PRETTY WOMAN

DARTH ZIRA

Takřka nezřetelný bledý proužek, lemující vrcholky zalesněných kopců, signalizoval příchod nového dne. Do velkého města, ležícího na jejich úpatí, však zatím nepronikl jediný paprsek světla vycházejícího slunce. Křivolaké úzké uličky dosud pokrývala neprostupná temnota.
Bylo však jen otázkou několika málo desítek minut, než všudypřítomný šedý prach rozvíří končetiny četných nákladních zvířat a stařičká, většinou zrezavělá vznášedla. Od vysokých zdí, lomených oblouků, masivních kopulí i štíhlých věží, které se jako nějaké pařáty zatínaly do blednoucího nebe, se zanedlouho bude odrážet křik poháněčů šestinohých soumarů a vyvolávání obchodníků z tržišť, kterých byla tato metropole plná.
Naproti jednomu z menších bazarů v jižní čtvrti stál dům ne příliš větší ani ne výrazně menší, než ostatní obydlí v sousedství. Žena, sedící na zemi v jednom z jeho pokojů, na první pohled vypadala jako spící. Měla zavřená víčka a volně v klíně položené ruce, které halily široké rukávy jejího volného domácího oděvu. Prsty obou rukou měla podle všeho vzájemně propletené.
Ona však nespala. Ponořena hluboko v Síle meditovala. Tyhle poslední minuty noci před rozbřeskem byly její. Jen její – a bylo to to jediné, co jí zůstalo z předchozího života. Nic více už nezbývalo.
Ta, kterou kdysi bývala, přestala existovat před dávnými roky. Sousedé, přátelé, ba ani vlastní manžel a dcera neměli sebemenší ponětí o její skutečné identitě. Kdyby znali pravdu, mohlo by je to stát život.
Jenže, byla by to vlastně vůbec pravda?
Ptala se sama sebe mnohokrát. Minulost byla možná jen krásný sen. Sen, ze kterého jsem se té noci probudila…

Nelpět na věcech bylo tím prvním, co jí už jako dítěti vštípili. Postupně se naučila nepovažovat za podstatné své postavení, mínění druhých o své osobě a nakonec dokonce ani svému vlastnímu životu nepřikládat přílišnou váhu.
Jenže já jsem tak moc chtěla žít! Byla jsem přece ještě příliš mladá na smrt. Natož pak na tak krutou, hloupou a nesmyslnou smrt, jaké jsem jen zázrakem unikla. Když on… i po těch letech vždycky jako by jí znovu sevřela hrdlo neviditelná chladná ruka, jako tenkrát.
Strach cestou k temné straně je. Jako by znovu slyšela mistra Yodu. Nikdy by si byla bývala nedovolila přít se s nejstarším mistrem Jedi, který byl členem Rady dlouhá staletí před jejím narozením.
Ale nyní už to všechno viděla jinak.
Kam se poděla vaše moudrost, že jste neviděli zlo, které přichází? Ptávala se v těch prvních letech nového pořádku mnohokrát za den. K čemu vám byla ta staletí meditací, když celá galaxie je dnes přikrytá neprostupnou temnotou? A vy jste proti tomu nedokázali udělat nic. Vůbec nic. Temná strana triumfuje celá desetiletí a to, jestli já budu nebo nebudu mít strach, na tom nezmění ani čárku.
V duchu vždycky jako kdyby mávla rukou nebo pokrčila rameny vůči nějakému neviditelnému oponentovi. Nikdo jí ale neodpovídal. Pokud tyhle myšlenky mohl zachytit nějaký jiný Jedi, který unikl smrti podobnou náhodou jako ona, tak na ně nijak nereagoval. A ani nikdo z mrtvých mistrů rovněž nikdy nedal najevo, že je slyší.
Děs ji roztřásl pokaždé, když si vzpomněla na tu osudnou noc. Na strašlivé okamžiky, ve kterých ten, jehož považovali všichni za Vyvoleného, přišel do Chrámu v čele jednotky vrahů.
Nebo spíš katů, napadalo ji mnohokrát. Ti vojáci i on sám nás přišli všechny zcela chladnokrevně popravit. Bez sebemenšího slitování, ale také bez nenávisti, bez té živočišné touhy nájemných zabijáků po krvi, utrpení obětí nebo aspoň po penězích, které jim z toho činu poplynou. S tím už se každý z nich a tedy i ona sama na svých misích občas setkal. Tohle však bylo něco naprosto jiného. Oni byli jako necítící stroje. Naprogramované automaty, kterým dal kdosi rozkaz zabíjet.
Na moment mu tehdy pohlédla do tváře. Výraz, se kterým se na ten zlomek sekundy její oči střetly, už nepatřil člověku. Byl to pohled příslušníka úplně jiného živočišného druhu, lidem i dalším inteligentním rasám tak vzdáleného, jako kdyby snad přišel z jiného vesmíru. Během toho jediného kratičkého okamžiku pochopila. Zanechme všech nadějí, jsme mu cizejší, než tráva nebo kamení.
Na toto poznání nebyla připravená. Skácela se k zemi – a nejspíš na pár chvil i vynechalo její od narození slabé srdce. Paradoxně jí právě tato tělesná vada nejspíš zachránila život – společně s tím, že útočníci patrně neměli dostatek času podrobně zkoumat, jestli jsou všichni na zemi ležící a nedýchající skutečně mrtví.
Když se probrala z bezvědomí, ležela kolem pouze samá bezvládná těla. Desítky, možná stovky mrtvých… ale ti jí ublížit nemohli. Bojte se živých, naučila se už dávno.
Nezdržovala se jejich oplakáváním. Jako blesk vyběhla z budovy, tak rychle, že si zapomněla i svůj světelný meč. Bylo to snad špatné? Byla to zbabělost, že jsem tak moc chtěla přežít? A komu nebo čemu by prospělo, pokud bych také zahynula? Opět se snad už po tisící v duchu s kýmsi neviditelným hádala. A jako obvykle nikdo neargumentoval proti ní.
Není už, s kým by se dalo přít, myslívala si také mnohokrát. Všichni členové Řádu jsou dávno mrtví. Do jednoho. I rytířka Jedi Colla Tegen-Wai…
Ale přece jen
, vždycky v ní nakonec zvítězila naděje, vím dávno, že nic ve vesmíru se neděje náhodou. To díky Síle jsem přežila. To ona mě vedla k jinému poslání. Proto jsem v Chrámu nechala se svou minulostí i svůj meč. V novém životě už by mi nebyl k ničemu dobrý…
Síla ji určitě vedla do nižších pater Coruscantu a především tím hotovým bludištěm zapadlých temných uliček, kde ve svém dosavadním životě nikdy nebyla, na jedno přesně určené místo. Do potemnělého průchodu, kde našla na zemi ležet podle oděvu cizince. Oběť přepadení, tak obvyklého v těchto oblastech hlavního města, měla ošklivě rozbitou hlavu. Ale přišla včas, ještě dýchala. Konečně tak mohla po dlouhé době zase využít své léčitelské nadání, ke kterému měla podle všech mistrů velké vlohy.
A protože se nic nestává jen tak náhodou, ani ji příliš nepřekvapilo, že zachráněný je povoláním ranhojič a že jí okamžitě nabídl, aby pracovala pro něj. Viděla v tom jasný signál svého dalšího poslání, takže bez zaváhání odletěla na Eriadu, tuhle uprášenou a škodlivými zplodinami těžkého průmyslu prolezlou „metropoli“ Vnějšího pásu, aby pomáhala nemocným.
Každý nemusí být hrdinou. A platí to i v těchto tak těžkých časech. Přece v dobách staré Republiky také většina členů Řádu nechránila mír a spravedlnost s lightsaberem v ruce, ale farmařila na zemědělských planetách, aby bylo z čeho rozdávat potraviny slabým a chudým. A žádného mistra, ani toho nejslavnějšího člena Nejvyšší rady, jemuž naslouchaly generace senátorů a kancléřů, by nikdy nenapadlo považovat se za něco lepšího, než jsou tito zemědělští dělníci. Léčit lidi je velké poslání. A možná ani v době, kdy vládne celé galaxii temný císař, nic více dělat nelze. Než nadávat na tmu, je lépe zapálit sebenepatrnější svíčku… Navíc - kdo ví? Třeba jednou moje dcera bude moci udělat daleko více, než jen rozžíhat malá světélka, myslívala si stále častěji.
Její velké schopnosti v Síle před nějakou dobou vycítila a zdálo se jí, že den ze dne rostou.

„To je ale nádhera,“ pronesl nábožně tenký, napůl dětský, hlásek. Patřil asi desetileté lidské dívce s pihovatým nosíkem, rozcuchanými slámově žlutými vlasy a ne zcela zhojenými odřeninami na loktech a kolenech.
Poznámka se týkala vystaveného zboží, šatů z průsvitných látek, lehkých jako ten nejjemnější vortexský vánek, i ze zářivého hedvábí jasných barev, zdobeného měňavými metalickými nitěmi, bohatě vyšívaných pantoflíčků a šperků z drahých kovů zdobených vzácnými krystaly ze vzdálených planet.
„Na něco takového nebudeme mít nikdy, Kiro,“ smutně pronesla basicem její zhruba stejně stará kamarádka, lethanská twi’lečanka s červenou pletí.
„Já to budu mít určitě. A brzo,“ vzpurně pohodila hlavou třetí z nich, až se záplava jejích rudých vlasů zavlnila tak, že připomínala stovky žhnoucích plamenů. Sotva jedenáctileté lidské děvče bylo nápadně hezké a ze všech tří působilo nejjistějším dojmem.
„Jen se tak nevytahuj, Shi! Děláš, jako bys už měla na hlavě galaktickou korunu, a přitom ještě ani neproběhlo místní semifinále tady na Eriadu. Až ho vyhraješ, tak něco vykládej.“
Oslovené se zablýsklo v očích. „Já ho samozřejmě vyhraju.“
„Tvoje sebevědomí bych teda chtěla mít,“ nakrčil se pihovatý nosík.
„Neposlouchej ji, Kiro, zase přehání,“ potřásla twi’lecká dívka svými hlavovými ocasy.
Zelené oči téměř sršely blesky. „Já nikdy nepřeháním. Vyhraju semifinále i finále. VÍM to. Klidně se vsadím o co chcete.“
O navrženou sázku zájem nebyl, kamarádky si dobře pamatovaly, že zatím všechny sázky vyhrávala.
„A máš už účast povolenou od rodičů?“ mírně zlomyslně se zajímala twi’lečanka.
Ohnivé vlasy se zase rozlétly kolem. „Já se jich rozhodně nemíním ptát.“
„Cože?“
„Vždyť je znáte. Táta je děsná konzerva a máti je v tomhle směru ještě horší. To její puritánství je fakt nemožný.“

Velký bar vedle tržiště byl doslova našlapán hosty. Jedním z nich byl i místní ranhojič se svou ženou. Příslušníci všech možných ras se jim uctivě ukláněli, ale při tom se zatajeným dechem sledovali obří obrazovku holonetu. Volba galaktické královny krásy jižní čtvrt téměř obrátila naruby. Nebylo taky divu, ani ti nejstarší si nepamatovali, že by někdo z jejich okolí do této soutěže postoupil
Nepřála jsem si to. Strašně moc jsem byla proti tomu. Jenže se Shi nebyla o této věci vůbec rozumná řeč… jako by s ní tedy v poslední době byla o čemkoli, povzdechla si Colla skoro nahlas.
To děvče bylo vždycky tvrdohlavé a na věci mělo názor dosti odlišný od toho, co jsme jí říkali my, její rodiče. Jenže jak tak poslouchala rozhovory svých pacientů nebo nakupujících na bazaru, spory rodičů s dětmi ve věci oblékání, hudebního vkusu nebo názoru na vhodné způsoby trávení volného času, se odehrávaly snad ve všech rodinách. Prý se tomu říká generační rozpory. Snad jen výchova v Chrámu by tomu mohla zabránit, napadlo ji, ale ihned jí bleskla hlavou smutná myšlenka. Není už žádného Chrámu…
Podle toho, co se k ní občas doneslo, mohla být vlastně ještě ráda, že se její dcera nedala na smrttyčky nebo neupadla do osidel nějaké pochybné bandy.
Jenže ona doufala v úplně jinou budoucnost své dcery, v takovou, ve které nemá místo honění se za pozlátkem. Ta soutěž vážně nebyl dobrý nápad. A nešlo jenom o její jedijskou výchovu, která vyzdvihování fyzického vzhledu považovala za špatné a nepříliš vzdálené od všeho toho, co vede přímo k nebezpečí podlehnutí temné straně. V sázce však bylo daleko více. Coruscant je pro osobu nadanou v Síle velkým nebezpečím. Císař prý má své temné učedníky, dokonce se povídalo cosi o tom, že si z některých z nich vycvičil speciální honící psy, kteří mu chytají všechny potencionální force-usery.
A Shi je velmi silná, když na ni mindtriky nefungovaly.
Nikdy by nevěřila, že se bude jednou pokoušet o mindtrik proti vlastní dceři… Jenže co měla dělat, když cítila to strašné nebezpečí, jakým je pro její dceru odlet do hlavního města Impéria, a přitom jí to nebyla schopná vysvětlit? Vlastně se nemohla vůbec nikomu svěřit s tím, jak strašně je jí proti srsti účast dcery v soutěži krásy.
Musela vynaložit maximální úsilí, aby předstírala před sousedy a známými radost z toho, co všichni kolem považovali za obrovský úspěch, na který může být celá rodina nesmírně hrdá. Nikdo by nedokázal pochopit, že své dceři nepřeje takové „velké štěstí“. A co bych jim tak mohla vysvětlovat? Že jsem bývalá Jedi a moje dcera je taky velmi nadaná v Síle, takže proto ji nechci pustit na Coruscant, kde by si jí mohl všimnout nějaký císařův poskok? Ani dceři celou pravdu říct nemohla. Dokud byla malá, tak ji odhalením nechtěla ohrozit. Pořád čekala na vhodný okamžik pro to, aby ji začala pomalu zasvěcovat do jejího dědictví a tím pádem i poslání. Věděla, že to bude trvat měsíce, možná léta, než jí předá všechny své znalosti a zkušenosti. A tak jsem v ní pořád viděla malou holčičku, která má na určité věci ještě dost času… až bylo pozdě. Těsně před odletem nemělo smysl říci jí ve stručnosti pravdu. Buď by vůbec nevěřila nebo – ještě hůř – by začala své schopnosti používat takovým způsobem, že by to byla přímá cesta k temné straně. Snad nám bude Síla nakloněna a Shi se mi nezkažená temnou stranou a neodhalená císařovými špehy vrátí zase v pořádku domů…

Bar začal bouřit. Do nejužšího finále patnácti krásek byla vybrána i zástupkyně jejich planety. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Colla se snažila používat všechny známé meditační a relaxační techniky, vyvinuté Jedi v průběhu tisíců let. Všechno bylo marné. Třásla se po celém těle a na čele jí perlily kapičky ledového potu.
Nikomu to nepřišlo příliš divné. Přece jen je matka finalistky.
Její muž ji vzal něžně za ruku a chápavě se na ni usmál.
Největší holonetová hvězda a diva coruscantské Opery dozpívala. Moderátor se dlouho na pódium nevracel a zdálo se, že v publiku narůstá jakýsi podivný ruch.
Nakonec se hlasatel se zpožděním dostavil a doslova zářil: „Vážení přátelé, mám pro váš všechny, kteří sedíte zde v sále, i miliony těch, kteří nás sledujete na všech civilizovaných planetách, úžasnou novinku. Korunu té nejkrásnější dívce galaxie letošního roku předá osobně jeho výsost císař Palpatine.“
Celou obrazovku zaplnila ohyzdná tvář zbrázděná bezpočtem hlubokých vrásek. Colla zalapala po dechu. I přes propast stovek světelných let se zdálo, že se ty hrůzu nahánějící žluté oči zabodly přímo do ní. Lidskosti v nich bylo snad ještě méně, než viděla tehdy v Chrámu v pohledu Anakina. Měla pocit, že se jí propalují přímo do mozku a vysávají z něj její duši.
Obklopila ji temná aura, kterou samozřejmě kromě ní nebyl schopný vnímat nikdo z přítomných. Nevidomýma očima zírala před sebe, zatímco se před jejím duševním zrakem odvíjel sled obrazů plných krve, násilí a smrti… a všude tam figurovala její dcera, jejíž pohled se začal nápadně podobat císařovu.
Slabé srdce tohle už nebylo schopné vydržet. Nikdo v sále si nevšiml, že se její bezvládné tělo začalo pomalu sesouvat k zemi přesně v momentu, kdy moderátor vyhlašoval: „Nejkrásnější dívkou galaxie se stává zástupkyně Eriadu Shira Elan Colla Brie.“