z nekonečna úzké chodby děsily. Každý, jehož vlastní svědomí alespoň nepatrně volalo po spravedlnosti a cti, uprchl dávno před lety z tohoto místa, kam se bojí létat i ptáci, aby tu na střechách z klaititu zpívali své žalostné elegie.
Nebylo nikoho, kdo by se odvážil vyjít zlověstným krokům vstříc či se jim dokonce postavit na odpor, ušlechtilost ducha byla tomuto místu cizí.
A kroky zněly dál. Teď již čím dál hlasitěji, avšak méně a méně děsivě. Když se původce toho zvuku, který zatemňuje srdce i zlosynům, přiblížil na dosah ruky, zněly už jako obyčejný klapot ženských střevíců. Jen chladný vzduch, tetelící se kolem, z něhož mrazilo i neživým zdem, zůstal.
Stála v temné chodbě a neviděla ani na svou vlastní ruku. Nevadilo jí to, neboť staletí prožitá v kobkách Chrámu na Goldworldu ji naučila pohybovat se jako osamělá kočka za chmurné noci.
Přesto rozžehla oheň, beze svíce, bez křesadla, ve své vlastní dlani pouhou myšlenkou.
A v blikotavém světle, které bylo snad ještě děsivější než sama temnota, odhalila se její skutečná podoba, podoba největší Temné paní všech dob - Paní Anóriel z Ithihassi. Byla krásná jak soumrak, přesto strašnější než půlnoc se svými stíny.
Havraní vlasy se jí vlnily na obnažená ramena, před černýma očima krutýma jak ostří meče uhýbal dokonce i plamen. Avšak nezdála se být temná-její lesk splýval s tmou v duši a krása navenek přebíjela zlo, díky kterému byla naživu. Chlad jejího vzhledu se umně snoubil s žárem spalujícím mysl a hedvábné ruce místo kojence chovaly jen tvrdé železo.
Však ani nadpozemská krása, kterou oplývala, ani devět staletí, které prodlévala na světě, nebyly dílem božím. Duši i srdce léta sžírala nepropustná temnota jejího vlastního přesvědčení, kterému se plně oddala a které navzdory darům, jež jí poskytovalo, ničilo ji samotnou jako slabá kyselina.
A po těch letech, kdy temně krásná žila v hlubinách chrámu Ithihassijů, propadala její mysl do tmy, až nezbyl jediný kousíček světla, který by jí dal naději, po které nevědomky toužila.
Ale svou cestu si zvolila sama, cestu beze světla, bez lásky, bez vlídného tepla mezilidských vztahů a bez radosti. Kolikrát musela přemáhat svou vlastní důstojnost, aby nelitovala sama sebe, když byla vlastní vinou nucena pít hořkost svého osudu ze zlacené číše svého bohatství.
Nenáviděla i milovala temnotu a toužila poznat i odvrhovala další hrozivé možnosti Síly.
Ostatně jako každý Sith, tak i Anóriel, Temná Lady z Ithihassi, jejíž přízvisko pocházelo od dávných obyvatel jejího nynějšího sídla, byla neméně bizarní osobnost jako její předchůdci. Stejně jako oni, tak i krásná Anóriel plnila své zhoubné povinnosti vůči Temné straně Síly a stejně jako oni, rozsévala ji dál. Jen v jednom ještě její snaha pokulhávala - neměla dosud nikoho, koho by mohla krutým dovednostem zla vyučovat, nikoho, kdo by byl jejím slepým posluchačem a oddaným služebníkem. Potřebovala zkrátka učedníka, lidský nástroj, který by mohla formovat k obrazu svému, a stále se jí nedařilo ho najít. Tedy aspoň ne nikoho, kdo by vyhovoval jejím náročným požadavkům.
Až dnes, jednoho zimního rána, kdy záři oslepujícího odlesku sněhu pohlcovala zlá tma kobky jako vždy, ucítila Temná paní v nejzazším koutku své mysli zvláštní chvění. Bylo to něco divného, něco, co nepocítila už mnoho lidských let. Bylo to skrze Sílu a znělo to velice zoufale, trochu jako nevědomé polání o pomoc, v tom volání byla spousta bolesti.
Anóriel sebou nepatrně škubla a vyslala slabý signál jako odpověď. Opět ten záškub… tentokráte méně zoufalý, o to více však plný strachu. Muselo to poznat, že jde o Temnou stranu… Náhle jí to bylo nad slunce jasné. Je to force-user, dokonce Jedi. A umírá.
„Cedriku!“ zavolala do tmy a ani ne do minuty k ní přišla odporná zelená kreatura s křídly a šupinatou kůží.
„Poroučí má paní?“ řeklo stvoření slizce a úlisně.
„Jistě. Doneseš mi okamžitě Oko,“ imperativně rozkázala a posvítila plamenem na Cedrikovu ohyzdnou tvář, aby se ujistila, že nejeví žádné známky vzdoru.
„Jdu do své síně, očekávám tě.“
„Ano, má paní.“

* * *

Byla to naděje. Ač zhoubná, přesto naděje. Cítil ji. Cítil, jak se mu spolu se stydnoucí krví vlévá do žil. Procital. S hlavou těžkou jako z olova pokoušel se racionálně myslet, avšak nebylo to možné. Byla to Síla, živoucí, pramenící jako prudká a divoká horská bystřina, žhnoucí a spalující, lákavá, svůdná, ničivá i vraždící… Nepocházela z nitra jeho vlastní duše, byla cizí. Pocítil dotyk Temné strany Síly.
Hlava mu opět poklesla do závěje, ale rozhodl se přežít.
Dnes nezemře.

* * *

Seděla za stolem s hlavou v dlaních, dnes poprvé ji bolela, ostře a horečně. Zase cítila ten proud čisté energie, ta čistota ji spalovala, zároveň však vábila, tak jako vonný květ vábí hmyz. Bylo to krásné, jenže až zdrcující, když té síle čelila ona, Temná paní s nečistým srdcem a prohnilou duší. Tolik se bála, že bude jejím spravedlivým soudcem, že jako paprsek světla pronikne temnou duší a odhalí všechny stíny, které tam krmené zlem chová. Přesto se od té čistoty nemohla odtrhnout, jako když žíznivec jdoucí po poušti najde oáznou studánku, toužila pít z ní navěky, přestože ji její voda ničila. Čím blíže byla té Síle, tím více s posedlou zaslepeností chtěla ji získat, mít ji u sebe, chtěla, aby ta čistoskvoucí nádhera patřila jen jí, aby ji mohla přetvářet podle svých představ.
„Cedriku!“ zavolala hystericky, netrpěliva okamžiku pohlédnout původci svého blaženého mrazení do tváře. „CEDRIKU!“
Přilétl udýchaný, černá špinavá pelerína, díky níž chtěl splývat s temnotou prostředí, do něhož byl násilím naverbován a zde i zohyzděn mocnými kouzly Paní Anóriel, vlála za ním jak vlajka zvěstující smrt.
„Zde je Oko, paní.“
Chňapla po něm lačně, proti svému zvyku. Průzračně modrý drahokam, vybroušen do tvaru hladkého oblého cabochonu, svítil slabou namodralou září, jež zdánlivě připomínala nevinnost, jako by se bála probudit svůj pravý jas v černočerné kobce. Oko však byl artefakt temnější daleko více než srdce Anórielino, zlo a beznaděj přinášel lidem tisíce let před tím, než se narodila, aby plodila zkázu.
Usadila se s ním do svého vyřezávaného černého trůnu a zahleděla se do jeho modře. V něžném světle zdálo se, že snad změkly její rysy, tento obraz byl však pouhou iluzí, iluzí zračící se v podobě nezměrné touhy.
Blankyt v kameni vystřídal bílý jas čerstvého sněhu a stíny zimního nebe. A mezi tím světlem, bodajícím Anóriel do očí, dominovala tmavá skvrna, jako jediná kaňka na nepopsaném papíře. Byl to člověk, který již neměl sil k tomu, aby se pohnul.
A právě on, ten zubožený muž ve starých omšelých roztrhaných hadrech, které prozrazovaly náročnost jeho mise, s tváří téměř do krve ošlehanou a s očima zavřenýma, prožívaje pekelná muka z bolesti svých omrzlin, byl zdrojem té křišťálové průzračné síly, která pryštěla mu z ochablé mysli jako voda z horského pramene před vyschnutím. Snad ho i udržovala při životě, kdo ví.
Anóriel se chtěla kochat tím pohledem plným kruté radosti jako lovec s úsměvem plným ubohosti sebe samého na raněné krvácející zvíře, kterému se zdráhá zasadit poslední ránu z milosti, ačkoli mu předtím způsobil nesnesitelnou trýzeň.
Jenomže dobře věděla, že jestli chce získat to, oč usiluje, nesmí se té zhoubné slasti oddávat příliš dlouho. Silou vůle odtrhla oči od podívané ve vidoucím kameni a ztuhlými prsty nahmatala vlastní hrdlo, jako by se chtěla sama zardousit. Místo toho však uchopila drobnou skleněnou lahvičku, která visela na kousku koženého lanka okolo útlého krku… a škubnutím ji sňala.
S hladovostí vlkodlaka přiložila nádobku k Oku a chystala se ke strašlivému činu. Něco jí v tom však bránilo. Otočila hlavou a u dveří spatřila svého loajálního služebníka Cedrika.
„Táhni!“ utrhla se na něj. „Kdo ti dovolil pozorovat můj soukromý obřad?“
„A…a…ale paní, já…“ Téměř třímetrová hrbatá postava se sesula na zem.
„Mlč!“ vykřikla a napřáhla ruku směrem k choulící se zrůdě. Nejspíš věděl, co přijde, a taky přišlo. Z konečků prstů vytryskl jí proud modrých blesků, jež zasáhly Cedrikovo tělo a zmítaly jej v křečích.
„A teď zmiz!“ sykla, když ji opustil hněv. Ztrestaný otrok Temné lady vycouval ze dveří a Anóriel se vrátila ke své práci. Neustále svou oběť udržovala při životě slabými impulzy Temné strany Síly, které mu vysílala do mozku. Znovu se chopila skleněné lahvičky a zahleděla se do Oka, jehož zář pomalu slábla, stejně jako slábla naděje na život v mysli tonuvšího muže.
Zamumlala nesrozumitelné zaklínadlo v dávném jazyce, slova to byla temná a zlá, tak, že místnost v chrámové kobce ještě více potemněla, jen Oko se rozzářilo světlem sytějším, už ne modrým, nýbrž rudozlatým. Jako v extázi přiložila prst na vrchol cabochonu a s bolestně sevřenýma očima snažila se provést další zlý skutek.
Lahvička po její pravici se začala plnit rudou tepající krví. Usmála se, spokojená se svým dílem. Pohlédla opět v Oko, které bylo znovu modré jak letní nebe, a znovu spatřila obraz Jedie, jenž spočíval na bělostném sněhu barvícím se dočervena krví vytékající z jeho levého zápěstí.
Věnovala mu trochu svého soustředění, aby ho zbavila bolesti a strachu. Poté přičichla k hrdlu lahvičky a v očích se jí zablýsklo. Vylila trochu krve na ruku a udělala s ní několik znamení na své čelo a tváře. Znovu se zasmála smíchem krutým a vítězným. Našla toho, koho hledala již stovky let - svého budoucího učedníka.

* * *

Probral se ze sna, plného tmavých stínů a plápolajících ohňů. Zvolna si uvědomoval, že žije, že nezmrzl v náručí mrazivé zimy. V mysli mu vyvstával chmurný obraz opuštěného chrámu a tváře nadpozemsky krásné ženy, ačkoliv krutost a zloba, které z iluze pryštěla, byla spalující.
Ale byl naživu, teď a tady. Nedbaje na krvácející ruku, zdvihl se do sedu, bez větších problémů. Stále mu však chyběla síla vstát a utéci před tou strašlivou temnotou, v níž byl. Možná, že to ani nechtěl.
Když mu po chvíli usilovného přemýšlení, které ho vyčerpávalo, vše došlo, věděl, že si měl přát zemřít.
Nacházel se v předstíraně vřelém, těsném objetí Temné strany Síly, že kterého není cesty zpět.
Zase omdlel.

* * *

Nepotřebovala teplý plášť, jenž by ji ochránil před mrazem. Oheň nenávisti věčně planoucí v jejím srdci a mysl roztoužená po své kořisti hřály ji lépe než kožešiny. Lady Anóriel z Ithihassi, oděná v bílém tylovém rouchu, jako padlý anděl vyšla portálem kobky ven, kde ji vlna čistého vzduchu málem srazila na zem. Nakrčila čelo v hlubokém soustředění a za doprovodu třeskutého červeného blesku zmizela.

* * *

Pustá pláň šlehaná přemrzlými vločkami sněhu dál požírala své oběti s lačným apetitem a jejich ostatky pohřbívala do ledových hrobů. Avšak dnešního dne jednoho beránka ztratila.
Beze smutku, bez radosti.

Stála nad ním ležícím, jako antická socha bez výrazu tváře. Hlas hraně laskavý v poryvu vichru zanikal, ale ruce jí nekřehly.
Poklekla a vzala do dlaní hlavu muže, kterého si bez možnosti jeho volby podmanila jako neživou věc. Přesto věděla, že se stane neméně mocným, než je ona sama, neboť jej jednoho dne naučí svým ničivým dovednostem a nekalými prostředky vyvede k dokonalosti.
„Vítej, rytíři. Blahopřeji k tvému zrození…“
Jejich pohledy se setkaly, oba tak chladné a tak žhnoucí, jako oheň a led, který navěky potrvá.
„Děkuji, má paní.“
Usmál se na temnou krasavici, nevěda, co ho čeká.
A v kyprém sněhu zůstala kromě otisku jeho těla potřísněného vlastní krví i ztracená šlechetná duše.
Zemřel spolu se světlem své víry a udatnosti a stanul na počátku cesty k zatracení.
Byl to začátek konce.