NOTRE DAME DE SITH

DARTH ZIRA

Bolest. Trýznivá bolest byla po dlouhé dny a týdny jedinou společnicí Shmi Skywalker. Tuscenové jsou krutí věznitelé, k smrti nenávidí všechny ostatní rasy a lidské kolonisty, ty nezvané hosty na kdysi své planetě, ze všech nejvíce. Nemohli ovšem tušit, že tato jejich zajatkyně ve svém ne až tak dlouhém životě bolesti i nezměrného ponižování zažila více, než si vůbec dokáží představit.

            Když byla ještě děvčátko, vesmírní piráti před jejíma očima povraždili většinu cestujících včetně jejích rodičů. Ona sama pak patřila k těm několika málo zdánlivě šťastným, kteří útok přežili. Ve skutečnosti byl ale jejich osud horší, než smrt. Vláčeli je z jednoho trhu s otroky na jiný, ještě horší, než byl ten předešlý. To samo o sobě by dokázalo člověka připravit o rozum. Ovšem to nejstrašnější ji teprve čekalo. Nakonec ji koupil nadháněč jednoho z nejodpornějších vykřičených domů na Crimsonském koridoru.     

            Nechtěla se podvolit, nechtěla být tím, kvůli čemu ji koupili. Tak její noví páni nasadili osvědčenou metodu – bití „zpestřené“ denodenním znásilňováním. Po několika měsících ji zlomili. Pokud se ovšem domnívala, že nyní už bude jejím nejhorším útrapám konec, mýlila se. Muži, kteří přicházeli k „Červené diadoře“, byli z valné většiny ta nejhorší spodina Coruscantu. Špinaví, odporní a páchnoucí surovci, kteří mnohokrát jen tak pro zábavu některou z děvčat pobodali nebo pořezali. Ani jí se podobní zákazníci nevyhnuli. Ale přesto stále nedokázala zlhostejnět, otupět jako její kolegyně. Proto svým životem trpěla den ze dne více, takže nakonec začala uvažovat o sebevraždě jako jediném možném východisku. Za to, že ji nakonec nezrealizovala, mohla jedna neuvěřitelná náhoda.

            Dávno přestala počítat dny, nezajímalo ji, který je den, měsíc, rok… Takže datum si již nikdy nevzpomene, ale přesto na ten den nezapomene do své smrti. Zákazník, který se té noci objevil v jejím „budoiru“, mezi obvyklou společnost u „Diadory“ patřil stejně málo, jako huttský gangster do chrámu Jedi. To si všimla na první pohled. Sice ho od hlavy k patě halil plášť s kápí, díky které mu nebylo ani vidět do obličeje, ale přesto pouhé jeho držení těla, chůze a gesta vypovídaly o tom, že se jedná o někoho z vyšší společnosti. Při vědomí toho se tehdy roztřásla strachem. Jestliže nějaký „lepší“ člověk zamířil právě sem, znamená to jen jediné – je to sadista, co přišel inkognito mezi lůzu ukojit své zvrácené choutky. Děvčata si občas vyprávěla hrůzostrašné historky o aristokratech, kteří beztrestně – tedy s vědomím majitelů a samozřejmě až po předchozím zaplacení tučné částky – brutálně umučili prostitutky.

            Všechna hrůza z ní ale náhle spadla, když ji tichým a velmi klidným hlasem požádal, ano, ZDVOŘILE POŽÁDAL, nikoli rozkázal, vzpomněla si znovu na ty  neuvěřitelné věty, co zdi „Červené diadory“ ještě nikdy neslyšely. Může je opakovat slovo od slova: „Buďte tak laskavá a zhasněte světlo. A zatáhněte, prosím, i závěsy.“ Aniž by přemýšlela, ihned uposlechla a ačkoli se tím její pokoj ponořil do téměř úplné tmy, cítila se bezpečněji, než kdy předtím. A více, než jen to – po nekonečně dlouhých letech měla opět pocit, že je lidskou bytostí. Lehkými dotyky prstů se snažila zjistit, jak vypadá ten její první zákazník, který se k ní nechová jako k dobytku…

            Byl člověk, stejně jako ona. A těch pár vrásek, které nahmatala, svědčilo o tom, že to už není žádný mladíček. Takže žádná zlatá mládež, která už roupama neví, co by, pomyslela si tehdy. Bozi vědí, co tady takový člověk jen může pohledávat. Snad, napadlo ji náhle, přišel o někoho blízkého a touží zapomenout… Tak se tu noc poprvé opravdu ze všech sil snažila, aby zákazník odcházel maximálně spokojený. Nejen ze všech sil, dala do toho i své srdce… On ale jediným slovem nedal najevo ani případnou spokojenost ani případné rozladění. Pouze když odcházel, pronesl: „Na shledanou.“

Ta dvě tichá slůvka pro ni znamenala naději, naději na to, že se třeba čas od času bude moci cítit lidsky důstojně. Po několika dnech ovšem tato naděje pohasla. Huso hloupá, nadávala sama sobě, on tím nemyslel, že se sem ještě někdy vrátí, ale prostě se automaticky slušně rozloučil tak, jak je takový vznešený pán zvyklý. Byla proto nesmírně překvapená, když se zrovna ten samý večer objevil znovu. Najednou opět stála v jejím pokoji ta širokým pláštěm zahalená postava, která ji klidným tónem zdvořile požádala o tmu. A o několik dní později zase… Ta úvodní obligátní žádost a na závěr tiché „na shledanou“ byly jediné věty, které od něho kdy uslyšela. Snažila se s ním sice navázat konverzaci, ale na všechna její pracně seskládaná slova nereagoval. Tak se naučila mlčet, chápavě mlčet a něžně hladit tvář, kterou nikdy neviděla…

I když o něm nevěděla vůbec nic, i když nikdy nedal sebeméně najevo, že je mu u ní aspoň trochu hezky, přesto se v těch chvílích cítila šťastná. Poprvé od svého dětství. Docházel nepravidelně, někdy se neobjevil celé dlouhé týdny, pak zase v jednom týdnu přišel několikrát. Nikdy nemohla předem vytušit, kdy se příště ukáže. Možná právě proto se naučila těšit se na každý den, každou hodinu. Vždyť přece mohl přijít kdykoli. Bylo to v jejím postavení absurdní, ale skutečně žila jen kvůli této naději. Postupem času ale chtěla víc. Sama neví, jak ji jen taková troufalost napadla. Ale tak se stalo, že se pevně odhodlala porušit ten nejzákladnější příkaz ze všech. Ať se pak stane cokoli…

Dlouho se jí dařilo tajit svůj stav před pány. Ti s ní také nakládali nesrovnatelně lépe ode dne, co za ní tento záhadný zákazník, který nejspíš velmi dobře platil, začal docházet. Od té doby taktéž dostávala tu nejlepší možnou klientelu a vůbec se snažili ji všeobecně šetřit. Jako by jim nesmírně záleželo na tom, jestli budu vždycky schopná ho obsloužit, uvědomila si. Proč asi? No jistě, nejspíš jim za každou tu noc byl ochoten zaplatit víc, než utržili za ten den za všechna ostatní děvčata. Jenže… pokud byl tak bohatý, mohl jít přece kamkoli jinam, do nesrovnatelně luxusnějších podniků, a ne zrovna k „Diadoře“… a i tady si přece mohl zaplatit libovolnou holku, třeba i všechny naráz, kdyby chtěl… tak proč zrovna já?, přemýšlela mnohokrát, ale odpověď nepřicházela…

 Ovšem jednoho dne už nedokázala utajit, jak se věci opravdu mají. Porodní bolesti zakamuflovat nelze. Kupodivu k ní zavolali i lékaře. Jenže se před ní bavili klidně dál o svých dalších plánech s ní, jako by byla hluchou a bezcitnou věcí. A za stejnou věc považovali i právě se rodící dítě. Doufali, že porodí holčičku, která by se jim za pár let v jejich podniku hodila. Ledová ruka hrůzy ji sevřela. Jak jen mohla zapomenout, kým je?! Jak jen mohla být tak sobecká?! Strašlivé představy, do čeho tím pádem své dítě přivedla a jaký bude jeho další osud, jí nakonec přivodily mdloby. Když se probrala, zjistila, že štěstěna k ní byla milosrdná – narodil se jí syn.

Utajované těhotenství a velmi obtížný porod zanechaly na jejím těle příliš viditelné stopy, takže její majitelé usoudili, že už je pro jejich obchody k nepotřebě jak ona, tak její syn. Prodali je na samotný okraj Galaxie. Bylo jí to jedno, žila teď pouze pro své dítě. Pojmenovala jej Anakin, to v jazyce její dávno ztracené vlasti znamenalo „dar bohů“. Ke všem bohům, které znala, se také  ustavičně modlila za jeho budoucnost. Pevně věřila, že je jeho údělem něco nesrovnatelně lepšího, než strávit zbytek života jako otrok na Tatooine. Její modlitby byly nakonec vyslyšeny. Nejdříve se dostali velmi brzy k docela snesitelnému pánovi, který se k nim choval nezvykle slušně a měl i značné pochopení pro Anakinovy mimořádné schopnosti. A posléze se z ničeho nic u nich doma objevili ti zvláštní cizinci, z nichž jeden byl dokonce rytíř Jedi. Od té chvíle byla nezvratně přesvědčena, že Anakin odejde s nimi, do metropole, kde se narodil a kam i svým původem patří. Když odcházel, neuronila jedinou slzu – neměla proč, byla totiž velice šťastná. Od prvního momentu, kdy ucítila pod srdcem nový život, měla takový nějaký zvláštní dojem, že jí toto dítě nepatří, že ho má pouze dočasně v opatrování a že jeho osud je navždy svázán s jeho otcem, nikoli s ní.

Přesto – a nebo snad právě proto – tomu Jedimu neprozradila nic o Anakinově původu. Co jsem také mohla povídat? Vždyť jsem o jeho otci nevěděla nic, neznala jsem vlastně ani jeho podobu. A měla jsem snad vyprávět mistru Jedi o své minulosti? Komu by to prospělo? A vždyť jsem nakonec… ani příliš nelhala…, blesklo jí hlavou při vzpomínce na to, jak pythicky odpověděla na otázku o jeho otci.

Od Anakinova odjezdu se cítila maximálně spokojená, jako jen může být člověk, který splnil své životní poslání. Klidná a se vším smířená vítala s radostí každý nový den a šířila tak kolem sebe pohodu a štěstí. Žila jen pro dnešek, přestala myslet na budoucnost. Ta již nebyla v jejích rukách. Ona svou malou část splnila, dál už je vše plně v moci daleko větších sil. Jen občas se v noci zadívala na hvězdnou oblohu a mezi stovkami světelných bodů se snažila najít místo, kde by mohl ležet Coruscant – planeta, kde žijí jediné dvě bytosti ve vesmíru, na kterých jí kdy záleželo. Snad už se setkali… nebo brzo setkají, myslívala si tehdy.

Léta pozvolna plynula a zdálo se, že pokojně zestárne po boku ovdovělého farmáře Larse. A pak jednou, jako starou venkovanku, obklopenou hloučkem vnoučat od svého nevlastního syna, ji třeba sem tam navštíví Anakin. Její syn, který se stane významným člověkem. Byla nezvratně přesvědčená, že než zemře, ještě ho alespoň jednou spatří. Nikdy ale nevěřila tomu, že by mohla někdy spatřit jeho otce. Přesto se stalo. A kvůli tomu, že se tak stalo, jsem možná tady, zamyslela se. Byl to pro mě prostě…, vzpomněla si, příliš nečekaný šok.

Odjeli tehdy s manželem na trh do Mos Espa. Byli mimořádně úspěšní, utržili za letošní sklizeň více, než čekali, a tak si dopřáli ten luxus, že se na oslavu stavili na skleničku v jednom z místních lepších barů. Kromě nich tam sedělo i pár dalších jejich sousedů a přátel, byl to letos skutečně dobrý rok. Farmáři klábosili o všem a vlastně o ničem, jak už to tak bývá. Najednou měla pocit, že jí tělem projel blesk. Zaslechla hlas, který by poznala mezi milióny. To přece není možné, co by tady v takové díře dělal?, nenápadně se rozhlížela kolem sebe. Lars byl naštěstí zabrán do rozebírání výhod nových typů zvlhčovačů, takže její neklid nezaregistroval. Zato ona bledla stále více. Zjistila totiž směr, odkud ten hlas slyšela. Barman měl puštěné holonet news. Fascinovaně sledovala obrazovku. Ano, odpřísáhla bych na svůj život, že je to on. Znám přece každý půltón jeho hlasu. A každý rys jeho tváře tak dokonale, že bych mohla vymodelovat jeho podobu. Jenom…, trochu se pousmála, těch vrásek měl před dvěma desítkami let daleko méně…

Než si stihla pomyslet více, barman přepnul na závody na Malasteru. Její zamlklost nikoho nepřekvapila, byla známá tím, že toho ve větší společnosti příliš nenamluví. A ani manžel si nevšiml, že by s ní něco nebylo v pořádku. Jenže ona nebyla schopná od té chvíle myslet na nic jiné, než na shlédnutý útržek zpravodajství. Mechanicky se rozloučila se sousedy, po návratu domů po paměti nachystala večeři… a v noci nemohla spát. Nervózně se převalovala a před svítáním usoudila, že to nemá smysl a že jediné, co jí pomůže, je práce. Tak šla sesbírat houby z odpařovačů, ale i to dělala zcela automaticky a myšlenky se jí stále toulaly úplně jinde. Proto si nevšimla včas nebezpečí, Tusceny zaregistrovala vlastně až v okamžiku, kdy ji omráčili…

Třeba když mi bylo dáno vidět tohle… tak už…, zapřemýšlela, nemám právo vidět svého syna. Nemohu chtít od života vše… Bylo jí totiž jasné, že umírá. Přežila trýznění dlouho, velmi dlouho, ale už není tolik silná, jako bývala za mlada. Jsem unavená… tak hrozně moc unavená…už brzy…

Šero ve stanu prořízl namodralý záblesk a vzápětí ji dvě něžné ruce jemně odvazovaly. Pozvedla víčka slepená krví. Dívala se do tváře hezkého vysokého mladíka. Věděla okamžitě, koho má před sebou.

-„Ani… jsi to ty… Ani…“, zašeptala.

-„Mami, jsem s tebou, už jsi v bezpečí.“

To mi ani nemusí říkat, to vím. Vyzařuje z něj skoro to stejné, co jsem kdysi dávno… tam na Coruscantu… cítila v blízkosti jeho otce. Je sice mnohem mladší, než byl tehdy on, ale i tak je mu tolik podobný…

„Můj syn… můj dospělý syn… moc ti to… sluší“, vztáhla ruku, aby ho pohladila po tváři.

-„Mami! Vydrž, neumírej, mami!!!“

Snažila se usmát, ať aspoň z gest, když už nemá sílu mu říci vše, co by chtěla, pochopí, že je to v pořádku, že ona je nevýslovně šťastná. Že už nechce nic. Své poslání splnila beze zbytku a navíc jí bylo dáno ještě před smrtí uvidět a dozvědět se víc, než kdy v životě doufala, že by mohla.

Už mi mnoho času nezbývá, uvědomila si. Znovu ho pohladila po tváři a zadívala se na něj, aby si vryla do paměti jeho podobu. Snažila se mu ještě z posledních sil říct, že ho má ráda. Nevím, jestli to dokážu… on na to čeká… ale… není to tak důležité… O další osud svého syna se nemusím vůbec bát. Nebude to dlouho trvat… to vím, naprosto jistě…, přímo hmatatelně cítila, a bude jedním z nejvýznamnějších lidí, co kdy žili. Má to vepsáno v těch svých modrých očích, co zdědil po otci. Jeho pohled je naprosto stejný, tvrdý a rozhodný, jako pohled…, připomněla si vteřinku před tím, než vydechla naposledy, ono osudové zpravodajství holonetu, prvního muže Republiky.