INTUICE

DARTH ZIRA

Narudlé paprsky zapadajícího slunce se odrážely na hladině jezera. Jeho voda byla přes den tyrkysově modrozelená, nyní však vypadala jako tekutý oheň, který tam, kde na hladinu vrhaly stín skály nad jezerem, přecházel do inkoustově modré. Překrásný pohled, ale ne pro každého. Tato oblast Alderaanu byla přírodní rezervací, kam byl normálně vstup pouze na povolenky, vydávaných jen pár desítek ročně. Avšak kolem jezera stálo několik honosných vil, jejichž majiteli byli ti nejbohatší z nejbohatších centrální soustavy. Ta nejkrásnější vila patřila hraběnce Liaraně Tondalle-Saccara. Dostala ji od svého muže jako svatební dar. Chtěl jí tím aspoň trochu vykompenzovat nutnost opustit po jejich sňatku rodnou metropoli Coruscant, její rušný společenský život i zajímavou práci v Galaktickém senátu.
Jako každý večer v tomto ročním období hraběnka Tondalle-Saccara seděla na terase a dívala se na to na to výjimečné přírodní divadlo, které snad nemělo rovno v celé galaxii. Nedá se ovšem říci, že by je pozorovala. Jelikož patřila mezi malou hrstku vyvolených, kteří je mohli vídat denně, bylo pro ni všední záležitostí, co ji už nemohla náležitě uchvátit. S očima upřenýma na tu nádheru přemýšlela. Zdejší západ slunce ji dost často přiváděl do melancholické nálady. Do nálady, ve které měla chuť vzpomínat - a bilancovat svůj dosavadní život. Už jsou to téměř tři roky, co opustila Coruscant a žije převážně zde, na Alderaanu. Když hrabě Tar Saccara šel žádat o její ruku, obával se, že řekne „ne“. Saccarové byli, podobně jako její rodina, vlastníky obrovských pozemků na nejrůznějších planetách, ale rozdíl byl ten, že jejich bohatství stálo na důlní činnosti. Řízení desítek dolů po celé galaxii si žádalo častou přítomnost majitele - to nebylo jako velkostatkáři Tondalleové, kteří v podstatě veškerou svou půdu pronajali nezávislým farmářům, pouze se zajímali o vyúčtování a žili prakticky stabilně v hlavním městě. Je poněkud zvláštní, že ačkoli to bylo právě zemědělství, z čeho jim plynuly ohromné zisky, na farmáře se dívali svrchu a venkov je nudil.
Saccarové byli jejich pravým opakem. Metropoli se více méně vyhýbali, svá sídla měli na klidnějších planetách, jako byl právě Alderaan, někde na venkově, uprostřed panenské přírody, která v důlních oblastech tak citelně chyběla. A právě proto se Tar bál, že nutnost opustit Coruscant pro Liaranu bude nepřijatelná. Byla typické velkoměstské dítě, ba více, než to. Po jistou dobu byla vlastně jedním z centrálních bodů, kolem kterých se točila určitá ne nepodstatná část společenského života v metropoli. Ona - a její přátelé. „Listová čtyřka“ jim říkali. Podle Rynů, kteří dokážou vykládat osud ze sabaccových karet, znamená symbol listů nestálost a lehkomyslnost. Lehkomyslní - to tedy byli. A jak! Kdyby chtěl někdo popsat typický příklad coruscantské zlaté mládeže, nikdo by nebyl vhodnějším kandidátem, než oni čtyři - Liarana Tondalle, Kinus Savi, Xiandra Skandrielle a Arin Keldris.
Tondalleové měli nejen bohatství, ale po desítky, možná stovky generací i určité politické ambice. Mezi Liaraninými předky by se našlo i několik takových, jejichž busty stály v Galaktickém senátu - a od ní jako nejstarší dcery se očekávalo, že bude pokračovatelkou těchto tradic. Ji ovšem politika zoufale nebavila. Když přinesla domů diplom doktorky politologie, myslela si, že je to dostatečná úlitba jejím rodičům - a jala se úspěšné zakončení studia oslavovat několikatýdenním flámem se svými spolužáky po celé centrální soustavě a blízkých koloniích. Po návratu domů ji ovšem čekalo nepříliš příjemné překvapení. Bylo jí sděleno, že pokud nepůjde někam seriózně pracovat, ať nepočítá, že od nich ještě dostane jediný kredit apanáže. To byla dost špatná novinka. Naštěstí jí na rozmyšlenou a případnou přípravu dali nějaký ten den.
Tak oběhla pár přátel - a setkala se i se svým dávným kamarádem, spolužákem ze střední školy Kinusem Savim. Ten byl jediný syn rodiny obdobně významné a bohaté, jako byla ta její, a jinak postrach všech učitelů, darebák non plus ultra. Jinými slovy to byla její krevní skupina. Přátelili se od dětství a hodně se stýkali i během svých vysokoškolských studií, ačkoli on studoval práva. A jelikož mu rodiče vloni po promoci položili na krk nůž obdobným způsobem, se skřípěním zubů přijal práci v senátní legislativě. Tam zjistil, že pokud už musí chodit do nějakého zaměstnání, lépe si vybrat nemohl. Že by se senátní byrokraté prací přetrhli, to tedy nehrozilo. A šéf legislativního odboru, obtloustlý twi’lekk Vellis Doroon, byl případ sám pro sebe. Nejlepším podřízeným byl u něj ten, který nic nechtěl a nikdy s ničím, především ne s nějakými iniciativními nápady, ho neotravoval. Když to Kinus všechno své kamarádce barvitě políčil, bylo rozhodnuto. Rodiče byli štěstím bez sebe, že jejich dcera konečně - jak si oni mysleli - dostala rozum a zatoužila po práci v Galaktickém senátu. Známosti a styky rodičů udělaly své, po svých posledních prázdninách tam nastoupila do práce. Kinus ji ještě rychle zasvětil do toho, jak to zařídit, aby se mohla flákat mnohem víc, než byl obvyklý standard mezi senátními úředníky, a volný čas trávili stejným způsobem, jako dosud. Peníze problém nebyly, samotný plat v Senátu nebyl zrovna malý, navíc jí rodiče dosavadní apanáž zdvojnásobili.
Pak k nim přibyla třetí - stážistka, která nastoupila na jejich odbor, Xiandra Skandrielle. Pocházela z Corellie a její rodina nebyla ani ze čvrtiny tak bohatá, jako ty jejich, o aristokratickém původu ani nemluvě. Mezi jejími předky se ovšem našly také nějaké úctyhodné osoby, slavní vědci a umělci - například její babička Dassénée byla svého času nejslavnější herečkou galaxie. To byl jeden z důvodů, proč ji vzali mezi sebe, i když se jim rodem ani majetkem rovnat nemohla. Tím daleko zásadnějším bylo to, že z nich byla asi nejchytřejší, měla určitý vrozený herecký talent, výhodný zejména pro vykládání vtipů, ale hlavně oplývala velkou fantazií a organizačním talentem. Jejich někdejší zatraceně bujaré studentské večírky působily jako vrchol nudy vedle každé párty, která byla nadesignovaná její rukou. A tak ačkoli byla ve srovnání s nimi vlastně plebejka, stala se velmi rychle přirozenou vůdkyní toho jejich „řádu nečestné legie“. Bylo pro ně proto velkým zklamáním, když po zhruba roce a půl odjela na studia do okrajových regionů a objevovala se v metropoli jen velmi sporadicky. Naštěstí pro ně se po asi třech letech zase vrátila zpět do Senátu.
Během doby její nepřítomnosti jim do party přibyl poslední člen čtyřlístku, Arin Keldris. Kdyby existovaly soutěže v nicnedělání, musel by on být mnohonásobným galaktickým šampiónem. Sice jim po svém nástupu k nim na legislativu zpočátku příliš sympatický nebyl, neměl podle nich dostatek generací aristokratických předků a nad to část rodiny jeho matky nepocházela ani z centrální soustavy. Také nebyl člověk, ale míšenec lidí a jiných humanoidních ras. Jeho rodina byla ale dostatečně bohatá na to, aby jejich úctyhodné konto bylo náležitou propustkou do té nejvyšší společnosti - kromě toho jeho strýc patřil k velice vlivným úředníkům v Senátu, těsně po definitivním návratu Xiandry se dokonce stal vicekancléřem. A takové styky se mohou vždycky hodit. V té době byl ovšem Arin dávno plnoprávným členem „Listové čtyřky“. Po pár týdnech nedůvěřivého oťukávání Liarana a Kinus zjistili, že ten humanoid se švestkovou pletí a růžky nad čelem je jim svými názory a životními postoji tak podobný, že ho vzali na milost a přibrali k nim. To, co pak vyváděli ve čtyřech, by možná vyvolávalo pohoršení i na dvorech zhýralých despotů starověku. Byly to překrásné dny a měsíce! Nezapomenutelné zážitky. Škoda, že pak přišel ten osudový zlom…
Co jen se to stalo? A přitom to všechno začalo tak nevinně! Drobný konflikt kdesi na samotném okraji civilizované galaxie. Jestli to vůbec byla civilizovaná oblast! Podle Liarany ani ne - ona za civilizované světy považovala pouze centrální soustavu a jejich blízké kolonie, zbytek byl u ní díra, kde banthy dávají dobrou noc, a reprezentanty těchto systémů považovala za lůzu galaxie, ksindl, se kterým by si nikdy nesedla za jeden stůl. Takže jejich problémy byly tím posledním, co ji zajímalo. Byla toho názoru, že se tam v tom jejich buranově mohou třeba vzájemně požrat. Jenomže z tohoto zdánlivě bezvýznamného konfliktu se vyvinula záležitost, která otřásla Republikou. Došlo k situaci tisíciletí nevídané - vyslovení nedůvěry Nejvyššímu kancléři. Rozlítilo ji to, byla totiž zarytá tradicionalistka a přímo bytostně nesnášela porušování nepsaných pravidel. Kromě toho celý ten nedůstojný nucený odchod Finise Valoruma z funkce považovala za facku do tváře veškeré staré aristokracii centrální soustavy. Byl přece jedním z nich. Ovšem to ještě nebyl konec - na Valorumovo místo byl zvolen reprezentant jednoho z těch západákovů, soustavy Naboo. To už na ni bylo moc. Takže musela rychle začít přemýšlet, co bude dělat dál. Při svém zarytém odporu k „póvlu z vnějších soustav“ nemínila rozhodně zůstat dále pracovat v Senátu, kterému jako nový kancléř předsedá Palpatine z Naboo. Tarova nabídka byla zázračnou spásou a z blonďaté lvice salónů a hvězdy coruscantského polosvěta se tak stala podstatně spořádanější oblíbená hostitelka na decentních garden-parties ve vile u jezera. Jak moc se nejspíš musela změnit!
Její přátelé se asi taky změnili. To nemohla posoudit, nevídala se s nimi, protože před tím jejím téměř úprkem z metropole ji dost naštvali. Všichni tři. Kinus totiž zůstal i nadále v senátní legislativě a když k němu měla proslov, že přece při svém původu nemůže sloužit někomu, kdo má horší rodokmen, než jeho neek, cynicky se jí vysmál do očí. S Arinem se na toto téma už vůbec nedalo rozumně bavit. Ten byl novým kancléřem přímo nadšený, protože jeho strýčka potvrdil ve funkci - a Mas Ameda si vzápětí svého nezdárného synovce vzal k sobě do úřadu na post ředitele kanceláře. Pochopitelně s více než dvojnásobným platem a dalšími nezanedbatelnými výhodami.
Počítala, že by mohla být na její straně aspoň Xiandra, jenže ta hned druhý den po té ostudné volbě odjela na dovolenou. A po svém návratu jí způsobila naprostý šok. Když za ní vešla do kanceláře se slovy, že se přišla rozloučit, zjevně spokojená kamarádka  jí s úsměvem řekla: „Tak vidím, že senátní tamtamy jsou rychlejší, než zpravodajové holonetu. Takže už to víš. Předpokládám, že mi jdeš taky blahopřát.“
Překvapená Liarana ze sebe vykoktala: „Bla…hopřát? A k čemu? Já jsem se přišla rozloučit, protože odsud definitivně odcházím.“
Na to se zatvářila poněkud překvapeně zase Xiandra a otázala se: „Na který odbor?“
„Na žádný, Xiri, vdávám se a odjíždím z metropole. Asi natrvalo.“
„Tak to gratuluji. Doufám, teda, že je k čemu.“, neodpustila si rýpnutí. „Kdo je ten šťastný?“ -„Hrabě Tar Saccara, výhodná partie. Ale…“ na okamžik se zarazila a pak se se zvědavostí sobě vlastní rychle zeptala: „K čemu jsem měla blahopřát já tobě? Snad se taky nevdáváš?“
„Kdepak, Liro, ani náhodou!“ rozesmála se Xiandra. „Já povyšuji. Byla jsem jmenovaná ředitelkou právního odboru v Úřadu Nejvyššího kancléře.“
Liaraně v ten okamžik poklesla čelist. To není možné, její nejlepší kamarádka, o které byla přesvědčená, že ji v jejích názorech podpoří! Jak jen čekala na její návrat, jak počítala dny, které zbývaly do konce její dovolené! A místo toho - taková zrada! Zlostí se jí zatmělo před očima. Nedokázala se ovládnout, musela si na ní vylít svůj vztek. Nesmírně jedovatě proto řekla: „To mě taky mohlo napadnout, že vrána k vráně sedá. Tak si hezky užívej společnosti sobě rovných.“, znechuceně vyplivla poslední dvě slova. Asi ťala do živého, protože její přítelkyni se zúžily zorničky a úsečně se otázala: „Jak to myslíš?“
„Tak, že plebejka jsi byla a plebejkou jsi zůstala.“, konstatovala Liarana zlým tónem.
„A víš, že názory blondýnky Dinky mě vůbec nezajímají?“, s chladnou lhostejností odvětila Xiandra a pak se klidně zadívala do nějakých papírů, co měla na stole, jako kdyby tam ani Liarana nebyla nebo se právě proměnila ve vzduch. Té nezbylo nic jiné, než se otočit na podpatku a zabouchnout za sebou dveře. Taková urážka! Blondýnka Dinka! Komická holonetová postava, která měla ztělesňovat samotnou esenci naivity a tuposti. Tak toho se od svých přátel nakonec dočkala: nejdřív byla označená Kinusem za hloupě staromódní a pitomě nepraktickou, pak jí Arin vynadal do nafoukaných koz, co si nevidí na špičku nosu - a teď ještě tahle poslední urážka od nejlepší kamarádky. Ani jednoho ze svých - vlastně už bývalých - přátel na svatbu nepozvala…

Z dalších vzpomínek a nepříjemných úvah ji vyrušily kroky, jejichž rytmus jí byl důvěrně známý. Její manžel. Otočila se - a všimla si, že se tváří nesmírně vážně, dokonce měla pocit, že je nějak rozladěný. Mechanicky ji políbil na tvář a začal: „Musíme si vážně promluvit, Liro.“
„Beze všeho, miláčku,“ souhlasila. „Co se děje?“
„Naše firma byla loni ve velké ztrátě a letos to patrně bude ještě horší,“ vzdychl.
„A co já s tím?“ zeptala se překvapeně.
„Samozřejmě, co ty s tím,“ zopakoval kousavě. „Co tobě je po tom, že možná zbankrotujeme, že? Pokud tě to nevyruší od pořádání večírků.“
„Snad mi tím nechceš říct, že moje večírky způsobily finanční krizi,“ řekla stejným tónem.
„Ne, to ne. Ale nemuseli bychom v ní být, kdyby ses taky ráčila starat o něco jiné.“
„Víš moc dobře, že důlnímu inženýrství nerozumím a řízení podniků taky ne,“ konstatovala. -„To jsi opravdu tak naivní a nebo to na mě hraješ?“, odsekl. „Nepotřebuji tvoji pomoc v řízení firmy. Ale proč si asi myslíš, že jsem si tě bral?“
„Přece z lásky, drahoušku,“ odpověděla ironicky.
„Sňatky z lásky si mohou dovolit leda chudí farmáři. V naší společnosti se uzavírají sňatky pouze z rozumu. Myslíš si, že jsi byla v celé centrální soustavě jediná půvabná aristokratka na vdávání?“ řekl tvrdě.
„Ty jsi taky nebyl jediný, koho jsem si mohla vzít,“ oplatila mu stejnou mincí.
„Jistě,“ klidně souhlasil. „Ale nechme minulost minulostí. Ačkoli to vlastně spolu souvisí. Bral jsem si tě totiž především pro tvoje styky na nejvyšších místech. Naše firma je v krizi, protože nejsme schopni konkurovat dumpingově levné produkci z okraje galaxie. Já si při svém jménu nemohu dovolit používat pochybné metody těch rychlokvašených zlatokopů. Jediné, co naši firmu může zachránit, je lukrativní státní zakázka.“ Upřeně se na ni zadíval: „Je ti to jasné?“
„Tááákže...“ unyle protáhla a pak začala odsekávat: „Takže já se teď podle tebe mám sebrat, odjet na Coruscant a jít žebrat k Nejvyššímu kancléři o zakázku? Tohle si představuješ?“ Pak třískla pěstí do stolku, až zlacené hrníčky nadskočily, a o poznání zvýšila hlas: „Nikdy!!! Rozumíš, nikdy! Než bych šla o něco prosit Palpatina, radši umřu hlady! Proč si myslíš, že jsem si brala já tebe? Jen proto, abych mohla zmizet z metropole a mít tak jistotu, že se s ním už nikdy nepotkám.“
Její manžel se na ni překvapeně podíval: „Co ti udělal?“
„Nic,“ zavrčela.
„Dobře, tak co ti neudělal?“ zeptal se Tar ironicky dvojsmyslně.
Liarana zbledla, hystericky se roztřásla a rozčilením jí až přeskakoval hlas, když ječela: „Co si to dovoluješ? Za koho mě máš??? Jestli mě ještě jednou, rozumíš, jednou jedinkrát, takhle urazíš, tak okamžitě podávám žádost o rozvod.“
Hrabě Saccara dosud nikdy svou ženu neviděl v takovémhle stavu, trochu ho to vyděsilo, tak chlácholivě začal: „No tak, Liro, miláčku, nerozčiluj se. Já to přece nemyslel ve zlém. Ale řekni mi, od kdy jsi tak puritánská? O tvých avantýrách si povídala půlka Coruscantu, tak proč bys…“
Liarana se postupně přestávala třást, ale při jeho poslední větě znovu smrtelně zbledla a nenechala ho ji doříct, protože záštiplně zasyčela hlasem plným odporu: „Raději budu stokrát mrtvá, než aby na mě Palpatine jen položil ruku.“
Snažil se ji znovu uklidnit: „To po tobě přece nikdo nechce. Ale nemohla bys mi už konečně objasnit, co proti němu máš?“
„Všechno,“ konstatovala ledově.
„To není zrovna vyčerpávající odpověď,“ malounko zažertoval. „Mohu tě poprosit o bližší osvětlení důvodů tvé zjevné zášti k osobě současného kancléře? Asi máš nějaké zvláštní informace, které my, nezasvěcení do tajů a piklů senátního zákulisí, nemáme. A mohlo by být docela zajímavé a užitečné…“ dodal významně, „…to vědět.“
Zvedla oči a zkoumavě se na něj zadívala. Nežertoval, v jeho pohledu byl skutečný upřímný zájem. Tak pomalu začala: „Mně politika nikdy nezajímala, pracovala jsem v Galaktickém senátu proto, že si to přáli mí rodiče. Takže ze zákulisí toho moc nevím. Ale tady nejde o senátní pikle. Vadí mi na něm především to, že je Nejvyšším kancléřem.“
„Chápu,“ přerušil ji. „Pád Finise Valoruma, který je spřízněn s vaší rodinou, byl pro vás asi dost nepříjemný - a máš pocit, že za něj může právě Palpatine.“
„To není to hlavní,“ zavrtěla hlavou. „Nejspíš v tom měl prsty, ale to není až tak podstatné. Já se divím, že to pořád nikdo nechápe! Finis Valorum, ať byl jakýkoli, byl jeden z nás, aristokrat se stovkami generací úctyhodných předků. Pokud by na jeho místo byl zvolen jiný příslušník naší vrstvy, vše by bylo relativně v pořádku. Sice ten způsob jeho odvolání! Takové flagrantní porušení staletých tradic!“, řekla znechuceně. „Urážka nás všech! Jenže stonásobně horší urážkou celé staré aristokracie, plivancem na všechno, co pro nás má hodnotu, je to, že takový póvl, jako Palpatine, je nyní mužem číslo jedna v Republice.“
„Póvl?“ zopakoval Tar udiveně. „To se asi poněkud mýlíš. I já, ač v metropoli nežiji, znám všechny nejdůležitější drby - a o současném kancléři jsem vždy slýchal jen to, že je korektní a zdvořilý, navíc spisovatel, vědec a jeden z nejvzdělanějších lidí současnosti.“
„To je právě to nejhorší!“, vykřikla rozhořčeně.
„Asi ti přestávám rozumět.“, potřásl hlavou.
„Kdyby bohové dali, aby neuměl jíst rybím příborem a při přípitku držel skleničku v levé ruce. Aspoň by bylo jasně viditelné, co je vlastně zač. Takhle to mnozí, prakticky skoro všichni - včetně Valoruma…“ řekla trpce, „…neviděli a nevidí. Mají tendenci ho brát jako sobě rovného a zapomínají, že je to ve skutečnosti lůza bez původu a bez jména. Přivandrovalec odkudsi z okraje galaxie, jehož dědeček mohl být klidně třeba sprostý pirát. A on se ještě chová, jako by bylo zcela samozřejmé, že je nám rovný. Považuje asi za naprosto normální, že se stal kancléřem. Není v tom vlastně ani nic osobního, pořádně ho neznám… neměla jsem nikdy potřebu podávat ruku někomu, kdo mi není roven… nesnáším ho prostě jako reprezentanta určité vrstvy. A úplně nejvíc ho nenávidím jako jistý symbol. Vidím ho jako předzvěst doby, ve které nebude původ znamenat nic, kdy bude absolutně bez významu, kdo byli tví předkové, a všichni budou hodnoceni pouze podle toho, co umí oni sami. Palpatine - ať už to dělá záměrně nebo si to neuvědomuje - buduje této nové éře základy. Jen si to představ: náš syn bude posuzován stejně, jako syn nějakého honáka nerfů! Jen proto jsem se za tebe provdala. Vlastně jsem sem utekla - nemínila jsem asistovat při kopání hrobu našemu starému světu.“
„Jsi příliš přecitlivělá, má drahá,“ chlácholivě ji pohladil po tváři. „Něco se ti jen zdá. Jedna vlaštovka jaro nedělá a tento náš systém trvá už tisíciletí, ten nikdo nezbourá za pár let. Zažeň ty černé myšlenky! Ale… tu státní zakázku bychom opravdu potřebovali jako sůl. Ty se svými konexemi jsi asi jediná, kdo v tom může něco udělat,“ dodal poněkud zoufalým tónem. Prosebně se na ni zadíval: „Když máš vůči Nejvyššímu kancléři takový odpor, nemusíš jít přece zrovna za ním. Ale máš v Senátu dost dobrých kamarádů na významných postech.“

***

Po několika dnech ustavičného přesvědčování byla řečmi svého muže natolik uondaná, že než by to dál poslouchala, raději slíbila, že odjede do metropole za svými někdejšími kamarády hledat možnost záchrany jejich rodinného podniku. Teď seděla v předpokoji sekretariátu právního odboru Úřadu Nejvyššího kancléře. Paní ředitelka je prý sice velice zaneprázdněná, ale chvíli času si na ni udělá, když jsou přítelkyně z mládí. Musela se v první moment nad těmi slova pousmát. Přítelkyně z mládí! Copak za ty dva a půl roku tak zestárly? Ale potom připustila, že doby „Listové čtyřky“ se jí zdají jako minulost vzdálená snad staletí. Něco téměř neskutečné. Kam se poděly ty staré časy? Byli to tehdy vůbec oni? A jsou to oni teď? Co se to jen s nimi všemi stalo? Jako první totiž zašla za Kinusem a Arinem. Za Xiandrou se jí moc nechtělo, protože jednak znala její dobrou paměť a hlavně se bála, že pokud by se tam náhodou potkala s Palpatinem, že by se mu - na rozdíl od dob, kdy byl pouhým senátorem - musela uctivě uklonit. Tak tu seděla jako na jehlách a modlila se, aby měla Xiandra už konečně čas a tudíž se to nestalo. A navíc jí Kinus a Arin vůbec nepomohli. Strašlivě se změnili. Málem by je nepoznala. Kinus sice stále při rozhovoru nešetřil bonmoty, ale jinak se z něj stal neuvěřitelný kariérista s ostrými lokty. Před nedávnem se vyšvihl na post Doroonova zástupce  a - jak pochopila z jemných náznaků při jejich rozhovoru - nečeká na nic jiné, než na příležitost dokázat neschopnost svého šéfa a usednout do jeho křesla. Za těchto okolností se ani neodvážila před ním vyslovit svůj požadavek. A Arin jí až vyděsil, jak velice se nyní podobá svému strýci. Zůstal mu jediný jí důvěrně známý rys - je pořád stejným flinkem, jakým býval. Ovšem příliš si zvykl na privilegia vysokých senátních byrokratů a nechtěl se svých výhod vzdát za žádnou cenu. Na její prosbu jí odvětil pár obecných frází, ze kterých jí bylo jasné, že pro ni nemíní hnout prstem.
Xiandra je poslední šance. Ale jen, pokud se taky tak hrozně nezměnila. Když se rozhlížela po předpokoji, ve kterém čekala, neměla zrovna příjemný pocit. Celé zdejší vybavení i samo uspořádání místnosti byly snad záměrně navrženy tak, aby v každém příchozím vyvolaly podvědomou představu, že on je nicotný červ, který má tu nesmírnou a ničím nezaslouženou čest se zde setkat s někým, kdo ho převyšuje více, než hvězdy na nebi. A nejpodivnější bylo, že zde neviděla žádný nabubřelý přepych, žádné laciné dávání na odiv postavení a bohatství. Ne, tato místnost byla naprosto elegantní, zařízená do posledního detailu s větším vkusem, než přijímací salón mnohého staletí starého šlechtického sídla. Připustila, že proti tomuto vypadají snad i paláce její rodiny jako obydlí zbohatlíka. Ta dokonalost byla tak absolutní, že to bylo až nelidské - svíral se jí z toho žaludek. Jestli je zdejší interiér odrazem duše její dávné kamarádky, tak by měla zanechat všech nadějí. Ale to snad ne! Třeba je to vše jen dědictvím po nějakém předchůdci, které byla při své notorické laxnosti líná měnit - a nebo… Mohlo by to být i podle návrhu jejího šéfa. Zaslechla kdesi cosi, že Palpatine prý kdysi studoval - nebo snad dokonce vystudoval? - dějiny umění a architekturu. Velice nerada musela uznat, že pokud je tohle jeho dílem, vkus se mu rozhodně upřít nedá...
„Paní ředitelka vás očekává, hraběnko,“ zasáhl do jejích případných dalších úvah o této věci sekretářčin příjemný melodický hlas. Ta dívka se velice hezky poslouchá, jen co je pravda, pomyslela si. Ovšem práce myslících bytostí je v dnešní době zde v metropoli nesmírně drahá. Její kamarádka tedy musí patřit k opravdu významným lidem, když má živou sekretářku. To jí vlilo poprvé za dnešní smolný den něco naděje do žil. Xiandra je tedy v pozici, že by pro ni nemělo být vůbec problémem jim pomoci.
Po vstupu do její kanceláře ji ovšem hodně z tohoto optimismu přešlo. Ta kancelář byla ještě chladněji dokonalá, než místnosti sekretariátu, a její někdejší přítelkyni tak obklopovalo něco, co u ní před tím neznala - aura moci a ještě čehosi znepokojivého, co neuměla pojmenovat. Xiandra vzhlédla od stolu a obličej se jí rozzářil srdečným úsměvem: „Není možná, Lira! Já snad špatně vidím! Tak ty sis přece jen vzpomněla na staré kamarády?! Už jsme si mysleli, že se z tebe stala venkovanka.“ Xiandra se nezměnila, pomyslela si s ulehčením. V něčem asi trochu ano - náročná funkce se určitě na člověku podepíše a sloužit pod někým, jako je současný kancléř, nejspíš není žádný med. Hlavně pokud je ten design jeho dílem. Že v tom jen může vydržet! Liarana v palácích vyrostla, ale v takovémhle prostředí se i ona cítí trochu nesvá. A Xiandra se přece v kolébce s erbem nenarodila. Přesto se zdá, že je zde jak ryba ve vodě. Patrně je jedním z jejích nově se objevivších talentů i nesmírná přizpůsobivost.
Tak opětovala její úsměv: „No, metropole mi samozřejmě trochu schází, ale znáš to, za všechno v životě se platí. Mám za muže jednoho z nejurozenějších šlechticů galaxie, ale musím ho občas doprovázet na jeho cestách a taky s ním žít v jeho sídle na Alderaanu. Kromě toho jsem v posledním roce ani nikam moc nemohla. Před pár týdny se nám narodil syn.“
„To ti blahopřeji!“ nadšeně vykřikla Xiandra. „Takže máte dědice rodinného majetku. Jak se jmenuje?“
„Samozřejmě Tar, po otci,“ odpověděla. Pak opatrně nakousla to, kvůli čemu sem vlastně přišla: „Jenže nevím, kolik majetku vlastně zdědí. Naše firma je v krizi. Hrozí nám bankrot.“
„To si děláš legraci! Saccarovské těžařské impérium že je před  krachem? To spíš uvěřím v pouště na Kashyyyku a jezera na Tatooine,“ zasmála se její kamarádka.
„Já to myslím vážně.“, řekla tiše Liarana. „Saccarové musejí dbát na své jméno i dobré jméno firmy, na staleté tradice, tak nemohou obchodovat s podivnými partnery a užívat gangsterské metody při řízení firmy jako ten ksindl z vnějších soustav. Ale zase jsme vhodný partner pro opravdu seriózní zájemce. Třeba pro Republiku,“ dodala významně.
Xiandře ztvrdly rysy, podívala se po své dávné přítelkyni tak, že jí z toho nebylo právě příjemně, a pomalu pronesla: „Rozumím ti až moc dobře. Chceš, abych ti pomohla k nějaké státem garantované lukrativní zakázce, že?“ položila ledovým tónem řečnickou otázku, ale nedala Liaraně šanci ani aby se nadechla k případné odpovědi a jedovatě pokračovala: „Musíte na tom být opravdu velmi špatně, když jsi přišla prosit právě sem - a takovou plebejku. Jenže za ty roky, co jsme se neviděly, zapomněla‘s na jeden drobný detail. Že já mám moc dobrou paměť.“
Liaraně bylo jasné, že pokud sem nemínila vážit cestu úplně zbytečně, bude se muset omluvit. Tak začala hledat vhodná slova: „Já jsem to tehdy přehnala, odpusť mi to. Ale nemyslela jsem to tak, vždyť mě znáš, jsem vzteklá, na někom jsem si potřebovala vylít zlost. Mrzí mě, že jsi to musela být zrovna ty. Vážně jsem nechtěla, ale… Bylo toho na mě moc,“ dodala upřímně. Její přítelkyni trochu zacukaly koutky: „No, dobře, nechme toho. Omluvu beru. Nebudeme tedy ztrácet čas a přejdeme k věci. Chceš po mně, abych - ve jménu našeho starého přátelství či čeho - využila svého vlivu a dohodila vaší firmě solidní a zaručeně bezpečný kšeft. Tak na to můžeš zapomenout.“, řekla ostře.
„Pořád se zlobíš?“, zeptala se trochu zklamaně Liarana.
„Ne. Ale nemíním kvůli nikomu - ani kvůli své tak dobré kamarádce,“ řekla trošku kousavě, „přijít o všechno.“
„Myslela jsem, že senátní úředníci mají definitivu,“ pokusila se namítnout Liarana.
„To ano, ale za zneužití úředního postavení máš okamžitou výpověď. V tomhle Palpatine nezná slitování,“ odvětila vážně. „Pamatuješ si na Etise Girada z obchodního?“
„Myslíš takového toho malého z Velusie?“ zamyslela se Liarana. „Toho protivu, co nám pořád dělal přednášky, že peníze se mají investovat a ne utrácet?“
„Ta lakota se mu stala osudnou,“ navázala na to Xiandra. „Použil důvěrných informací k tomu, že dal vydělat firmě své sestry, a letěl na hodinu. S takovým posudkem, že by ho v metropoli nezaměstnali ani Huttové. Něco jsem zaslechla, že byl moc rád, když sehnal managerské místo v Galactic Lomitee na Dorvalle. Myslíš si, že se míním doživotně zakopat v nějaké podobné smradlavé díře?“
„Etis byl vždycky trochu ducha mdlého. Ale ty hloupá nejsi, určitě bys přišla na nějaký způsob, jak nám pomoci, aniž by se o tom kancléř dozvěděl,“ oponovala Liarana.
„Podceňuješ kancléřovy schopnosti, má milá,“ řekla ironicky Xiandra a rty se jí stáhly do zvláštního tvrdého úsměvu, ostrého jak břitva. „Vždy bylo tvou chybou, žes nedovedla správně lidi posuzovat. Ubezpečuji tě, že Palpatine se dozví o všem, o čem se dozvědět chce. A je jen velice málo věcí v galaxii, o nichž by vědět nechtěl,“ řekla podivným tónem, ve kterém se mísil obdiv, strach a ještě něco, co nedovedla její kamarádka přesně definovat. Pak pokračovala: „Já pro tebe v podobné věci udělat nemůžu opravdu nic. Ale zkus Arina nebo Kinuse, ti nejsou tak na očích, ti by třeba něco vymyslet mohli…“

Na Liaranu už toho bylo za dnešek přespříliš. Tak to nevydržela a zvýšeným hlasem jí skočila do řeči: „Tam už jsem byla. Nemíní pro mě hnout prstem, protože jsou to kariéristé, vrostlí do svých židlí! Hnusní sobci, jako ty…“ „Takhle řvát si můžeš na svoje služky na Alderaanu,“ přerušila ji mrazivě Xiandra. „Tady jsi v mojí kanceláři, tak se podle toho chovej. Nebo tě nechám vyhodit. Bylo mou dobrou vůlí, že jsem tě vůbec tak narychlo přijala. Víš, jak dlouho se čeká na přijetí ke mně?“
„Abys ještě jednou nemusela čekat ty až tě přijmu - jako služku,“ jedovatě odsekla Liarana.
„Tak to je opravdu to poslední, z čeho mám strach,“ odvětila nevzrušeně oslovená.
„Jenom se tak nenaparuj. Naše firma je ve vážné krizi, ale my i kdybychom přišli o hodně, pořád jsme někdo. Ty nejsi nikdo. Tohle všechno…“ udělala rukou široký oblouk, „…tvoje moc i bohatství stojí a padají s jediným člověkem. S Palpatinem,“ s odporem vyslovila to  jméno.
„Potom se o své postavení opravdu bát nemusím,“ zněla stále klidná reakce.
Liarana na to nasládlým hlasem plným jedu pronesla: „Pokud to náhodou nevíš, tak Palpatine nebude Nejvyšším kancléřem věčně.“
„To nebude… to opravdu nebude. Na to můžeš vzít jed!“ rozesmála se Xiandra. Jako kdyby se smála nějakému vtipu, kterému rozumí jen ona sama. Z toho smíchu Liaranu zamrazilo. To, co jsou dnes Arin a Kinus, je smutné, nesmírně smutné. Stali se z nich přesně takoví lidé, ze kterých si vždy dělali legraci. Ale Xiandry se začíná bát. Teď už chápe, že ta nelidsky chladná dokonalá elegance jejího úřadu je skutečně odrazem její duše. Je v ní přítomno cosi zvláštně temného, to černé světlo z ní přímo vyzařuje, ale to není to nejhrůznější. Tak, jako měsíce září světlem odraženým od sluncí, i ta její temnota jako by měla svůj hlavní zdroj někde jinde. Ne, ona není hysterka, je to pravda, že jejich starý svět je odsouzen k smrti. Cítí bolestně jasně, že něco hrozivého, co smete všechen dosavadní řád do propasti, plíživě přichází. Je si jistá, že je to už blízko, nesmírně blízko… A že se tomu nejspíš nedá nijak zabránit.