KONEC ZLATÝCH ČASŮ

DARTH ZIRA

Jitra na Coruscantu jsou překrásná. Hlavně pokud bydlíte ve vyšších patrech s pěkným výhledem. Tento byt zaujímal horní patro jedné z nejvyšších budov, ale dáma, která se nervózně převalovala v hedvábných poduškách, neměla ve zvyku obdivovat krásy východů slunce. Málokdy totiž chodila spát před půlnocí, většinou ale pro ni den začínal kolem poledního a končil tak hodinu nebo dvě před svítáním. Také dnes to byly sotva tři hodiny od chvíle, kdy doprovodila posledního ze svých hostů. Před chvílí se probudila a marně se snažila znovu usnout. Bylo velmi neobvyklé, že se jí to nedařilo. Nakonec usoudila, že nejlepší bude nenutit se do spánku násilím, a tak nechala své myšlenky volně plynout:

            Včerejší večírek se docela vydařil. I když - jak se to vezme. Samozřejmě, opět byla její nová toaleta nejelegantnějším oděvem všech přítomných dam, ale jinak tam postrádala trochu více duchaplnější zábavy. Pánové z IBC a zbrojařských koncernů jsou sice nesmírně inteligentní, jenže trochu suchaři. No zkrátka, rozhodně nemají ten pravý šarm… Alespoň pro ni. A v hlavním městě momentálně přítomná smetánka - někteří z důstojníků a vysocí úředníci Impéria - jsou zase většinou buď nesmírně tupí nebo nechutně ambiciózní a tím pádem trapně vlezlí rektální horolezci. Existují sice  čestné výjimky, jako například ten mladý důstojník z Akademie... jak se jen jmenuje... bylo by potřeba na něj upozornit na patřičných místech... A samozřejmě, starý přítel, plukovník ISB. Jenomže jako hostitelka se přece nemůže celý večer věnovat jen několika lidem. Ať chce nebo ne, musí přinejmenším ze zdvořilosti prohodit pár vět s každým. A obecná úroveň ducha hostů byla včera, no... jak to decentně pojmenovat... únavná. Vůbec, bez Imperátorovy přítomnosti žádná zábava nemá ten patřičný esprit - jenže Imperátor před pár dny odcestoval. Kamsi k jakémusi zapadlému měsíci. Endor se tuším jmenuje... Připravuje tam rozhodující úder proti té povstalecké sebrance. Proč vlastně vůbec ten večírek pořádala? Ani neví, ale měla jakési podivné nutkání, že je třeba naplno užít každého dne, každé hodiny - jako kdyby jí hrozilo nějaké nebezpečí. Neměla by podléhat takovým hloupým pocitům! Pak by se nemusela dlouhé desítky minut nudit s různými těmi trapnými figurami, přesvědčenými o své důležitosti.

Kdyby byl na tom včerejším večírku aspoň lord Vader!, napadlo ji ještě. Její hosté nikdy neměli velkou radost z jeho poměrně časté přítomnosti na jejích večírcích, většinou se cítili dost nesví, byli zamlklí - jak úlevné, přinejmenším u některých - a celkově se snažili příliš se nevyskytovat v blízkosti oné obecně známé zlověstné černé postavy. Ona z něj kupodivu nikdy strach neměla, takže byla asi jediná v hlavním městě, ne-li v celé galaxii, kdo druhého nejvýznamnějšího muže Impéria zval nejen ze zdvořilosti. Mimo jiné totiž měla ráda jeho poněkud svérázný a značně cynický smysl pro humor a vítala fakt, že žádný z těch pseudovzdělanců  neměl odvahu plést se svými rádoby duchaplnými poznámkami do jejich rozhovorů. Pro ni osobně pak měl temný pán ze Sith dvě obzvláště vynikající přednosti: byl dostatečně inteligentní na to, aby dokázal pochopit všechny její jemné bonmoty, a dostatečně mocný na to, aby je neoceňoval pouze z podlézavosti. Jenže Darth Vader byl také tam u toho bezvýznamného měsíce - a to  pěkných pár dní...nebo týdnů?... Připravuje se tam rozhodující bitva s tou mizernou bandou, co je všechny už tak dlouho otravuje. Rozhodující bitva - a ona musí trčet tady uprostřed nudy.

Jak je to dávno, co se účastnila jedné bitvy! První a poslední ve svém životě, bylo to v samotných počátcích Impéria - takže je to tak dobré dvě desítky let... A nebylo to nic moc významného - tedy, pro Impérium. Na její život to určitý vliv mělo. Moc si tehdy přála udělat velký dojem, tak se dopustila té strašlivé ztřeštěnosti. Uspořádala slavnostní hostinu pro piloty TIE fighterů, což nebylo nic tak ztřeštěného ani nenormálního. Nenormální bylo  jen to, že jednomu z nich namíchala do jídla ten sajrajt, po kterém rozhodně nemohl sednout do svého stroje a ona si tu stíhačku - tak trochu - vypůjčila. Její podíl na vítězství Impéria byl zanedbatelný - tři nebo čtyři zničené stroje protivníka, ale po návratu do hlavního města ji čekalo nepříliš příjemné překvapení. Pýcha jí tehdy asi zatemnila mozek, že jí nedošlo, že Imperátor z její partyzánské akce právě nadšený nebude. A vypadalo to velmi, velmi špatně. Před dveřmi jejího bytu stáli dva členové císařské gardy, kteří ji sice vpustili dovnitř, ale zůstali stát u dveří jako sochy...

Tak je to tady!, pomyslela si v ten okamžik. Zatčení… a nejspíš poprava... no, co se dá dělat, komu je souzeno, aby byl oběšen... nemůže se utopit... Stejně je od Imperátora velkodušné, že mne nechá zatýkat s takovou pompou. Třeba jsem ještě ten dojem nakonec udělala. I když trochu jiný, než jsem původně plánovala. Možná si i budu moci klást požadavky na osobu kata jako Anna Boleynová... Hlavně, že mě neopouští smysl pro humor... budu ho ještě potřebovat... i umírat se musí umět vkusně... Dál už se ve svých myšlenkách nedostala, protože uvnitř na ni čekal Imperátor osobně a tvářil se tak, že to rozhodně nic dobrého nevěstilo.

Než ho stačila formálně pozdravit, začal bez úvodu sám: „Ta včerejší akce byla poslední hloupost, které jste se dopustila!”

Takže je to jasné... Smrt, blesklo jí hlavou a nahlas řekla: „Můj pane, nesmírně vážím si vaší velkomyslnosti, že jste se obtěžoval mě zatýkat vy sám osobně. Budu si moci také zvolit osobu kata?”

-„Vzhledem k tomu, co jste provedla, vaše bonmoty, mea carissima, teď rozhodně nejsou na místě.”, konstatoval řezavým tónem.

-„Zajisté, můj pane, ale jestli jsem neuměla žít, rozhodně vám dokážu, že umírat budu umět. A s hlavou vztyčenou, jak se při mému původu sluší a patří.”, odpověděla asi s daleko menší pokorou, než by bylo v takové chvíli vhodné.

-„Pokud by vás včera zasáhla některá z těch povstaleckých stíhaček, pochybuji o tom, že by z vaší půvabné hlavičky zůstalo něco, co by vůbec stálo za řeč.“, zaironizoval. „A já váš mozek rozhodně nepotřebuji rozstříknutý na zdi, tam mi není k ničemu - i když začínám mít pochybnosti o tom, jestli mi k něčemu bude dobrý i zcela funkční ve vaší lebce.”

-„Omlouvám se, můj pane“, na okamžik sklonila hlavu a pak tiše pokračovala: „Jen jsem chtěla dokázat, že i já jsem připravená pro vás umírat.”

-„Měl jsem vás za chytřejší. Lidí, kteří pro mě budou umírat, mám dost. Potřebuji taky někoho, kdo by pro mě uměl trochu myslet.“, řekl skřípavě. „Kde jste k těm romantickým nesmyslům vůbec přišla?“ Pohled jeho zažloutlých očí ji v ten moment téměř propaloval, takže nebylo schopná rychle zareagovat nějakou souvisle znějící odpovědí. On ale asi poslední větu položil pouze jako řečnickou otázku, protože vzápětí pokračoval: „Ať už to bylo kdekoli, s podobnými bláznivostmi je konec. O to  se postarají ti dva chlapci z mojí gardy. Od tohoto okamžiku vás budou hlídat ve dne v noci, pokud dozorem nad vámi nebude pověřen někdo jiný a nebo pokud nebudu mít čas a chuť dohlédnout na vás osobně.”

To vypadá lépe, než se zpočátku zdálo - nakonec z toho vyváznu se zdravou kůží, stihla si pomyslet, tak znovu sklonila hlavu a rychle dodala: ”Můj pane, děkuji za vaši shovívavost, kterou si samozřejmě nezasloužím.“ Pak se na něj tázavě podívala a zeptala se: „Takže domácí vězení?”

-”To byste sice zasloužila…“, odvažoval každé slovo, ale pak řekl poněkud kousavě: „Ovšem nehodlám riskovat, že budete z nudy vymýšlet další podobně pitomé nápady. Ne, ne, mea carissima, dělejte si, co chcete, choďte si, kam chcete, stýkejte se s kým chcete a bavte se jak chcete, pokud tím nebudete ohrožovat svůj pro Impérium stále cenný život. Ti dva vám v bezpečných zábavách rozhodně překážet nebudou.”

Tenhle tón znala. Vypadá to lépe než dobře, Imperátor začíná mít docela přívětivou náladu, napadlo ji, takže odvětila: ”Nikdy mě nepřestanete udivovat, můj pane, zasloužím si vůbec takovou čest, mít jako osobní bodyguardy část vaší gardy? To je můj život tak cenný pro Impérium nebo pro vás?”

-”Já jsem Impérium.”, lakonicky konstatoval.        

-”Nikdy bych si nedovolila o tom pochybovat, můj pane, ale l’etatest moi je výrok už trochu staršího data, n’est pas?.”, odvážila se malounko zažertovat.

-”Stále má svou platnost, ačkoli jeho původní autor neměl v rukou ani tisícinu mojí moci.“, pronesl. Znovu se na ni upřeně zadíval a dodal: „A na to byste neměla zapomínat, ma chére, takže se ve svém vlastním zájmu snažte mne už nikdy nezklamat. Ten včerejšek tímto považuji za vyřízenou záležitost.”

Od tohoto rozhovoru se dva císařští gardisté stali součástí inventáře jejího bytu - a ona se už nikdy k žádné bitvě nepřiblížila ani na dohled. Je taky pravda, že pro zájmy Impéria se dá pracovat stejně dobře, ne-li lépe, rozumem jako silou zbraní. Ale přesto - občas toužila se podílet na vítězstvích Impéria trochu hmatatelněji - a zejména nyní, když je situace tak napjatá... Co se asi děje u toho Endoru.... a proč zrovna dnes nemůže spát? A vůbec, to vycházející slunce je jakési divné - při svém západu přece tak podivně nevypadá... Ne, asi se jí jen něco zdá... Bude to tím, že už hodně dlouho neviděla slunce vycházet. Ale ta jeho barva... působí úplně zlověstně... je jako zasychající krev. Krev...

A najednou se nedívala do rudého slunce, ale viděla cosi jiného, byla uvnitř čehosi, co snadno poznala...To je přece Death Star! Sice nikdy osobně na palubě Death Star nebyla, ale znala ji z trojrozměrných počítačových modelů. Neměla čas se příliš rozhlížet po interiéru, její pozornost byla náhle jakoby proti její vůli přitahována k něčemu úplně jinému - k tělu padajícímu šachtou přímo k hlavnímu reaktoru. Ale to je přece... Imperátor! Ne!!! To není možné!!! Děsivé scény bez zvuku se začaly míhat jako v nějakém pekelném kaleidoskopu: Poslední - a už zcela zbytečné - povely bledého admirála Pietta na velitelském můstku Executoru... kdysi pyšný vlajkový křižník imperiální flotily se neovladatelně řítil prostorem, aby se nakonec roztříštil o povrch Death Star... umírající lord Vader... Death Star vzápětí proměněná výbuchem ve světelný prstenec... A najednou se dívala zase zpět do toho zlověstného temně rudého slunce....

Co to má za děsivé halucinace?! Corellianská whisky se přece u ní nikdy takhle neprojevovala - a navíc jí včera zase tolik nevypila... Jako blesk jí projelo strašlivé poznání: to není whisky ani halucinace, pouze měla tu pochybnou čest sledovat konec všeho, proč žila, takříkajíc v přímém přenosu! Proč zrovna ona měla ten dar nebo spíše to prokletí vidět pád Impéria? Pád Impéria??? To nesmíš nikdy připustit!!! Ten hlas nebyl její - ale poznala jej dobře. Ano, pořád zbývá naděje - dum spiro, spero... Smrti se už dávno nebojí, ale nemíní na ni jen tak čekat s rukama složenýma v klíně. Povstalci zaplatí za tohle všechno, to přísahá!

            Na spánek neměla už ani pomyšlení. Věděla velmi dobře, co je potřeba udělat. Nemá moc času. Možná hodinu nebo dvě. Ale to stačí. Rychle se oblékla do pohodlné cestovní kombinézy. Na chvíli zalitovala, že si s sebou nemůže vzít žádnou ze svých toalet - jenže tam, kam míří, na večírky nebude čas ani nálada. Dokud nebude ta mizerná republikánská cháska poražena - a to si pak pořídí nové. Ještě štěstí, že zná tajné kombinace od některých sejfů Centrální banky Impéria - peníze přece nenechá povstalcům, budou se hodit v boji proti nim. A informace jsou taky zapotřebí - v jejím počítači je toho dost, co se rozhodně nesmí dostat povstalcům do  rukou. A také by to chtělo nějaké spojence. Pro začátek s vděčností znovu vzpomenula na ten dávný rozhovor, díky kterému má nyní k dispozici možná jediné dva přeživší císařské gardisty. Mají rozkaz ji za všech okolností chránit - díky, můj pane - a ona jim ani jiný rozkaz dát nemíní.

Teď je potřeba sehnat pár přátel... Nejdřív ten mladý důstojník. Pro toho pošle droida, do Akademie je to přes půl města, ale starý přítel, plukovník ISB nebydlí daleko. Tam musí jít jako první. Naposledy se rozhlédla po svém apartementu... Musela se ještě pohledem rozloučit s místem, kde prožila nejdůležitější a nejkrásnější kus života, s místem, ke kterému ji vázalo tolik vzpomínek... a taky se musela naposledy rozloučit se všemi těmi krásnými věcmi, které tolik milovala a které teď nejspíš padnou za oběť řádění lůzy... Proč si jen nemůžu vzít s sebou jediný obraz, jedinou sochu? Ale skříňka se šperky, na které padlo nemálo z reprefondů Impéria, moc místa nezabere... tu si s sebou vezmu. Šperky se dají snadno zpeněžit.... Pohled jí ještě jednou padl na šatník - moci si vzít  s sebou aspoň ten hedvábný plášť vyšívaný smaragdy a černými perlami, dar od Imperátora... Na sentimentalitu teď není kdy - jenže, ten plášť je lehký, skladný... A hlavně: každý ten smaragd nebo perla má cenu kompletní výzbroje pro minimálně deset vojáků.

***

            Bylo velmi brzké ráno, takže není divu, že nebýt to ona, droidi by ji k jejímu starému příteli ani nevpustili. Ten byl pochopitelně překvapený a rozpačitě se omlouval za svou rozespalost  a  nedostatečné oblečení: „Odpusťte, má drahá lady, ale nečekal jsem vás tak brzy. Čemu vděčím za vaši návštěvu? Musí to být něco velice důležitého, že jste neposlala droida, ale přišla osobně.”

-„Je mi to moc líto, můj milý příteli, ale budete si muset během půl hodiny sbalit nejnutnější věci, abyste mohl opustit Coruscant.”, řekla tvrdě namísto nějaké zdvořilostní fráze.

-„Vy mne děsíte, lady. Imperátor se už vrátil a já jsem se ocitl v nemilosti?, otázal se její přítel se zjevnou obavou v hlase. Nezapomínal ovšem ani v takovéto situaci na dobré vychování, takže galantně dodal: „Je od vás milé, že jste obětovala svůj drahocenný čas a přišla mě varovat.”

-„Je mi velice líto, že vám to musím říct, ale situace je daleko vážnější, než byste si dokázal představit ve svých nejhorších snech. Já...”, hlas se jí pojednou roztřásl.

Najednou si plně uvědomil dnešní zjev své dávné přítelkyně. Ten tam byl její vždy pečlivě upravený zevnějšek, její vyhlášená elegance. Na dvoře se o ní žertem říkávalo, že ona nepůjde - aniž by nebyla pečlivě upravená - ani ke dveřím pro poštu. A za ta léta, co ji znal, to mohl jen potvrdit. Ovšem dnes?! Její aristokraticky světlá pleť byla nepřirozeně bledá, téměř popelavá - jako u někoho po dlouhé nemoci - a  ona se ani tento nehezký odstín nesnažila zakrýt líčidlem… Z vlasů chvatně sepnutých jakousi sponou se uvolnil pramínek, bílý jako mléko, a v jejích očích se zračilo zoufalství. Ten výraz jako voják dobře znal. Podobný děs mívali v očích zajatí rebelové… Všiml si také cestovní kombinézy pod rozevřeným slavnostním pláštěm. Jeho přítelkyně vypadala jako štvanec, jako by právě unikla smrti a v patách jí bylo snad samo peklo. Co se to děje? Ano, existovala jen jediná bytost ve vesmíru, které se lidé toho druhu,  jako byl on - a nebo ona - mohli skutečně obávat. Imperátor. Dokázal být neuvěřitelně velkorysý vůči těm, se kterými byl spokojen - a stejně tak nevýslovně krutý vůči těm, kteří něčím vyvolali jeho hněv. Nedá se říci, že by byl příliš náladový a lidem tak hrozilo, že se ocitnou v nemilosti jen tak, bez zjevného důvodu - ale zároveň bylo známo, že je dosti podezíravý. Kdo jednou něčím vyvolal jeho nelibost, neměl většinou pak už snadný život, a před jeho hněvem se nedalo utéci. Ten, který se jednou ocitl v jeho nemilosti, mohl počítat s vyhnanstvím a konfiskací majetku - to v tom nejlepším případě. Velmi často ho ovšem spíš čekala smrt. Za svůj dlouhý život už viděl mnoho lidí, jejich hvězda závratně stoupala vzhůru - a stejně tak mnoho neslavných konců velkých kariér… Ale vždy by dal ruku do ohně za to, že pozice jeho dlouholeté přítelkyně na císařském dvoře je neotřesitelná. Patřila mezi Imperátorovy nejvěrnější od samého počátku, dokonce - podle informací, které měl k dispozici - náležela mezi tu hrstku lidí, kteří mu pomáhali na jeho cestě k moci ještě dávno v dobách staré Republiky. Ale vypadá to, že nikdo si nemůže být svou pozicí jistý. Překvapeně proto vykřikl: „Jste strašlivě bledá!To není možné, vy také jste se ocitla v nemilosti!?”

-„Věřte mi, že to by mi bylo milejší. Vážně bych byla šťastná, kdyby mě Imperátor teď mohl vypovědět  třeba na samotný konec vesmíru.”, odpověděla nesmírně unaveným tónem.

-„Co tím chcete říct?”

-„Stala se strašlivá věc, příteli. Imperátor je mrtev.”, řekla dutě. Sama ani neví, jak dokázala tu poslední hroznou větu vyslovit. Byla to sice pouhá tři slova, ale tři slova, o kterých si nikdy nedokázala představit, že byť jen zaslechne - tím méně, že to bude právě ona, kdo je bude muset někdy vyslovit. Nechtělo se jí ani věřit tomu, co řekla, ale když zaslechla ozvěnu vlastních slov, měla najednou pocit, že jejím tělem projel lightsabre. Věděla tudíž bolestně jasně, že nelže.

Její přítel chvíli mlčky stál, jako by neslyšel - a nebo nerozuměl slovům, co řekla. Jistě, každý oddaný Imperátorovi tak, jak on, tomu nemohl v první chvíli uvěřit - jeho podvědomí se tomu bránilo. Nakonec zareagoval  - a jemu, starému zkušenému vojákovi, se nejspíš poprvé v životě roztřásl hlas, když ze sebe rozpačitě soukal: ”To… to přece není možné! Vy... krutě žertujete... zkoušíte mou loajalitu.”

-„Dala bych půl života za to, aby moje slova mohla být žert.“, trpce se usmála. Pak pokračovala a každé slovo, které řekla, bylo pro ni jako bodnutí dýkou. Kdyby tak jen mohla mlčet! Jenže byla - sama neví proč - nějak vyvolena k tomu, že zrovna ona musí tuto tragédii ohlásit, takže temným tónem bilancovala: „Bitva u Endoru skončila naprostou katastrofou: Imperátor je mrtev, lord  Vader taky, Death Star je zničena, kolik toho zůstalo z naší flotily, to nevím přesně, vím jen, že Piett s celou posádkou zahynul na palubě zničeného Executoru...”

-„Jak to můžete vědět?”, přerušil ji poněkud pochybovačným tónem.

Téměř se musela usmát: Nevěřící Tomáš! Chce hmatatelný důkaz, jenže já mu nemůže nabídnout, aby vložil prsty do krvácejících ran, ty mé rány krvácejí uvnitř. Tak odpověděla se vší naléhavostí, které byla dnes vůbec schopna: „Musíte mi věřit. Viděla jsem to. Nebyla to předtucha. Já... jsem tam byla. Při vší té hrůze, se kterou jsem nemohla vůbec nic dělat. Obětovala bych klidně i svou duši, abych tomu mohla zabránit. Nedovedete si představit, jak strašný pohled to byl. Během těch několika minut jsem zestárla snad o celá staletí.”

Chvilku se na ni upřeně díval a pak pronesl dvě slova: „Věřím vám.”

Vzpomněla si na ten hlas, co se ozval poté, co uviděla veškerou tu hrůzu dnešního úsvitu - a uvědomila si, že přesvědčit jejího přítele o tom, co se stalo u Endoru, není cílem, ale pouhým prostředkem. Je nutné se oprostit od emocí a začít racionálně uvažovat. Takže navázala nesmírně věcně: „Jakmile se to dozví ostatní, víte, co se bude dít. Dovedete si to představit stejně dobře jako já. O většině našich úředníků také nemáte iluzí. Ti zbabělejší z nich se budou předhánět ve své náhlé loajalitě vůči Republice - to se bude ta rebelská cháska sama divit, kolik tajných sympatizantů v hlavním městě měla. A ti odvážnější a ambicióznější z nich se jak šakalové o mršinu porvou o dědictví po Impériu. Víme myslím oba o minimálně deseti lidech, kteří se považují za dostatečně schopné na to, aby byli novými císaři. A co bude dělat lůza, až se ta novinka rozkřikne, to snad ani nemusím příliš specifikovat. Loupení, drancování a hlavně lynčování každého, kdo měl něco společného s věrností Imperátorovi… My dva, příteli, budeme jedni z prvních na řadě. Nevím, jaký je váš názor, ale já nemám nejmenší chuť skončit někde na lucerně.”, dodala s kousavou ironií.

-”Má lady, je tu ještě pořád armáda a policie. Mnozí z mých lidí jsou spolehliví. Chápu, že po tom, co jste musela prožít, vidíte věci černě. Ale ta lucerna?... K něčemu podobnému nedojde!”, namítal.

-”Nebuďte naivní, drahý příteli.“, pronesla cynicky a ve stejném duchu pokračovala: „Každý, kdo chce držet na uzdě tu bestii jménem ”lid”, ví moc a moc dobře, že jí musí dávat chléb a hry - a občas jí také tu uzdu popustit a dopřát jí, aby holdovala svým nejhorším pudům. Drancování a lynče budou běžným obrázkem následujících několika dní - a pretendenti na titul císaře tomu budou nečinně přihlížet. Například Ysannu Isard si při tom dovedu velmi živě představit. Vás nemá zrovna v lásce a mě by utopila na lžíci vody, kdyby mohla. A teď má šanci, ani by si nemusela špinit ruce, naopak, až by bylo po všem, ochotně by exemplárně potrestala naše vrahy - nebo aspoň domnělé vrahy. Já na to čekat nemíním. Ze smrti strach nemám, ale nemohla bych mít v hrobě klid při vědomí, že jsem promarnila šanci se té povstalecké bandě pomstít.”  

Její slova pro něj byla jak ledová sprcha. Ano, má naprostou pravdu. I on to věděl, ale asi si pořád ještě někde v koutku duše odmítal připustit, že ta tragédie u Endoru není jen špatný vtip - nebo noční můra, ze které se zítra probudí. Pokud ovšem budu váhat, mohlo by se stát, že se zítra neprobudím už vůbec… Takže přikývl: ”Máte pravdu, tudíž máme tak jednu, maximálně dvě hodiny na to, abychom zachránili, co se dá. Mám přístup k většině tajných informací ze svého počítače. Taky se dostanu k části peněz ISB...”

-”I já jsem myslela na informace a peníze.“, přerušila ho a úsečně pokračovala: „Obé už je na mojí lodi. Doufám, že sem můj droid dopraví také někoho, komu můžeme důvěřovat. Víte vy o nějakých spolehlivých lidech, které bychom mohli vzít s sebou? Ale musejí být u mé lodi do hodiny, jinak se musí už každý z nich o svou kůži postarat sám. Alespoň v těch prvních nejhorších hodinách a dnech. Pak se můžeme pokusit některé další odsud tajně dostat.”

-”Neberte to jako nedůvěru z  mé strany, drahá lady, ale vy snad víte, kam bychom vlastně měli uprchnout?”, zeptal se ještě.

-”Zní to možná divně, ale vím.“, řekla pevně. „Vím to stejně jistě, jako to, co se stalo u Endoru.”

***

            Mladí muži po proflámované noci vstávají poměrně snadno - a ani imperiální důstojníci v tomto směru nejsou výjimkou. Ovšem být vzbuzen droidem, který člověku předá dosti zvláštní rozkaz, to by zarazilo i někoho daleko vyspanějšího. Během půl hodiny si sbalit to nejnutnější, vzít si veškerou výzbroj, peníze a cennosti a následovat tohoto droida neuvedeno kam - a to všechno opatřeno malou imperiální pečetí... Asi nějaká zvláštní supertajná mise - ale proč si vzpomněli zrovna na mě? Že by v tom měla prsty moje včerejší hostitelka? Povídá se, že má dosti velký vliv. Ať je to jak chce a stojí za tím kdokoli, mohlo by to vynést povýšení - a to rozhodně za to probuzení stojí. Neměl důvod neposlechnout zvláštní příkaz a protože ho to podivné dobrodružství, které by mohlo nastartovat jeho kariéru, velice lákalo, byl s balením hotový už za dvacet minut.

            Droid ho ale nedopravil do vojenského objektu, ale do jedné z rezidencí ve vládní čtvrti. Osoba, která na něj čekala, nebyl opravdu nikdo jiný, než jeho včerejší hostitelka. Kromě ní v prázdném vestibulu stáli jen dva císařští gardisté, jinak bylo kolem pusto a prázdno. Zarazilo ho to, protože nikdy neslyšel, že by tato dáma někdy velela jakékoli vojenské akci. Jestli to má být romantické dostaveníčko, tak k tomu přece nebylo zapotřebí zneužívat imperiální pečeti, pomyslel si rozladěně v první moment. Pak si ale všiml, že se ona dáma za těch pár hodin, co se rozloučili,  neuvěřitelně změnila a romanticky nevypadala ani trochu. Povrchní pozorovatel by řekl, že ztratila dost ze své včerejší krásy - její pleť byla až průsvitně bledá s popelavým nádechem, od kořene nosu se táhla vráska, která tam ještě včerejší noci nebyla a do čela jí spadal pramínek úplně bílých vlasů, kterého by si včera také jistě všiml. Zdálo se mu, že vypadá přesně jako někdo, kdo se podíval smrti do tváře. Zároveň z ní vyzařovala jakási zvláštní autorita a zářivé odhodlání v jejích očích ji činilo až  neuvěřitelně krásnou. V jejím hlase nebyla ani špetka včerejší koketérie: „Jste tady včas, vlastně o něco dřív. Doufám jen, že jste vzal s sebou všechno, co jsem chtěla.”

-„Podle rozkazu, madam.“, zasalutoval.  „Mohu se zeptat, o jakou misi se jedná?”

-„Nejedná se o žádnou misi toho druhu, jakou máte na mysli. Opustíte se mnou během půlhodiny hlavní město - a to zřejmě na hodně dlouhou dobu.”, klidně konstatovala.

-„Jestli po mně chcete, abych se s vámi podílel na nějakém puči proti Imperátorovi, tak se snažíte marně.” vyštěkl a sáhl po svém blasteru. Gardista byl ovšem daleko rychlejší a snadno ho odzbrojil.

-„Svou zbraň si schovejte pro povstalce, můj mladý příteli.“, usmála se. „Kdybych si nebyla stoprocentně jistá vaší loajalitou vůči Imperátorovi, nestál byste tady. Ručím vám svou hlavou za to, že vše, co se tady teď děje a bude dít, není v rozporu s jeho vůlí.”

-„Můžete své tvrzení nějak prokázat,madam?”, úsečně se zeptal.

-„Musíte se spokojit s mým slovem, příteli.“, usmála se znovu, ale tentokrát to byl neuvěřitelně trpký úsměv - měl dojem, že je daleko smutnější, než sebezoufalejší pláč, co kdy v životě viděl. A nesmírný smutek také čišel z jejích dalších slov, která k němu pronášela: „Oficiální pověření nemám. Od dnešního tisíckrát prokletého úsvitu ho totiž nemůže mít vůbec nikdo. Svět, který jsme znali, přestal před hodinou existovat. Čím dříve to pochopíte, tím lépe pro vás. Nebudu vás do ničeho nutit a abyste se mohl opravdu svobodně rozhodnout, řeknu vám celou a nepřikrášlenou pravdu. Bitva u měsíce Endor, která měla znamenat definitivní likvidaci té rebelské špíny, skončila největší katastrofou v dosavadních dějinách. Imperátor zahynul a mnoho našich skvělých lidí s ním. Zlatý věk galaxie je pryč, přichází doba temna -  a tato noc nebude krátká.”

-”Jak to ale můžete vědět. To by se tady v hlavním městě přece něco muselo dít! Vždyť všechno vypadá, jako by se nic nestalo.”, namítal roztrpčeně.

            Jistě, další nevěřící Tomáš, blesklo jí hlavou. Asi je to nějaká imunitní reakce imperiálních důstojníků, že nemohou být tak rychle přesvědčeni, že ten, jemuž přísahali věrnost, zahynul. Nejspíš by teď chtěl vidět Imperátorovu mrtvolu, aby uvěřil. Bohužel - tu jsem ani já neviděla a - abych pravdu řekla - na rozdíl od těchto technokratů bych po tom nikdy netoužila. Je mi líto - můžu mu nabídnout jen svá slova. Buď jim uvěří - což bude pro něj jen dobře - a nebo ne. Nemám už čas ho dlouho přesvědčovat. Takže jen lakonicky konstatovala: „Díky tomu, že to zatím nikdo neví, jsem ještě naživu - a vy možná také. Není na mně, abych soudila, proč zrovna mně bylo určeno, abych se zprávu o té tragédii dozvěděla jako první.“ Pak usoudila, že stejně jako studená sprcha cynismu pomohla probrat jejího přítele, nebude ani v tomto případě na škodu, takže ironicky dodala: „A nebojte se, než slunce zapadne, dít se toho bude víc než dost. Všichni stejně loajální, jako vy nebo já, si prožijí své vlastní peklo. Můžete mi to věřit, ale také nemusíte. Jestli se k nám nechcete přidat, je to vaše svobodné rozhodnutí. Pak vám jen radím, abyste se nevracel do Akademie a rychle si opatřil něco jiného na oblečení. Procházet se v uniformě imperiálního důstojníka bude nyní málo bezpečné.”

Potom se otočila ke skupince, která se k nim blížila. Zahlédl mezi nimi jedinou trochu povědomou tvář, plukovníka ISB, který byl včera rovněž na tom večírku, ostatní mu byli zcela neznámí. Jejich rozhovor nevnímal, potřeboval si trochu uspořádat myšlenky: Vypadá to všechno na první pohled jako hodně hloupý žert: smrt Imperátora, porážka jejich flotily... Jenže, všichni přítomní vypadají, jako by se opravdu dnes setkali s něčím nevýslovně strašlivým…takže - i když je to jakkoli nepředstavitelné - je to pravda, ta nejkrutější možná pravda... A já musím něco udělat - jsem důstojník, mým  úkolem je bojovat proti povstalcům do posledního dechu. Můj život patří Impériu. Tak jsem to slíbil, odpřísáhl před tváří samotného Imperátora. Nezáleží vůbec na tom, že Imperátor je - jak jsem se právě před chvílí dozvěděl tu krutou pravdu - mrtev.  Tím můj slib věrnosti nezanikl - Imperátor mou přísahu tehdy přijal, proto pouze on by mě jí mohl zprostit. A jestliže je mrtev… Nikdo a nic v celém vesmíru mne už mého slibu zprostit nemůže! Naopak - můj slib tím nabyl nové dimenze. Je čestnou povinností imperiálního důstojníka pomstít jeho smrt. Udělal bych to přece, i kdybych měl zůstat úplně sám a bít se jako jediný s celou povstaleckou aliancí... Jenže nejsem sám - ti, co tady stojí se mnou, chtějí to stejné, bojovat A ona... ? Ona vypadá, jako by přesně věděla, co se má dělat minutu po minutě. Věřím jim. Nebo jí?.. Ano, mé místo je tady! Zaposlouchal se do jejich hovoru:

-„Toto jsou jediní z mých spolehlivých lidí, které jsem dokázal tak narychlo sehnat.“, pronesl poněkud vyčerpaným hlasem ten plukovník. „Tedy, kromě jednoho, ale ten se rozhodl zůstat, aby mohl varovat ty ostatní. Snad se nám je podaří odsud zachránit dodatečně.”

-„Také v to doufám, příteli.“, odpověděla a věcně pokračovala: „Další čtyři, kterým můžeme věřit, by na nás měli během čtvrthodiny čekat přímo u mé lodi. Víc asi teď udělat nemůžeme, čas přestává být naším spojencem, musíme vyrazit.”

-„Madam”, vmísil se do rozhovoru, „počítejte i se mnou. A jestli máme tu čtvrthodinu času, přivedl bych ještě jednoho spolehlivého člověka. Je to můj přítel a věřím mu víc, než sám sobě. O jeho loajalitě nemusíte pochybovat.”

-„Výborně, věděla jsem, že se ve vás nemýlím.“, věnovala mu zářivý úsměv. „Každý spolehlivý člověk je vítán. Čekáme ale maximálně dvacet minut od této chvíle. Tak si pospěšte. Moje loď se jmenuje ”Golden Nightfall”, je to dok číslo 121.”    

***

            K lodi se dostali snáze, než čekali. Nikdo si jich nevšímal. Bylo stále  příliš brzo ráno a navíc pořád ještě nikdo, kromě nich, ani v nejmenším netušil, jaká katastrofa se před necelými dvěma hodinami stala. Hlavní město Impéria, které právě přestalo existovat, se probouzelo do jednoho z dalších svých obyčejných všedních dnů. Kdyby tomu tak nebylo, určitě by skupinka mířící k lodi upoutala něčí pozornost. Takhle se žádný z ranních chodců radši příliš nestaral o to, z jakého rozmaru vznešené panstvo Impéria - a kdo jiný to mohl být, když je doprovázeli dva císařští gardisté - míří na výlet tak brzy po ránu. ”Golden Nightfall” byla sice zdánlivě pouze luxusní osobní jachta, ale co do  rychlosti se jí vyrovnalo jen málo lodí v Impériu. Navíc byla vybavena velmi účinnými štíty a dokonce i děly značné palebné síly. Impérium se totiž vždycky dokázalo dokonale  postarat o ty, na jejichž životech záleželo. A majitelka lodi do dnešního úsvitu mezi takovéto osoby patřila.

            Odstartovali hladce a nedaleko od Coruscantu přešli na hyperdrive. Majitelka lodi zadala počítači kurs, který neznal nikdo z osádky. Ona sama ho znala sotva dvě hodiny, ale byla si jista jeho správností více, než vlastním životem. Ostatní věřili jejímu úsudku, nic jiného jim vlastně ani nezbývalo. Bude trvat nějakou chvíli, než dorazí tam, kam mají namířeno, takže byl čas rozhlédnout se po lodi. Na první pohled to nebylo nic příliš povzbudivé. Kromě několika droidů tvořili osádku ti nejrůznorodější lidé, které si jen lze představit. Sama majitelka lodi ve svém nákladném slavnostním plášti přehozeném přes cestovní kombinézu působila dosti bizarně. Ostatní působili stejně nesourodým dojmem, jako její oděv: mladý důstojník, bledý jako křída, jeho o něco starší kolega, tři důstojníci ISB a jejich nadřízený, zjevně vyčerpaný prošedivělý plukovník, čtyři vědci, z nichž jeden ještě dopisoval výsledky jakéhosi pokusu, který už asi nikdy nestihne dokončit, čerstvě vycvičený pilot TIE fighteru, několik vojáků a jako jakási jemná ironie dva císařští gardisté. Jako celek působili spíše jako životem unavení smolaři. Při povrchním pohledu by bylo snad až směšné uvěřit, že tato nepatrná hrstka  má vůbec nějakou šanci postavit se moci vítězné povstalecké aliance.

 Ale nebyli až tak slabí, jak se zdálo. Na palubě „Golden Nightfall“ bylo víc peněz a cenností, než celá povstalecká aliance kdy viděla pohromadě - a není ve vesmíru pevnosti, která by své brány neotevřela dostatečnému množství zlata. A doby, kdy války vyhrávaly jen meče a pušky, už také dávno minuly… Některé informace jsou daleko nebezpečnější a účinnější než lightsaber - a takových bylo na palubě této lodi dost a dost. To vůbec nejdůležitější ale bylo něco jiného. Sebevětší a sebelépe vyzbrojená armáda se dříve či později stává jen smečkou lupičů, pokud ji nesjednocuje něco vyššího. A tyto lidi držela nejen pohromadě, ale snad vůbec při životě, idea. Velká idea, pro kterou žili a pracovali desítky let, mnozí z nich vlastně po celý svůj život. Tato velkolepá myšlenka sice mohla být na čas poražena, ale nelze ji nikdy zničit. Stejně jako nelze zničit duši jejich mistra, kterému přísahali věrnost. Impérium nemůže zaniknout, dokud žije jediný z jeho věrných.