PROTIVNÍK

DARTH LEILITH

Staré příběhy varují: Neohlížej se, nikdy nevíš, čím budeš muset zaplatit za jediný pohled zpět. A já se tenkrát ohlédl.
Platím za to klidem své duše.

Chybí mi náš věčný souboj.
Postavili jsme se proti sobě tolikrát, tolikrát ani jeden z nás nedokázal vyhrát. Zprvu byly naše střety nerovné, až na ten poslední. V tom posledním byly síly vyrovnány. Konečně jsme dokázali být sokem jeden pro druhého. Tu scénu si před očima přehrávám každou vteřinou; drzá výzva, svist těch a oněch přesvědčení, té a oné víry a pak – náraz vlastní duše o zem,pád do temnot.
Jak dlouho mohl ten souboj trvat? Vteřinu nebo celý věk. Na tom nezáleží. V tom okamžiku jsem nedokázal vnímat nic jiného, než svého soupeře.
Zítra to bude rok.

Ví to celý svět. Každý ví, že před rokem se Darth Vader, pán ze Sithu, postavil Anakinu Skywalkerovi. Ale nikdo netuší, jak mě ten souboj poznamenal. Příliš dlouho jsme byli spojeni jedním já. Příliš dlouho jsme bojovali jeden proti druhému.

Chybí mi. Tak dlouho byly naše životy provázány, že dnes už nevím, jak žít bez něj. Bez sebe sama i soupeře, který mě neporazil. Děsí mě moje myšlenky.
Hloupé myšlenky.
Vítězství a moc. Je to skutečně to, po čem jsem toužil?
Kdyby nebylo osudu, mohlo to být všechno jinak. Svět by byl jiný. Nikdy bychom nestáli proti sobě. Nezemřel by.
Osud rozhodl. Jen jeden mohl zůstat naživu, jeden z nás musel zemřít. A byl to on. Začalo to smrtí a smrtí to také skončilo.
A ohlédnutím.
Poslední bitva se odehrála tady na Tatooine, na tom posledním ostrůvku odporu. Než se nenávist a zlo probojovalo k němu, dokázalo zabít desítky a stovky posledních lidských emocí.
Celý svět byl plný krve a sténání umírajících.
Strachu.

Stáli jsme proti sobě.
Ani jeden z nás už nehleděl na přátele, kteří za něj položili život. Zatvrdili jsme své myšlenky vůči okolí. Jen naše pohledy v jediné mysli se střetly. Tenkrát naposledy jsme nemluvili. Neuráželi jsme se. Nesnažili jsme se získat čas. Neměli jsme diváky, kterým by bylo třeba něco sdělovat.
Byli jsme jen on a já.
My dva jsme si rozuměli, rozuměli jsme si až příliš dobře. Všechna slova už byla řečena. Nastal čas činů.
Věděl jsem, že musím vyhrát, nemohlo to dopadnout jinak. Ale ve chvíli, kdy se střetly naše pohledy, jsem si nebyl vůbec jistý. V té chvíli jsem náhle zatoužil, aby ho zabil někdo jiný, abych to nemusel být já, sám sebevrahem. Pocítil jsem k němu zcela nesmyslnou náklonnost, ale osud byl neúprosný.
A já tak moc chtěl zůstat naživu.

Nebe bylo tehdy hluboké a nebezpečně modré. City se proplétaly a měnily, jeden ničil druhý a každý byl strašnější než ten předchozí.
Naděje zpívala a vzápětí utichala.
Bojovali dvě nejmocnější bytosti té chvíle a přitom jenom jedna. A bojovali jsme tvrdě. Nejsem si vědom okamžiku, kdy jsem zasadil onu osudnou ránu. Nevím ani, která z nich to byla. Bylo jich tolik... Ale zabila ho spolehlivě. Odvrátil jsem se od něho. Vím, měl jsem odejít. Odejít pryč, odejít daleko. Neměl jsem se ohlédnout.
Ale ohlédl jsem se.
Uviděl jsem jeho a své zhroucené tělo, zhroucenou budoucnost. To tělo, které vypadalo jako starý nepotřebný stroj. Vyhaslé oči. Neživá tvář. Tělo lovce, hyeny, své vlastní a už snad tenkrát mechanicky vrzající.
Naši soupeři jsou zrcadlovým odrazem nás samých.
Jenže kdo byl vlastně čím soupeřem?
Rozbil jsem zrcadlo a můj odraz vstoupil do mé duše a já ho nemohu vypudit. Možná, kdybych se neohlédl... Možná bych to dokázal překonat. Rvu se s tím už rok. Ano, už je to rok. Slyším zvony, odbíjejí půlnoc.
Dnes máme výročí.
Pozvedněte pohár vína a připijte si na mé vítězství. Až do dna, přátelé!

Už rok odolávám vábení. Část mého soka ve mně hlodá a mění mě k jeho obrazu. Doposud nikdo nic nezpozoroval, ale brzy to musí vyjít na povrch. Někdo si toho musí všimnout. Všichni lidé, kteří mě znali natolik dobře jsou sice mrtví, ale... Měním se v člověka, který se mi vůbec nepodobá.
Musí se to projevit.

Možná bych mohl navštívit psychologa. Možná, že když se posadím na nějaký starý proležený gauč a sdělím někomu svůj strach, tak se mi uleví. Vyzpovídat se. Jenže kdo by mě pochopil? Komu se mohu svěřit? Neměl jsem se ohlížet.
V temnotě a zlu nejsou odpovědi na otázky a zadní vrátka, ty už dávno někdo smazal z plánku.

Dnes je to rok.
Celou noc jsem bděl a čekal.
Při úsvitu jsem se rozhodl. Přemohl mě ten obraz, který se mi před rokem vryl do mozku, přemohl mě můj mrtvý protivník.
Půjdu dál jeho cestou. Dokončím jeho práci. Předám jeho poselství příštím generacím. Budu jako on. Dokážu to. Dokážu to všem i sám sobě.
Ti kdo odevždy stáli na mé straně, i ti kdo se ke mně před rokem přihlásili ze strachu z pomsty, budou muset změnit názor. Někteří se obrátí rádi. A ti ostatní... Kdo nebude ochoten sladit své přesvědčení s mým, zemře. Ale tentokrát budu poskytovat rychlou smrt. Na jeho památku. Pro mého padlého soka. Pro jediný pohled, pro ohlédnutí. Pro ty vyhaslé oči z lazuritu nyní skryté za černou maskou.

Před rokem zemřel Anakin Skywalker. Já, Darth Vader, teď musím odčinit své chyby.
A staré příběhy nás pořád varují.
Je třeba jim jen naslouchat.