ZEMŘÍT PRO IMPÉRIUM

DARTH YENN

Na ten den nezapomenu do konce svého života. Postávala jsem v kokpitu, levou ruku položenou na opěradle pilotova sedadla, a fascinovaně vyhlížela průzorem ven. Tam totiž na černém sametu vesmíru plula druhá Hvězda smrti. Ač ještě nebyla dokončená, působila velkolepě. Snad proto, že moje vzpomínky na tu původní bitevní stanici už začínaly blednout, nebo jsem tehdy plně nechápala její význam a moc, kterou představovala, zdála se mi „Dvojka“ ještě úžasnější než její předchůdkyně. Nevěděla jsem, proč si Císař přál, abych před něj přestoupila. Mohlo to být cokoliv. Když jsem dostala tu zprávu, okamžitě jsem se vyděsila. Pro jistotu čekám vždy to nejhorší. A tak jsem celou cestu usilovně přemýšlela, jaké jsem se mohla dopustit chyby. Jediné, co mě napadalo, byla moje poslední akce, kdy jsem nejednala tak docela podle rozkazů. Obávala jsem se, že mě Imperátor nechal předvolat, aby mě osobně potrestal. Nebo, a tahle představa mě děsila ještě víc, že mě vyloučí z jednotky, případně ze svých služeb úplně. Nedovedla jsem si představit, co bych v takovém případě dělala.
Jenže teď jsem zapomněla na všechny své obavy. Prostě jsem nedokázala nic jiného, než dívat se na tu úžasnou věc tam ve vesmíru. Vznášela se tam ve své hrozivé kráse a já ji musela obdivovat. Nádherný symbol Impéria. Velkolepé zhmotnění Císařovy moci. Rebelové proti ní nemají nejmenší šanci. Galaxie bude konečně jednotná.
V porovnání s nejmocnější zbraní v dějinách jsem si připadala maličká a bezvýznamná. Ostatně, co záleželo na jedné holce, když Císař má konečné vítězství na dosah. Užasle jsem Hvězdu smrti pozorovala dokud jsme nevletěli dovnitř. Teď si zpětně uvědomuji, že na mne někdo v kokpitu mluvil, jenže já nevnímala. Když jsme přistáli, vykročila jsem jako v transu po rampě. Než jsem sešla dolů, naštěstí jsem nějakým záhadným způsobem dostala do stavu, kdy sem byla schopná chovat jako obvykle. Přesto mě po celou dobu mého pobytu na obří bitevní stanici neopouštěla jakási posvátná úcta.

Pochopitelně, že mne nečekalo přivítání, jakého se dostávalo význačným osobnostem. Nakonec, byla jsem jen jedna ze zástupu imperiálních agentů. A navíc mě zřejmě čekal trest. Mohla jsem být ráda, že mě rovnou nedoprovodí do vězení. Místo toho mne v hangáru očekával jen jakýsi důstojník, který mi oznámil, abych před Císaře předstoupila okamžitě. Při těch slovech mi přeběhl mráz po zádech.
Následovala jsem toho člověka šedými chodbami. Hvězda byla nádherná i zevnitř. Připomínala mi spící šelmu, která čeká na okamžik, kdy se probere a udeří. A ten úder měl dopadnout už brzy na rebely, nepřátele Impéria. Na Císařovy nepřátele. Skoro bych věřila, že dýchá a že tam někde v hlubinách pomalu tluče obrovské srdce. A celý tenhle kolos ovládala vůle jediného muže. Všechnu tuhle moc soustředil ve svých rukách Císař, k němuž jsem teď byla vedena.
Stále ještě jsem netušila proč. Jenže strach z trestu, který jsem cítila, se teď krčil někde v koutku mé mysli. Skutečnost, že jsem tady a mířím k němu, že zakrátko ho spatřím na vlastní oči, mne naplňovala zvláštním povznášejícím pocitem. Ať si mne klidně zabije, jen když je vítězství už nadosah.
Před pěti lety jsem Imperátorovi přísahala věrnost. Možná to tenkrát byla jen slova dítěte, které si neuvědomuje, co vlastně dělá. Jenže já po těch pět let celým srdcem toužila, abych měla možnost svůj slib splnit. Vlastně jsem si i přála zemřít pro Císaře. Můj život patřil mému vládci. A teď jsem nejednala podle rozkazů a to zaslouží potrestat. A z Císařových rukou přijmu jakýkoliv trest s ochotou. Možná jsem byla pořád ještě naivní mladá holka, která nevidí skutečnost, jaká je, ale takovou, jakou vidět chce. I když mám pocit, že se mi spíš jen zalíbila ta role chybující, která musí být potrestána. Je to moje prokletí a zároveň i dar. Dokážu prožívat jakoukoli roli skutečněji, než svůj opravdový život. Skvělé, když mám používat falešnou identitu, strašné, když se mi to stane kdykoli jindy. Snažím se to ovládat, ale někdy do toho prostě podvědomě sklouznu.
Tak jsem šla k Císaři a byla smířená se svým osudem. Můj průvodce (nebo spíš strážce?) mě opustil před výtahem vedoucím do trůnního sálu. Zatímco jsem stála v kabině, znovu se mě zmocnil strach. Myslím, že se mi rozklepala kolena. A nebyly to jen obavy z trestu, byla v tom i posvátná bázeň před vládcem Impéria. Naštěstí se mi nějakým záhadným způsobem povedlo se uklidnit.

Když se otevřely dveře, první, co jsem uviděla, bylo Imperátorovo křeslo otočené k obrovskému oknu. Jen matně jsem si uvědomovala i zbytek místnosti, moje pozornost byla zcela soustředěna na zatím mým očím skrytého Císaře. Došla jsem pod schody vedoucí k trůnu a tam jsem poklekla a pokorně sklonila hlavu. V zádech jsem cítila upřené oči rudě zahalených strážců. Otáčení křesla jsem spíš tušila než viděla. Císařův pohled mě pálil na skloněné šíji.
„Lianno,“ oslovil mne a já k němu vzhlédla. Z tváře skryté pod kápí byly vidět jen bledé rty. „Můžeš vstát.“ A tak jsem se postavila. Žluté oči se mi propalovaly až na dno duše. „Víš, proč jsi tady?“
„A-a-asi ano,“ vykoktala jsem.
„Pověz mi o svém posledním poslání,“ vyzval mne. Před jeho pohledem se nedalo uniknout. Se sklopenýma očima jsem vylíčila průběh mise i důvody, kvůli nimž jsem nejednala podle rozkazů.
„Vím, že mě to neomlouvá, ale v danou chvíli mi to připadalo jako nejlepší možné řešení,“ zakončila jsem a opět vzhlédla k němu. Vzápětí jsem se zastyděla za svou drzost, ale oči už jsem nesklopila. Jeho výraz, nebo alespoň to, co z něj bylo vidět, zůstával neproniknutelný.
„Takže?“ zeptal se konečně.
„Jsem tu a jsem připravena přijmout trest za své selhání.“
Nekonečně dlouho si mě měřil pohledem. Netuším, zda opravdu přemýšlel nad tím, co se mnou udělá, nebo jestli to bylo jen gesto pro efekt. Každopádně to nebyl nijak příjemný pocit. Někde uvnitř mne jakási moje část křičela hrůzou, neboť si dovedla představit širokou škálu trestů, jichž by se mi mohlo dostat. Přesto jsem navenek zůstávala klidná a snášela jeho pohled hrdě s hlavou vztyčenou.
A pak konečně promluvil: „Tak tedy poneseš následky svých činů.“ Potom se zasmál a mně přeběhl po zádech mráz. Kousla jsem se do rtu.

Jsem ochotna přísahat, že si Císař vychutnával hrůzu, již jsem cítila. Nebyl sice schopen číst v mé mysli tak, jak by to udělal u kohokoli jiného, ale teď jsem prostě nebyla schopna skrýt svůj strach úplně. Už to najednou nebyla role, již jsem hrála. Blízkost trestu mě rychle probrala zpět do reality. Přesto jsem se vzchopila a snažila se tvářit netečně. Troufám si tvrdit, že Imperátorovi se moje snaha líbila. I když jsem nebyla přesně tím, čím kdysi doufal, že budu, oceňoval mé schopnosti.
Najednou jsem zjistila, že ačkoli mám z něj strach, zároveň jsem nesmírně hrdá na jeho uznání. Nějak mi nedělalo problémy se svého vládce bát a zároveň ho milovat. Tak jsem se zmítala v bouři protichůdných pocitů a on mě pozoroval. Pak, po době, jež mi připadala nesnesitelně dlouhá, řekl velmi tiše: „Neuposlechla jsi rozkazy.“
„Ano, můj pane.“
„Nechci, aby sis zvykla to tak dělat běžně.“
Chce snad říci, že mě nepopraví?
„Na dalších misích budeš poslouchat.“
„Ano, Vaše Výsosti.“ Dovolí mi tedy zůstat v jeho službách? Tolik štěstí snad ani mít nemůžu!
„Ale pokud se dostaneš do situace,“ pokračoval a já k němu překvapeně vzhlédla, „kdy bude lepší jednat podle vlastního úsudku, udělej to.“
Tentokrát mi chvíli trvalo, než jsem informaci vstřebala.
„Pamatuj si,“ mluvil dál vládce Impéria, „že cíl je důležitější než cesta k jeho dosažení.“
Uvědomila jsem si, že na něj udiveně zírám, a rychle jsem upravila výraz své tváře na neutrální.
„Rozumíš?“
„Ano, můj pane,“ odpověděla jsem rychle.
„Výborně,“ usmál se. „Jsem rád, že používáš mozek, Lianno. Protože,“ věnoval mi další úsměv, „jedině tak mi můžeš sloužit opravdu dobře.“
Nemohla jsem tomu uvěřit, očekávala jsem trest a zatím dostávám v podstatě pochvalu.
„Nezklamala jsi mne.“
Celou moji bytost zaplavil pocit štěstí a láska a obdiv k Císaři. Možná v něm někdo viděl ztělesnění zla, ale pro mne byl nejúžasnějším stvořením ve vesmíru. Udělala bych cokoliv, jen abych ho potěšila.
„Děkuji, můj pane.“
„Teď se vrať na Coruscant, Lianno. Tam očekávej další úkol.“
„Ano, Vaše Výsosti.“

Cestou k lodi jsem se vedle důstojníka, jež mi opět poskytoval doprovod, téměř vznášela. Pozoroval mě poněkud udiveným pohledem. Asi mu nešlo do hlavy, jak může někdo odcházet od Císaře šťastný.
Kousek od hangáru jsme potkali Darth Vadera. Věnovala jsem mu zářivý úsměv. Dnes však na mou přítomnost nereagoval tak jako obvykle. Nemohla jsem si nepovšimnout, že je mnohem vážnější než kdy jindy. A důvod této jeho nálady kráčel vedle něj, na tváři výraz absolutního klidu. A já se zarazila, protože už jsem ho viděla. Bylo to před čtyřmi lety na Hvězdě smrti první toho jména. Tenkrát jsem tam byla, abych se pod Vaderovým vedením pokusila naučit se ovládat Sílu. Ale veškeré mé snahy v této oblasti skončily nezdarem, ač Darth Vader i Císař sám byli pevně přesvědčeni, že k tomu mám nadání.
Místo toho jsem viděla ukázku využití Síly v praxi při boji světelnými meči. Přímo před mýma očima totiž zemřel Obi Wan Kenobi, pravděpodobně poslední rytíř řádu Jedi. A krátce před jeho smrtí jsem zahlédla toho mladíka. Vyjukaný kluk v bílém oblečení. Žák Kenobiho, stejně jako kdysi i Vader. A k Temnému pánovi ho pojilo i něco víc.
A teď jsem ho tedy spatřila znovu, černě oděnou postavu kráčející beze strachu před Císaře, svého úhlavního nepřítele. Když jsem ho tak viděla s Vaderem bok po boku, pochopila jsem, co je to svazuje za pouto. Otec a syn.
Když jsem pohlédla tomu mladíkovi do modrých očí, přeběhl mi po zádech mráz. V jeho stopách totiž kráčela smrt. On sám o tom nejspíš nevěděl. Prostě šel, odhodlaný položit život za to, čemu věřil. Obdivovala jsem ho, ač byl mým nepřítelem. Doufala jsem, že bych byla na jeho místě stejně odvážná. Ale cítila jsem i něco, o čem neměl tušení. Dnes někdo zemře, ale Luke Skywalker to nebude. Srdce mi sevřela ledová ruka strachu. Jenže nebylo v mých silách zabránit tomu, co se mělo stát. Tak jsem jen zaraženě stála a čekala dokud neprošli kolem mne.
„Slečno,“ ozval se vedle mne ten důstojník, na nějž jsem docela zapomněla, stejně jako na všechno okolo. S námahou jsem odtrhla pohled od vzdalující se dvojice a otočila se k němu.
„Jste v pořádku?“ ptal se a zdálo se, že má o mne opravdovou starost. „Úplně jste zbledla.“
Najednou jsem strašně toužila zůstat tady, nevracet se na Coruscant, neopouštět Císaře, přesto jsem zalhala: „Je mi dobře,“ a přinutila se k úsměvu. Sama jsem cítila, jak křečovitě a neupřímně ten výraz působí. „Pojďme.“

I cestou zpátky jsem Hvězdu smrti pozorovala dokud to jen bylo možné. Jenže v mé duši se usídlil podivný smutek. Bylo to jen tušení, ale cítila jsem dotek smrti a věděla, že po dnešku už můj život nikdy nebude stejný jako dřív.
Posádka ze mne musela mít neuvěřitelnou radost. V jednom kuse jsem postávala v kokpitu a nepřítomně zírala ven. Zezačátku se pokoušeli se mnou mluvit, ale po několika mých úsečných a nic neříkajících odpovědích to vzdali a víc se o mne nestarali. Byla jsem ponechána napospas svým myšlenkám a předtuchám.

A pak to přišlo. Moje zlé tušení se vyplnilo. To, co provázelo Císařovu smrt, mě srazilo na kolena. Nikdy jsem nevěřila, že jsem citlivá na Sílu, ale tohle se už nedalo vysvětlit pouhou intuicí. Zasáhla mě vlna emocí pocházejících od mého vládce. Vztek, nenávist a bezmoc. Bylo to jako rána, jako úder vedený nesmírnou silou. Padla jsem na podlahu svého pokoje na Coruscantu. Zaplavilo mě zoufalství, to už však nepocházelo od Imperátora, ale vyvěralo z hlubin mé duše. Schoulila jsem se do klubíčka a čelo opřela o kolena. Nedokázala jsem horkým slzám zbránit, aby vytékaly z mých očí. Ale kdybych to dokázala, neudělala bych to.
Pak jsem se zvedla ze země a pohledem rozostřeným slzami jsem pátrala po místnosti. Konečně jsem zahlédla věc, již jsem hledala. Natáhla jsem k ní ruku. Když jsem však blaster sevřela v dlani, dotek chladného kovu mi vrátil rozumné uvažování. Praktická stránka mé osobnosti se dostala ke slovu. Jistě, věrnost až za hrob je hezká věc. Zemřít se svým vládcem je ušlechtilé. Ale proč?!
A tak jsem zbraň zase odložila na postel.
„Nár dórá ainé,“ zašeptala jsem. Slova v řeči světa, kde jsem vyrůstala. Slova rozloučení. „Nár dórá ainé, můj pane.“

Toho dne zemřelo mnoho bytostí. Ale ještě víc jich přežilo. Luke Skywalker, povstalecký bojovník, a já, Lianna, imperiální agent, jsem patřili k těm druhým.