JAK SE (NE)STAT SEBEVRAHEM

DARTH LEILITH

Víte, někdy si připadám tak trochu jako studenej čumák. Myslím si dokonce, snad můžu říct, že to vím s naprostou jistotou, že si to o mně myslí i lidé. Když ono se v podstatě není čemu divit. Kdo zná mé historky z minulých let, tak tuto skutečnost může jen potvrdit, poněvadž nebyly o ničem jiném než o chladnokrevných a nelítostných bitvách, které my povstalci zažíváme tak často jako sezónní výprodeje značkového oblečení nebo věčná milovaná i nenáviděná výročí.V praxi to znamená, že když nám někdo oznámí nějakou bitvu (v našem případě se vždy, nebo alespoň téměř vždy, jedná o bitvu leteckou), nám už to nepřijde nikterak zvláštní, protože už se to v našem životě stalo rutinou (pokud někoho z nás ovšem v té bitvě zatím nezabili).
Ne, doopravdy se vám omlouvám, ale já už asi jinačí nebudu.Je to holt dáno typem profesí, já vím, měla jsem zůstat někde sedět v kanclu a cvakat do počítače, říkají mi to všichni „rozumní“, tak jsem je už dávno označila, protože si mou tak trochu sebevražednou náturu uvědomuju. Když ono to jaksi nejde. Alespoň ne v organizaci (pokud se to dá takhle nazvat), která se zove povstalecká Aliance. V povstalecké Alianci si nemůže být jista životem ani uklízečka, ale kdybych vám to teď měla celé vysvětlovat, musela bych napsat román, a to se mi skutečně nechce. Chce se mi jen „letmo nastínit problém, který zde vyvstal z důvodů nedorozumění či vzájemné ignoranci“ (opravdu nemám v úmyslu napodobovat jednoho z předních českých politiků) a za tímto úkolem si pevně stojím. Řeknete si asi, zcela oprávněně, že ten, co to psal, má zřejmě o kolečko navíc. Nic si z toho však nedělejte, kdybych něco podobného četla já, řekla bych si patrně to samé. To víte, chladnokrevná ženská a ještě k tomu mírně pomatená, to je po potopení Titanicu a tureckých zemětřesení to nejhorší, co může svět potkat, ale v klidu, nikdo není dokonalý (dokonce ani ten český politik, kterého jsem se výše snažila imitovat, no tak, neplakejte, ani ten není ideál). Už jen ten kdo se dobrovolně přidá k Alianci, je svým způsobem blázen, v dobrém slova smyslu, samozřejmě, vždyť kdo by sám od sebe nastavoval krk pro svobodu Galaxie, když ví, že v dnešní době hnojené korupcí a chtivostí podrazit nohu každému, kdo se vypracoval, je víceméně Utopie.
A vidíte. Našla se hrstka takových, co ještě věří, že štěstí se usměje jednou i na blba (v našem případě na nemožnou skupinku odbojářů) a jde ochotně bojovat za svá práva jako tehdy ti sedláci u Chlumce. A výsledek? Darmo mluvit. Jenomže my jsme se narozdíl od chlumeckých vidláků nevzdali a dál strkáme hlavu pod popravčí sekyru. Jeden uvědomělý mladík, tuším že od pěchoty, kdysi vtipně poznamenal (a dnes tu poznámku beru jako životní moudro), že už jen kvůli nám by se mělo zavést utíkání hrobníkovi z lopaty jako olympijská disciplína. Měl recht.Význam těchto slov jsem si uvědomila až nedávno, když jsme při jedné obzvlášť zákeřné bitvě unikli jen o vlásek smrtonosnému hvězdnému torpédoborci (pravda, zase unikl jen někdo), který by z nás býval ve vteřině udělal rajčatovou šťávu, možná ani to by z nás nezbylo. Zkrátka a dobře, my svou práci milujeme (i když práce není zrovna ten nejvhodnější termín), protože kdybychom ji nemilovali, seděli bychom už dávno někde v kanceláři v tepla a probírali se lejstry, ale pod imperiální nadvládou. Takhle, ač tedy se ztrátami, díky kterým by se náš úspěch dal nazvat Pyrhovým vítězstvím, alespoň máme v Galaxii částečnou (zdůrazňuji to slovo částečnou) svobodu.
Myslíte si tedy, že tím pro nás věc končí? Jak vidíte, ani náhodou. My všichni, co máme takovouto povahu, už prostě musíme nastavovat kejhák i nadále, protože už bez toho nemůžeme žít (je paradoxní, že většinou při tom zemřeme). A tudíž se pořád cpeme do nějakých akcí ,vlastně když se to tak vezme, tak i do těch bitev. Ale věřte mi, má to ještě kromě zmiňované pýchy a zadostiučinění ještě jeden plus: kdo jiný by si takhle vážil života než ten, co ví, že zítra už žít nemusí? Aneb, jak by řekli naši renesanční prapředkové - Carpe Diem (užívej, dokud můžeš). A tak se to stalo naším životním krédem….