STRÁŽKYNĚ

DARTH YENN

Jde po mně nájemný lovec,“ svěřil se pohledný mladý muž jednomu ze svých kamarádů.

„Zvláštní,“ komentoval to on. „Není na tebe vypsaná žádná odměna.“

„Jo, někdo ho zřejmě najal přímo na tuhle práci. Ale nevím, kdo by mohl mít důvod se mne chtít zbavit.“

„Opravdu?“ obočí staršího muže se nadzdvihlo v udiveném výrazu.

„Vážně, nenapadá mě nikdo, kdo by to mohl chtít tak moc.“

Na chvilku se odmlčel. „Není snadné pracovat, když se tě někdo snaží zabít.“

„Asi by sis měl sehnat někoho, kdo by tě chránil.“

„Jo, to mě taky napadlo. A doufal jsem, že bys mi v té věci mohl poradit.“

„Klidně. Jak vysoký máš nároky?“

„Jde mi o život, tak je to snad jasný. Chci toho nejlepšího, co znáš.“

„Fajn. Nejlepší z těch, které znám, sice není ten, ale ta. Jenže to ti nejspíš vadit nebude.“

Jenom zavrtěl hlavou.

„Je to lidská žena. Říká si,“ pokračoval starší z obou mužů. „Myraia Kiel.“

„Jak ji najdu?“

„Ona najde tebe. Jdi si dneska večer dát drink do Aroy. Pokud se rozhodne, že by byla ochotná pro tebe pracovat, objeví se. Jestli tam budeš víc než hodinu a Myraia nepřijde, je zbytečné dál čekat.“ Ušklíbl se. „Ta dáma je dost vybíravá.“

„Dík.“ Mladší muž se chystal k odchodu.

„A ještě něco,“ řekl najednou ten druhý. Zarazil se v půli cesty ke dveřím. Jeho přítel pokračoval: „Jestli se rozhodne přijít, ovládni se a nedej znát překvapení.“

„Překvapení? Co by mě mohlo překvapit?“

„Když se objeví, pochopíš, když nepřijde, je zbytečné ti to říkat. Jdi už.“

 

Seděl v Aroy už asi půl hodiny a nikde nic. Žádná tajemná dáma se neobjevila. Asi nemá zájem, usoudil. Čekání si krátil pozorováním skupiny mladých lidí v jednom z boxů. Zjevně se dobře bavili a nevnímali nic okolo. Patrně se je nikdo nepokoušel zabít. Ušklíbl se na svůj pohárek s pitím a dopřál si další doušek. Začíná to s ním vypadat bledě. Od party se oddělily tři dívky a vyrazily kamsi směrem k toaletám. Pátravě se rozhlédl po místnosti. Nikde žádná žena, která by vypadala, že ho hledá. Otočil se k barmanovi aby si koupil další pití. Když se znovu podíval na tu partičku v boxu, dívky už byly zpátky. Usoudil, že v té skupince není nikdo starší dvaceti let a letmo ho napadla vzpomínka, jak se v tomhle věku bavil on. Napil se. Seděl u barového pultu a loktem se o něj opíral, otočený tak, aby viděl do místnosti. Zamyšleně partu pozoroval. Jo, byly to krásný doby, kdy neměl žádný starosti. Jak se tak zamyslel, pořádně ho vyděsilo, když se za jeho zády ozvalo: „Vy budete nejspíš Alex.“ Bleskově se otočil a podíval se přímo do očí mladé dívce. Okamžitě mu došlo, že patří k té partě. Vlastně ne, uvědomil si, vypadalo to, jako by k nim patřila, ve skutečnosti za celou dobu nic neřekla a oni si jí nijak zvlášť nevšímali. A byla jednou z těch tří, co odcházely na toaletu. Potom pochopil, že ji sice viděl jít tam, ale  ne zpátky, takže už za ním musí sedět delší dobu a pozorovat ho, aniž by o tom věděl. Zastyděl se za takovou nevšímavost, která ho klidně mohla stát život. „To jsem,“ souhlasil. „A vy jste, předpokládám slečna Myraia.“ Tak tohle opravdu nečekal. Pod pojmem lidská žena si nějak nepředstavoval dívku stěží osmnáctiletou.

Myraia Kiel, tu slečnu si můžete odpustit a klidně mi tykejte.“

„Dobře, Myraio. Neměli bychom probrat otázku našeho, ehm, pracovního vztahu?“

„Jistě.“ Pokrčila rameny. „Vy jste zjevně rozhodnutý mne přijmout, já si myslím, že mě opravdu potřebujete, a vlastně nevidím problém. Pochopitelně, pokud přistoupíte na moji cenu.“

„Kolik?“

Suma, kterou si řekla nebyla právě nejnižší, ale také nebyla nad jeho možnosti. A pokud je opravdu je opravdu ta nejlepší, je to cena slušná. I přesto, že už byl v podstatě rozhodnutý, ještě nad tím zauvažoval. Svůj život sice považoval za nedocenitelný, otázka však byla, zda ho tahle dívka dokáže ochránit. Když viděla jeho váhání, usmála se: „Aby se vám lépe rozhodovalo, tak vám jen tak, bezplatně, poskytnu malou radu. Ten chlápek v rohu vás sleduje od chvíle, kdy jste přišel. Ten, co se baví s tím Rodianem.“ Alex se podíval naznačeným směrem a uvědomil si, že toho člověka už několikrát viděl. Vždycky postával někde v pozadí. S velmi špatným pocitem si řekl, že v poslední době je příliš nepozorný. Jen náhodou ho ještě nezabili. Opravdu potřebuje aby ho někdo chránil. „Beru tě,“ oznámil dívce. A s úsměvem dodal: „A taky mi tykej.“

„Fajn, normálně dopij a běž odsud, toho šmíráka tě zbavím.“ Sklouzla ze stoličky a vytratila se kamsi ven. Teprve potom si uvědomil, že se s ní  nedohodnul na místě a času dalšího setkání.

 

Šel ulicí pomalým tempem a občas se zastavil u výkladu. Po cestě několikrát změnil směr. Myraia sice mluvila jen o jednom  špehovi, nicméně jeden nikdy neví.  Ale zdálo se, že ho nikdo nesleduje. Jak tak mířil k jedné z odboček, vklouzla z průchodu lidská postava a  přidala se k němu.

„Tak ten už tě špehovat nebude,“ řekla Myraia Kiel.

„Mrtev?“ zeptal se.

„Ne, jen jsem ho přesvědčila, že pro něj bude lepší, když tě nechá na pokoji.“

„Nebudu se ptát, jak jsi ho dokázala přesvědčit.“

„Skoro jsem ani nemusela použít násilí. Je to dost velkej zbabělec. Stačilo mu to jen lehce naznačit a vysvětlit, že když neposlechne, bude to mnohem horší.“

Řekla to s ledovým klidem a Alexe opustily veškeré pochybnosti o jejích schopnostech. Možná vypadala jako úplně obyčejná holka, ale on si byl absolutně jistý, že by v žádném případě nechtěl zažít to lehké naznačování, o kterém mluvila.

„Zkusila jsem zjistit, kdo ho najal, ale nezná jméno, tak mám jenom popis. Jenže,“ povzdychla si, „ten se hodí tak na každého desátého muže.“ Pokrčila rameny. „Víc jsem z něj nedostala, takže asi opravdu víc neví.“ Mlčela a nechala ho, ať si její slova přebere jak umí.

Myraio,“ oslovil ji po chvíli. „Bude potřeba, aby ses přestěhovala.“

„Jistě.“ Pokrčila rameny. „Vzhledem k tomu, že už jsi můj zaměstnavatel a já už zodpovídám za tvůj život, nechce s mi tě nechávat samotného. Vadilo by ti hodně, kdybys šel se mnou? Je to odsud jen dva bloky.“

A při té příležitosti ti pomohl odnést věci, pomyslel si. „Klidně,“ řekl nahlas.

„Díky,“ usmála se.

 

Opravdu to byly jen dva bloky. Bydlela v malém bytě v prvním patře. Rozhlédl se po místnosti, která působila poněkud neosobně. Pořádek panující tam vzbuzoval dojem, že snad ani není obývána. „Pronajato i se zařízením,“ řekla, když si všimla jeho pohledu. Pak otevřela skříň a vyndala velkou tašku. „Už jen vrátím tohle,“ pozvedla ruku s elektronickým klíčem, „a můžeme vyrazit.“ Hodila si tašku přes rameno, ignorovala šachtu výtahu a seběhla po schodech do přízemí. Tam zaklepala na dveře, ty se otevřely a ona vešla dovnitř prohodila s někým pár slov a když se vrátila, poznamenala: „A to je všechno.“

Vyšli na ulici a zamířili k dokům. „Nechceš s tím pomoct,“ ukázal na její zavazadlo.

Na okamžik se zdálo, že ji ta nabídka překvapila, pak řekla: „Díky, zvládnu to sama.“ 

„Čekal jsem, že budeš mít zavazadel víc,“ nadhodil.

Ta, která si říkala Myraia, pokrčila rameny: „Naučila jsem se cestovat nalehko. Tohle je všechno, co doopravdy potřebuju.“

„Poslyš, já ti s tou taškou vážně rád pomůžu.“

„Ale já to opravdu zvládnu sama.“

„O tom nepochybuju. Ale já bych měl lepší pocit.“

„Dobře.“ Podala mu tašku. „Nenapadlo mě, že by ti to mohlo vadit. A nejsem zvyklá, aby mi někdo pomáhal,“ řekla skoro omluvně.

„To jsi vždycky tak nechutně samostatná?“ zeptal se s úsměvem. Ta taška nebyla zrovna nejlehčí.

„Jo, jsem. Už pěkných pár let.“

„Utekla jsi z domova?“ zeptal  se na věc, která mu už dlouho vrtala hlavou.

„Nezdá se ti, že tohle je trochu příliš osobní?“ zareagovala prudce. Alexe napadlo, že se asi strefil do citlivého bodu, ale ona po chviličce řekla: „Promiň. Vlastně máš pravdu, měl bys vědět něco víc o člověku, se kterým teď budeš v dennodenním kontaktu. Odpověď je: ne tak úplně.“ No, že by mu tímhle nějak zvlášť pomohla, to se říct nedalo. Když uviděla výraz na jeho tváři, usmála se. „Odešla jsem od rodiny, nebyli z toho moc nadšení, ale pochopili, že bych si stejně prosadila svou, tak mi nebránili.“

„Jak je do dlouho?“

„Šest let.“

To číslo bylo vysoké i na jeho nejsmělejší odhad. Překvapeně se podíval na dívku po svém boku. Pohled mu vrátila s klidem, který by jí mohl závidět i ledovec. „Bylo mi jedenáct,“ odpověděla dřív, než se stačil zeptat.

„Asi mě nepřestaneš překvapovat. Ty se mne nechceš na nic zeptat?“

„To důležité už dávno vím. A ten zbytek si můžeme nechat na později jako téma k ukrácení dlouhé chvíle.“

 

Myraia seděla v kokpitu Alexovy lodi Icy Flame a pozorovala, jak jeho ruce tančí nad palubní deskou. Když potom přešli do hyperprostoru, usoudil Alex, že přišel čas, aby se dozvěděl o své strážkyni něco víc.

„Proč děláš tohle?“

„Je to práce jako každá jiná. A v tomhle jsem docela dobrá. Tak proč ne?“

„Chceš říct, že od jedenácti let se živíš jako osobní strážce?“ podivil se.

„Ne, teprve poslední rok.“

„Od zničení druhé Hvězdy smrti?“

„Ano, od Císařovy smrti,“ řekla to hlasem tak dokonale zbaveným všech emocí, až to bylo podezřelé.

Alex zauvažoval jaký asi měla vztah k Impériu, které Císař představoval. Ale neptal se, i on měl rány, jež nechtěl jitřit. „Proč ses nevrátila k rodině?“ zeptal se a teprve když ta slova vypustil z úst, napadlo ho, že i tohle je možná příliš citlivé téma. Její rodina mohla být mrtvá.

„To už nešlo,“ řekla tiše. „Ne po tom, co jsem prožila, už bych nedokázala žít jako dřív,“ dodala ještě tišeji. Podíval se na ni. Sotva dospělá dívka, která měla stále mnohem blíž k dítěti než k ženě. Nebo tak alespoň vypadala. Byla snad až příliš samostatná, dokázala klidně mluvit o bolesti, kterou způsobila, ale zároveň jako by v ní cítil smutek, že nemůže být jako ostatní.

„Nelituj mě!“ vytrhl ho ze zamyšlení její hlas. Jako by mu četla myšlenky. „Nikdy jsem nelitovala, co jsem udělala a nestojím ani o lítost od ostatních.“

Zaražen tou prudkou reakcí se začal omlouvat: „Promiň...“

„Ne, to ty mi promiň,“ jako by v jejím hlase slyšel tu odmítanou lítost. „Neměla jsem na tebe tak vyjet. Já jen nesnáším, když mě někdo lituje. Mám pak pocit, že nevěří mým schopnostem.“

Jenže on jejím schopnostem věřil, jinak by na ně těžko vsadil svůj život. Možná to bylo až podivné, jak málo stačilo, aby si jeho důvěru získala. „Přátelé?“ zeptal se. 

„Jo,“ stiskla podávanou ruku.

 

 

Alex vstoupil do kokpitu, kde spatřil Myariu, jak sedí v pilotním křesle, dlouhé nohy opřené o ovládací panel a průzorem sleduje hyperprostor okolo. „Nad čím přemýšlíš?“

„Nad vším,“ odpověděla. Pak pokrčila rameny a dodala: „A nad ničím.“

„Taky dobrý.“

„Nudíš se?“

„Spíš jsem zvědavý.“

„Tak se ptej.“

„Co jsi vlastně těch šest let dělala?“

„Tak různě. Práci, kterou mi zaměstnavatel zadal.“

„Ty mi to vůbec neulehčuješ,“ povzdechl si s hraným zklamáním. Začínalo ho to bavit, zajímalo ho, co všechno bude ochotná prozradit. „Já se snažím zjistit, kde jsi získala zkušenosti, na kterých koneckonců závisí můj život, a ty mě takhle napínáš. Buď na mne přece hodná.“

„Dobře, budu. Pracovala jsem například jako osobní strážce, dělala jsem sledování, vydírání, občas i odstranění nepohodlné osoby. Po tom co jsem se ocitla bez zaměstnavatele, zkusila jsem štěstí jako nájemný lovec. Nedopadlo to moc dobře a pochopila jsem, že to přeci jen nebude pro mě to pravý a lepší bude, když se budu živit jako osobní strážce. Stačí?“

„To jsi toho stihla dost za šest let.“

„Velkou část z toho jsem strávila výcvikem.“

„No, stejně se s tebou asi nemám čeho bát.“

„Tohle bys neměl říkat. Nemůžu tě chránit věčně. Jestli polevíš v ostražitosti, vymstí se ti to.“

 

 

Čekali na oběžné dráze jedné nepříliš obydlené planety. Každou chvíli se měl objevit zákazník. No, každou chvíli… asi tak za šest hodin. Myraia, která usoudila, že je zbytečné zírat do prázdnoty okolo a ten čas se dá vyplnit mnohem účelněji, si právě vychutnávala třetí z plánovaných osmi hodin spánku. Koneckonců, měla by být odpočatá, aby mohla plnit svůj úkol.

 

Když lodí otřásl první zásah, Myraia vyběhla ze své kajuty a zamířila do kokpitu. Alex, který se pokoušel zvládnout situaci jí  věnoval jen letmý pohled, „Radši se připoutej, bude to trochu házet,“ varoval ji. Dívka vklouzla na sedadlo druhého pilota a poslušně si zapnula pás. Pak se ovšem zeptala: „Chceš pilotovat, nebo radši střílet?“

„Cože?!“ Jak se zdálo její otázka ho překvapila.

„Tak fajn,“ rozhodla radši sama. „Soustřeď se na střílení a zbytek nech na mně.“

Došlo mu, že to myslí vážně a tak poslechl, doufaje, že Myraia ví, co dělá.

Jak se zdálo, věděla. Z počátku sebou Icy Flame párkrát trhla, ale potom už letěla hladce, když si dívka zvykla na některé specifity jejího ovládání. Rychlost, s jakou si zvykla, byla až zarážející,  ale Alex neměl čas nad tím uvažovat.  Myraia manévrovala masivním trupem lodi tak, aby co nejvíce ztížila protivníkům míření a zároveň poskytla Alexovi příležitost  střílet účelně. Zdálo se, jako by se štěstí konečně přiklonilo na jejich stranu. Jenže pak se zpoza planety vynořily další dvě lodi a palbou na Icy Flame daly jasně najevo, ke komu patří.

„Zatraceně!“ komentovala to dívka a vzápětí se Flame otřásla, jak ji zasáhnul výboj. „Štít na pravoboku už toho moc nevydrží,“ hlásila Myraia svému společníkovi. „Proti takové přesile se dlouho  neudržíme.“

„Dobře. Vypadneme. Zadám výpočet pro skok. Pokus se, aby nás nezabili, než to bude hotové.“

 „Tak se drž.“ Stočila loď tak prudce, že Alex nespadl ze sedadla jen díky pásům. Zároveň dívka převzala i ovládání zbraní. Pravda, při tom, co s Flame vyváděla, to byla jen palba naslepo, nicméně svůj účel splnila. Nekonečné vteřiny pomalu uplývaly. „No tak, dělej zlato, hoď sebou,“ prosil pašerák šeptem počítač své lodi. „Připrav se,“ řekl konečně své osobní strážkyni. Přikývla, provedla další prudký obrat a zamířila od útočníků pryč. Zároveň přehodila většinu energie do zadních deflektorů. Alex sevřel hlavici páky hyperdrivu a když kontrolka změnila barvu z červené na zelenou, přitáhl ji k sobě. Tečky hvězd se na okamžik změnily v čárky a pak je vystřídal  fialový mramor hyperprostoru. „Uf,“ vydechl si. „To bylo těsný.“ Myraia, dosud nakloněná k ovládacím prvkům, se s ulehčením opřela. „No teda, Myr,“ otočil se k ní pašerák s uznáním. „Nevím, co bych si bez tebe počal.“

„Možná by ses divil,“ reagovala na poklonu chladně.

„Jsi vážně skvělá,“ nenechal se odradit.

Pokrčila rameny. „Je to moje práce.“

„Jenže jsi mě měla chránit při jednáních na planetách. S něčím takovým jsem nepočítal.“

„Jsem výhodné balení,“ usmála se konečně. „Najmeš si osobní strážkyni a získáš k ní i pilotku, pašeračku a pár dalších.“

„Netušil jsem, že umíš lítat s tímhle typem lodí. Kde ses to naučila?“

„Dívala jsem se na tebe, to je vše,“ řekla klidně.

„A co jsi pilotovala před tím?“ Musela mít nějaké zkušenosti s nákladními loďmi.

„Nejdéle jsem lítala s x-wingem.“

„Ty jsi byla u povstalců?“

„Ne,“ odpověděla a zdálo se, jako by ji taková představa pobouřila. Pak ovšem nenuceně pokračovala dál. „A nějakou dobu s TIEčkem a to bude tak všechno. S něčím tak velkým, jako je Flame, nikdy. A většinou se stejně jen vozím.“

Zauvažoval nad tím, jak mohla za nepříliš dlouhý čas lítat s x‑wingem i TIE fighterem, ale pak usoudil, že nejrozumnější bude pustit to z hlavy. Někdy je lepší nevědět. Taky se zamyslel, jestli mluví pravdu, přechod od jednomístných stíhaček na nákladní loď mu připadal jako dost velký skok. Jenže, na druhou stranu, jaký by měla důvod mu lhát?

Zamyšleně se na ni díval. Teď vypadala jako většinu času. Nevýrazná tvář odrážela jenom klid a zelené oči byly chladné a vzdálené. Obyčejná holka. Tak obyčejná, že v tom musel být záměr. Ani krásná, ani ošklivá, ani příliš chytrá, ani hloupá. Dokonalý průměr. Teď. Ovšem před chvilkou, když se skláněla nad řídícím panelem, byla úplně jiná. V zápalu boje neměla čas hlídat si výraz tváře. V obličeji se jí zračilo soustředění, jak se nevědomky kousala do rtů, byly vyzývavě rudé i tváře jí zrůžověly a jindy chladné oči plály zvláštním žárem. Ne, v tu chvíli rozhodně nepůsobila obyčejně.

Alexi,“ oslovila ho a on si uvědomil, že to je už podruhé, předtím ji nevnímal. „Promiň, zamyslel jsem se.“

„To nic, jen jsem říkala, že ještě půjdu chvíli spát.“

„Jo, jistě. Víš,“ uvědomil si najednou, „že tohle je poprvé, kdy tě vidím s rozpuštěnými vlasy?“

„Víš, že tohle je poprvé, kdy mě vidíš neozbrojenou?“ usmála se sladce a odešla.

Otočil se a sledoval ji. Tohle taky bylo poprvé, kdy si mohl vychutnat nerušený výhled na její nohy, noční košilka jí dosahovala jen do poloviny stehen. A nebyl to špatný pohled. Raději si připomněl, aby nemíchal práci a osobní záležitosti a otočil se k displejům.

 

Jak tě mám představit?“ zeptal se Myraii.

„Vyber si ty. Jako svou sestru, společnici, kopilotku,“ pokrčila rameny. „Nebo třeba babičku. Mně je to jedno.“

„Fajn,“ ušklíbl se. Když je jí to jedno, tak on si neodpustí ji trochu potrápit. „Takže nemáš nic proti tomu, abys byla moje přítelkyně, že ne?“

„Ale my přece jsme přátelé, ne?“ namítla se sladkým úsměvem..

„Dobře, tak tedy moje milenka, když trváš na jasných termínech.“ Moc dobře si všimnul, jak se snaží zachovat si od něj odstup, a usoudil, že by jí to měl trochu ztížit. A tohle byla příliš dobrá příležitost, než aby ji nevyužil.

Pokrčila rameny. „Když po mně nebudeš vyžadovat, abych jí byla i ve skutečnosti…“

 

Seděla v křesle s bosýma nohama pod sebou a zamyšleně studovala záznamník. Její sedačka byla otočená směrem ke dveřím kokpitu a tak jí hyperprostor zářil za zády. Vlasy měla spletené do dvou copů a konec jednoho z nich si teď zamyšleně namotávala na prst. Oblečená byla do krátkých bílých kalhot a blankytně modrého trička, které sice mělo polovysoký límeček, ale paže a ramena nechávalo odhalené. Když Alex vstoupil, zvedla k němu oči.

„Vypadáš tak…“ snažil se najít vhodný výraz, „… nevinně.“ No, asi to nebyl nejlepší úvod konverzace, protože mu chladně odvětila, že zdání může klamat. Jenže on si to prostě nemohl odpustit. Ona opravdu vypadala nevinně. A také mladší, než ve skutečnosti byla. Trochu ho zklamala její chladná reakce. Vypadalo to skoro, jako by se zlobila, že vypadá nevinně. Jako by jí na tom něco vadilo. A vzápětí ho zamrzelo, že to byl on, kdo u ní tu nelibost vyvolal.

Skoro jako by věděla, na co Alex myslí, dodala: „Ale někdy je to výhoda.“ A po chvilce pokračovala: „Občas je velmi dobré, že nevypadám jako to, co jsem.“

„A co jsi?“

Teď vypadala zaraženě. „Já... já vlastně nevím,“ vykoktala. Pak zatřásla hlavou, jako by se jí zdálo, že řekla, co neměla, a opravila se: „Jenže teď jsem především tvoje strážkyně. To ostatní je nepodstatné.“ Rozhodnost v jejím hlase i tváři však působila jako by měla něco zakrýt, nějakou bolest, vzpomínku na minulost, ukrytou v hloubi srdce. Prozradila víc než chtěla, ale už to nehodlala opakovat, její minulost Alex nebude znát.

„Co to vlastně studuješ?“ zeptal se, aby přerušil nepříjemné ticho.

„Tvého zákazníka,“ odpověděla klidně.

„Proč?“

„Chci vědět, co od něj můžu čekat.“

„Proč?“

Alexi, umíš i jiná slova?“ vypadala trochu podrážděně. „Není to tak dávno,“ vysvětlovala, „co jsi jen těsně vyváznul životem. Musím prověřit každé možné nebezpečí.“

„Nemusíš se hned zlobit, jen mi nebylo jasné, na co by ti to mohlo být dobré. Teď už to chápu. Já si nemyslím, že by mi od něj hrozilo nebezpečí. Už jsem pro něj pracoval dost často.“

„Nikdy nevíš,“ odtušila temně.

 

Myraia se převlékla do černých kalhot a modrošedé  tuniky z lesklého materiálu. Vlasy si spletla do složitě vypadajícího účesu. A také se namalovala. Vypadala tak o pět let starší. Ale i přesto všechno si stejně uchovala jakési zdání nevinnosti. Pořád v ní bylo něco dívčího, nezkaženého. To jí Alex pochopitelně neřekl, pochopil, že to nemá ráda. Tak jen mlčky pozoroval její přípravy. Díval se, jak si do pravé boty zasunula štíhlou dýku. Pod volný rukáv tuniky skryla malý blaster. Pak se zamyšleně podívala na druhý blaster, jako by uvažovala, zda si ho má brát, ale nakonec zavrtěla hlavou a odložila ho. Potom, snad aby si vynahradila, že tady zbraň nechává, vsunula nůž i do druhé boty. 

„Proč si ho nevezmeš?“ zeptal se Alex.

„Jsem tvoje milenka, ne? Nemyslíš, že by bylo nápadné, kdybych jako taková chodila ověšená zbraněmi? Takhle můžu v nejhorším případě počítat s momentem překvapení. V tomhle,“ gestem zahrnula své oblečení, „nemám moc možností, jak ukrýt výzbroj.“ Nakonec se dotkla svých vlasů, jako by něco kontrolovala. Alex měl pocit, že rozhodně nezjišťovala jen stav účesu, a zauvažoval, zda může něco skrývat v těch umně propletených temně plavých pramíncích. A co to asi může být.

 

Alex a Myr seděli v jednom z barů, jakých je po galaxii nespočetné množství. Čekali na Alexova zákazníka. Mezitím vedli k ukrácení času rozhovor o kvalitách pití, které měli před sebou. Pravděpodobně ani jeden z nich nevnímal pořádně, co říká. Myraia sledovala pokud možno nenápadně okolí a Alex přemýšlel o poznámce, kterou ona pronesla ještě na palubě Icy Flame. „Nikdy nevíš,“ řekla a jemu to nešlo z hlavy. Při posledním útoku přece také čekal na zákazníka.

Ze zamyšlení ho vytrhl až překvapené Myraiino nadechnutí. Sledoval její pohled a uviděl právě vcházejícího mladíka. Mohlo mu být tak pětadvacet a nepatřil zrovna k těm typům, kterých si okamžitě všimnete. Průměrně vysoký s nakrátko ostříhanými tmavě hnědými vlasy. Když spatřil Myr, pokynul rukou na pozdrav. Dívka se otočila k Alexovi: „Nebude ti vadit, když si s ním půjdu promluvit? Můžu tě odtamtud hlídat stejně dobře jako odsud.“

„Jistě, běž si.“ Docela by ho zajímalo, kdo to je a co má s Myraiou společného. No, s trochou štěstí se to dozví.

 

Ahoj. Dlouho jsme se neviděli,“ oslovil ji nově příchozí, když si k němu přisedla.

„Ahoj, Danniku, opravdu dlouho.“

„Tvůj přítel?“ zeptal se s pohledem upřeným na Alexe.

„Ale no tak! Copak mě neznáš?“

„Tak parťák? Přestala jsi pracovat sama?“

„Ne, ani přítel, ani parťák. Nezměnila jsem se za tu dobu.“

„Hm, dáš si něco k pití?“

„Jako obvykle.“

„Takže jsi tu pracovně?“

„Jistě. A abych uspokojila tvou zvědavost, tak ti řeknu, že je to zákazník.“

„Odkdy lidé chodí do baru se svými nájemnými lovci?“

„Už ne, Niku, s tím už jsem přestala. Ocitla jsem se, takříkajíc, na opačné straně barikády.“

„Jo, to ti vždycky šlo.“

„Co vlastně děláš ty?“

„Stále totéž.“

„No, možná bych tě mohla využít.“

„Potřebuješ, něco speciálního?“

„Dalo by se říct. Je na tebe nějakej kontakt?“

„Ale no tak,“ podivil se stejně jako ona před chvílí. „Od kdy ty potřebuješ na někoho kontakt, aby ses s ním sešla?“

„Nekomplikuj mi to.“

„Víš, že nevím, jestli ti můžu věřit.“

„A jé, nezapomínáš na první pravidlo, viď? Ale já jsem na tom stejně. Bude ti stačit moje slovo?“

„Snad. Koneckonců kvůli obchodu se vyplatí trochu riskovat. Ještě tři dny zůstanu tady, po večerech se objevím v tomhle podniku. Když do té doby nepřijdeš, budeš muset hledat.“

„Dík. Pořád ještě, mám pocit, jako bychom byli stále kolegové. A chtěla bych, abys věděl, že ač to tak nevypadalo, tebe jsem měla vždycky ráda.“

„Ale, ale, citový vztah v naší skupině?“ zakroutil hlavou. „Ještě, že se o tom nikdo nedozvěděl, to by nedopadlo dobře.“ Ale káravý tón v jeho hlase zjemňoval úsměv na rtech.

„Vždyť víš, jak to myslím. Nepovyšoval ses nade mne, bral jsi mne od začátku jako rovnocennou. Ostatní na mne koukali jako na malou holku a zjevně nechápali, jakým omylem jsem se mezi vás dostala.“

„To je zvláštní, když uvážíme, že ty jsi byla malá holka,“ usmál se. „Jenže ty jsi jim rychle ukázala, že jsi přinejmenším stejně dobrá jako oni.“ Trochu se protáhnul a pak zamyšleně dodal: „Možná lepší. Já to jen zjistil první.“ Tiše se zasmál. „Když uvážím, že před tím divně koukali na mě, protože jsem se jim zdál moc mladej, uvědom si jaký museli mít šok z tebe. Já k nim nastoupil v osmnácti, ty ve dvanácti. A navíc holka! Byla jsi předmětem mnoha debat. Nikdy nezapomenu na Asnův výkřik: ,Co budeme, u všech bohů, s tím děckem dělat?’ “

„Viděl jsi někoho z ostatních?“

„Ne, ty jsi první. Asne a Tair, jsou mrtví. Eldin zůstal u Impéria a ostatní zmizeli. Jenom tebe potkávám už podruhé za rok.“

„Zřejmě osudová přitažlivost,“ usmála se.

„Zcela jistě,“ souhlasil.

„Doufala jsem, že bys mohl vědět, co teď dělá Earton.“

„Smůla, krásko, nemám tušení. Co potřebuješ?“

„Říkala jsem si, že by nebylo od věci zjistit, kdo mi chce sejmout klienta.“

„A věřila bys mu?“

„Vlastně nevím. Snad, doufala bych, že by mě snad ze staré známosti nepodrazil.“

„Vidíš. Je to těžké někomu uvěřit.“

„Já vím.“

„Ale myslím, že bys s ostatními neměla mít potíže, pokud na ně narazíš. Přirostla jsi jim k srdci. Víc než si připouštěli.“

„Co tím myslíš?“

„Asi by jim nedělalo dobře zabít tě. Stačí?“

„Naprosto.“ Věděla, že tohle znamená zatraceně mnoho. Na příkaz by bez mrknutí oka sejmuli kohokoli ze skupiny.

„Fajn. Rádi tě neměli jen TairVerinem. Měli z tebe strach. Ale Tair je po smrti. A taky by mohl být problém s Eldinem, myslím, že nám ostatním má za zlé naše zmizení z Impéria.“

„Proč by se mě báli?“

„Protože jsi byla lepší než oni.“

„Tomu nevěřím.“

„Věř si čemu chceš, ale taková je pravda.“

„Budu se muset vrátit ke svému zaměstnavateli. Pokusím se tě vyhledat v nejbližších dnech. Jo, mimochodem, používám jméno Myraia Kiel.“

„Fajn, já pracuju pod vlastním jménem.“

„Tak se měj, Danniku.“

„Hodně štěstí, Lianno.“