CONTACT OF THE SOULS

DÍL DRUHÝ

DARTH TAURNIL

Věnováno Georgi Lucasovi, za to, že nám dal Star Wars a uzavřel jeden kruh. Nyní je to již jen na nás, co za svět z toho vytvoříme…

Imperiální Lambda prolétala kaminskou atmosférou a jako divotvorný pták dosedla na jednu z přistávacích ploch. Na ní jako jeden muž napochodovalo asi dvě stě stormtrooperů a vojáků Sithského Impéria. Po nich na plošinu přišel guvernér planety Elomin jménem Siaddan L’Morte, společně s Lamou Su, kaminským velmistrem, aby svého pána společně uvítali. Raketoplán přistál a vše již bylo připraveno. Snad chtěl dokázat svou sílu a dominanci, či snad jen a prostě neměl čas, ale Sitzard se zhmotnil před nimi aniž by počkal, až sjede plošina raketoplánu. Přikývl guvernérovi a ani se nezaobíral standardním uvítacím ceremoniálem. Odbyl Lamu Su a prohnal se okolo stormtrooperů. Dveře se před ním otevřely a on odstrčil nějakého inženýra, který právě okolo nich procházel. Sitzard bezpečně mířil za svým cílem, který brzy nalezl. Těsně před dveřmi dovnitř se zastavil a kdyby mohl nabrat vzduch do plic, udělal by to. Věděl, že není síly, která by ho zastavila, cítil, že je to nejlepší, nejsilnější, co v Galaxii existovalo. Cítil, že je schopný se postavit Císaři, že by v klidu porazil toho Vyvoleného v jeho nejsilnější chvilce… byl ale nejistý udělat ten jediný krok, který ho dělil od jeho nejvytouženějšího snu, který se mu v jeho „životě“ zdál. Chtěl ten krok udělat. Zavřel své oči, naslouchal ozvěnám Síly. Ne. Teď nemůže. Proč? Co mu v tom brání? Udělá jediný krok a pohlédne na toho, kterému vzal život a který jemu vzal srdce. Ne. Ne teď. Proč ne? On chce! Přesto se otočil a prostě odešel. Musel si odpočinout. Cesta byla náročná. Ani si nevšiml, že se okolo něj utvořil jistý kordon. Jeho gardisté ho nalezli a obklopili, aby ho chránili. Měl upřený pohled do neurčita, a dost dlouho mu trvalo, než vzhlédl a dostal své myšlenky, sebe sama, do okolní reality. Okamžitě spatřil kapitána své gardy a zastavil se.
„Odejděte. Odejděte na mou loď a vyčkejte tam, než se vrátím.“
„Ale pane…“
Sitzard pohlédl do očí kapitána, který nevědomky udělal krok zpět. „Odejděte.“
Kapitán v odpověď srazil paty k sobě a zasalutoval. Sitzardův pohled nedlouho poté opět sklouzl někam, kam mohl jen Sitzard sám, a následoval svou cestu skrz své podvědomí. Prostě šel a proplétal se stovkami chodeb Topoca City, některé z nich neznal a sotva se domnívat, že vnímal, že jimi šel. Takto nevědomky prošel dveřmi do klonové továrny a dostal se do vyhlídkové chodby nad ní umístěné. Sitzard procitl a přešel k výhledu. Jen tak tam stál a pozoroval své vojáky, jak se učí tomu jedinému, k čemu byli předurčeni. Ano, litoval toho, že to již nejsou klony toho skvělého válečníka – Jango Fetta, ale pouhé kopie někoho, kdo se jmenoval Janek Sunber. Ale to ho moc nezatěžovalo. On tam totiž jen tak stál a přemýšlel o svém plánu, o smrti, již tolikrát zakusil a tolikrát jí utekl. Pociťovali oni také něco takového, když umírali? Lord Sitzard to nevěděl. Síla se od něj stále více a více odvracela, jako by na něj zanevřela, jako by mizela z každé živé bytosti v Galaxii. Věděl až moc dobře, co to znamená. Věděl čím je a co dělá. Síla opravdu mizela – on svými činy ji odčerpává. Věděl i to, že musí přijít na to, jak tomu zabránit. Věděl, že jestli tomu nezabrání, jednou nebude nikdo, proti komu by bojoval, komu by vládnul…a koho by miloval.

       „Sindro, jdi si hrát s bratříčkem ven,“ řekl Aniara své dceři a poté se opět obrátila ke své každodenní činnosti – zabezpečování své rodiny proti bídě a chudobě. Cítila se poslední dobou tak slabá…jako by každým dnem z ní něco čím dál víc vysávalo její energii, její život. Ne, teď nemůže pracovat, napije se, půjde si lehnout, třeba se jí udělá lépe. Vstala a ušla jen několik kroků. Podlomila se jí kolena, její pohled se stal kalným. Věděla že umírá, avšak nechtěla si to připustit. Vždyť tu musí zůstat! Její děti ji potřebují! „Mami? Mami!“ zakřičela Sindra, když viděla svou matku upadnout na zem. Rychle k ní přiběhla a vzala jí do náručí. „Maminko? Maminko, co je s tebou? Mami! Nééééé, mami, prosím, mluv se mnou! Mami!“

       Luke cítil ten otřes v Síle, otřes, jenž znamenal jediné – další neopodstatněnou smrt. Cítil taktéž, že Síla už ve své prapůvodnosti slábne. Cítil tu hrůznou temnotu, jenž každým dnem zabíjela, která každý den smazala hranici mezi Světlem a Temnotou, ukrojila si svůj díl a tak vytvořila hranici novou. Luka to děsilo, a přesto nevěděl, co dělat. Měl by to vědět! Byl mistr Jedi…i když ne takový, jakým chtěl být. Možná chtěl víc. Možná chtěl pouze po sobě mnoho… Možná kdyby věděl to, co věděl Sitzard, možná by pak to celé pochopil. Ale nedokázal by určit, jak to zastavit. Ani Sitzard, ani on či Císař to nedokázal. Kdyby tu byl tak Obi-Wan či mistr Yoda…nebo některý ze starých Pánů Sithu, kteří pamatovali Eltharionské kněží a jejich pokusy s nesmrtelností v podobě ne příliš vzdálené Sitzardově…možná oni by to věděli.

       „Připravit…K líci zbraň…Zamířit…Pal!“ zařval důstojník a klonoví vojáci jako jeden muž vypálili na cvičné terče. Devatenáct z dvaceti. Lord Sitzard byl potěšen těmito výsledky. Snažil se uklidnit, nemyslet na své selhání tam u komnat „plukovníka“ Cabbela. Musel se přeci nějak rozptýlit! Nesmí na něj myslet, to ho ničí! Ne, proč? PROČ?! Sitzard otočil hlavou. Stál tam generál Retwin a přihlížel vystoupení nové generace klonů se svým velitelem, vznešeným pánem tradic Eltharionu, lordem Sitzardem. „Generále?“ oslovil ho. Generál se odvrátil zrak od svých cvičících vojáků. „Ano, pane?“ „Jak jsou na tom mé oddíly Gardy?“ zeptal se Sitzard. Ano, konverzační otázka, ale generál věděl, že někomu jako on se nesmí odporovat. Být s ním znamená být někdo a mít moc. A proto mu odpověděl, i když stejnou otázku dostal ani před osmnácti hodinami na palubě Equilibria.
„Garda čeká na vaše příkazy, můj pane. Počet vašich gardistů stoupl na počet posíleného praporu, a těžká technika právě doplňuje své stavy tak, aby garda mohla vykonat vámi zadaný cíl bez sebemenších problémů či zaváhání.“
„Ano, jsem potěšen, generále, a lodě, kdy budou připraveny?“
Další zodpovězená otázka. Ale co mu udělá, když na ni Sitzardovi odpoví?
„Již brzy můj pane. Star Forge pracuje dle direktorky Linnas na sto dvacet procent předpokládaného výkonu a výkonnost stále stoupá, dle posledních zpráv, které jsme zachytili při vstupu zde do systému.“
„Co direktorka Linnas?“
„Řídí výrobu na Star Forge, jak jste jí nařídil.“
Tisíckrát zodpovězená otázka, proč se na ní Sitzard neustále ptá?
„Myslel jsem tou otázkou osobnější charakter, generále.“
Wiggo polkl na prázdno. Tohle nečekal. Snažil se šok zakrýt ledabylým výrazem, ale stejně věděl, že i kdyby se mu podařilo zakrýt to překvapení dříve, než si ho ON všimne, ON by ho vycítil z jeho pocitů skrz tu zatracovanou Sílu, kterou vládl.
„Pokud dovolíte, pane, to je jen mezi mnou a direktorkou, pane.“
„Proto si vás vážím, generále, osobitý a nesmlouvavý. Chci tři brigády pěchoty s lodní a stíhací podporou připravené do jednoho týdne. A povolejte dvě roty Imperiální Gardy a jejich superdestruktor.“
„Rozumím, pane, jestli dovolíte, vzdálím se vykonat vaše rozkazy, pane.“
Sitzard bezhlasně přikývl a mávnutím ruky Wigga propustil. Ten mu zasalutoval, srazil paty, otočil se a zmizel tak rychle, jak mu to jen jeho tělesná schránka dovolovala.
Dnes se tedy rozhodlo.
„Zavolejte mi guvernéra, velící,“ řekl tiše k jednomu ze svých gardistů, hlídajících tento balkon.

***

       Eternal stál na palubě Grieffu a přemýšlel. Velitel ALSO mluvil jasně. Jedna z frakcí armády Nové Republiky připravovala svou flotilu na střet s tou Eternalovou. Takže se to nakonec Sitzardovi povedlo. Podařilo se mu proti němu poštvat velikána, jakým byla Republika. A co mu teď zbývalo? Rozhovor s Lady Zirou nepřinesl ten kýžený úspěch, jenž si sliboval. Řekla mnoho slov, ale kde byl výsledek? Sitzard byl na Kaminu, cosi tam kul za pikle, Lady Zira přihlížela a čekala. Mon Mothma o ničem nevěděla, ale slíbila to prošetřit. To Eternala opravdu uklidnilo – Republiková byrokracie to vyšetřování určitě bude provádět jen o chvíli déle, než její křižníky sesmahnou Vardu na prach. Pokud Eternal věděl, Republika by měla vědět souřadnice Afloatu, i když si ho vůbec nemusí spojovat s Restem, což bylo takové malé dilema dnešní večeře. Ano, Republika ví o Afloatu…a ví také o tom, že ne všichni vojáci jsou mu věrni na 100%? Zpropadený Sitzard a jeho CompForce! Kdesi tam za okrajem vedl bůh-ví-s-kým válku, posílal tam tisíce svých mužů pro udržení té své ofensivy a teď? V tom jeho administrativním bordelu se nikdo nevyzná! Jak někdo může vědět, který je věrný Sitzardovi a vrazí nám kudlu do zad, až ho budeme mít na orbitě? Ani Yularen, ten všivák, měl by ho postat před zeď! Zrádce a kolaborant! Určitě to jen hraje, že prý také neví, co kde jak je v té hloupé tajné službě. To mu tak bude věřit! Ano, pokud Republika dostane informace od Sitzarda a jeho lidé udeří v tom správném okamžiku…bylo na čase si to přiznat. Varda i jeho Rest by dříve či později padli…musí tomu zabránit!

Ozval se zvonek. Eternal pohlédl na hodiny. Ano, to bude Thanas. Pokynul EGGME a ti ho pustili dovnitř. Vstoupila postava se sem nehodící. Mladší důstojník, věkem tak okolo pětadvacítky. Člověk by ho odhadoval na to, čím se opravdu zabýval – a totiž na to, že ten člověk je dosti zarytý a fanatický vědec. Avšak čtyři řady válečných stuh mluvily o tom, že tento mladík se k vědě nepřichýlil kvůli tomu, že by boj neměl rád – spíše naopak, kapitán Thanas boj miloval, a věda byla jeho odpočinkem, jako pro někoho gambling či golf. Thanas zasalutoval a poté ihned přešel ke svému vůdci a přisedl si k jeho stolu.
„Takže co zde máte, kapitáne?“ zeptal se bez okolků Eternal. Thanas přikývl a na stole rozložil jakési nákresy – Eternal se v tom moc nevyznal a teď litoval, že si nepřizval i Taraga – a tvářil se, jako by na nich cosi hledal. Eternal se na ty nákresy podíval důkladněji a nemohl se zbavit pocitu, že by mu to mělo něco říkat, že ale to vhodné pojmenování mu nepřicházelo na jazyk. Thanas přejížděl prstem po okraji nákresu a poté odbočil ke středu. Eternal si už konečně uvědomil, co mu to připomíná – byly to nákresy hvězdného destruktoru, přece!
„Ano….tady…a vede to přesně…sem, dobrá, takže, pane, myslím si, že se nám podařilo vyvinout něco, co může zvrátit průběh následujícího konfliktu. Zde – “ukázal na okraj destruktoru „ – je odpalovací zařízení nového bojového kompletu STIGER. Víte, při procházení záznamů jsem narazil na velmi zajímavou myšlenku, našel jsem tam totiž zmínky o jakémsi imperiálním admirálu – Smaric se mám dojem jmenoval…“
Eternalovi se to jméno ihned vybavilo, a tak svého kapitána opravil. „Slavik, jmenoval se Anton Slavik.“ Thanas se na Grand Moffa podíval jako ublížené dítě, které je káráno za špinavé ruce, i když ve škole dostalo dvě velmi dobré známky.
„To není podstatné, Grand Moffe, takže, pracoval jsem na vysokoobjemovém raketometném kompletu již nějaký čas a upřímně, narážel jsem na problémy. Ať už se jednalo o přehřívání raketometných tubusů, či selhání počítačového zaměřování proti vysokému množství cílů.“
Eternal se rozhodl svého kapitána přerušit podstatnou otázkou.
„A -vysoký počet nepřátelských cílů- si mám vyložit jak?“
Thanas zčervenal, jako by se styděl. „Ehm.“ Eternal se na ehm zatvářil dosti nevlídně a tak se tedy rozhodl odpovědět. „Více než pět cílů, pane.“
Eternal se málem udusil čajem, kterého se právě napil. Pět! I počítač TIE Fighterů dokáže zaměřit více cílů než pět. „To si ze mě děláte legraci, kapitáne.“
„Ne pane, avšak nechte mě pokračovat. Takže, měli jsme problémy a já náhodou narazil na zmínku o…“ Thanas se zarazil. „Slavikovi,“ doplnil ho Eternal. „Takže, no, narazil jsem na zmínky o Slavikovi a zaujal mě tam popis lodi jménem Grazer. Víte, Slavik byl o mnoho dál ve vývoji než my a tak…jsem se zajímal dále a podařilo se mi zjistit nemnoho informací. Grazer byl excelentním provedením STIGERu, třicet metrů délky, velké množství munice a odpalovačů, vysoká rychlost…“ básnil Thanas. Eternal se chtěl dostat k tomu podstatnému. „Máte kopii Grazeru?“ zeptal se bez okolků. Thanas negativně zavrtěl hlavou. „Můj výzkum směřoval k užití STIGERu na velikých lodích, destruktory a podobně. Byl jsem i přes mnohé problémy, dost daleko ve výzkumu a i když výzkum kopie Grazeru byl lákavý…nehodlal jsem zahodit své úspěchy proto, abych začal znovu – no, Slavik měl ještě něco, co mě nadchlo – umělou inteligenci jménem Damokles. Víte, STIGER má hlavní problém v uříditelnosti. Vypočítávání desítek drah potencionálních cílů, navádění torpéd a raket, řízení ochranné palby proti nepřátelským střelám…Damokles by byl naprosto vynikajícím řešením. Bohužel, neměl jsem čas ani dostatek krátkodobých prostředků na vývoj něčeho podobného. Zdálo se, že vývoj spěje k nezdaru – a pak přišli vaši agenti s plány té imperiální inteligence – přišli s Predictorem. Víte, zdálo se mi to jako dar z nebes – ze dne na den jsem získal něco, co by mohlo vyřešit většinu mých problémů a já…já byl na vrcholu blaha, kdyby jste věděl, můj vůdce, jaké to bylo…“
„Přejděte k věci, kapitáne, trochu nás tlačí čas.“
„Ehm, ehm, no, promiňte – no prostě jsme vyřešil problémy týkající se zaměřovacího počítače – Predictor, mírně vylepšený mými nápady vycházejícími z informací o Damoklovi, se velmi dobře osvědčil. Poté tu byl druhý problém – chlazení odpalovačů. To se mi zdálo neřešitelné, nemohl jsme přijít na nic, co bych mohl dále namontovat jako chlazení, víte, po instalaci STIGERu zbývá jen velmi málo místa a…“
„Kapitáne…“
„No prostě jednou v noci, když jsem tak přemýšlel nad plány, všiml jsem si této chladící trubky. Jde od reaktoru, kde se na ní navážou velmi radioaktivní a výbušné vazby, až sem na okraj, kde se bezúčelně vypouští do okolního vesmíru. Víte, cestou od reaktoru kapalina postupuje s ostatními chladícími systémy a tak se z teploty, jenž získala při chlazení reaktoru, vlastně vrátí do původní teplotních hodnot. Víte, kdyby se to potrubí rozdělilo, mírně přeorganizovalo, bylo by úplně geniálním chladícím prvkem. A víte, můj asistent přišel ještě na jedno – a to, že raketové nábojnice by se dali recyklovat a znovu nabíjet. Víte, když se místo standardní výbušné náplně použije stlačená výbušná a radioaktivní kapalina…nepřál bych vám vidět zkouškové křižníky.“
„Pokud si pamatuji, Rest neuvolnil žádné křižníky ke zkouškám STIGERu,“ ohradil se Eternal. Na Thanasově tváři se objevil přesně ten výraz dítěte, které se může pochlubit svému otci.
„Víte, Rest sice neuvolnil žádné křižníky, ale Republika ano…tedy ne dobrovolně a úmyslně…“
Eternal ztratil slova. Thanasovi to viditelně nevadilo, jelikož pokračoval dál.
„No, abych vám popsal účinek zásahu raketou…“ Thanas rozvinul další nákres, nejspíše rozborka té rakety, o které mluvil. „Když loď normálně zasáhne raketa či torpédo, prostě to bouchne a odtrne vám to kus trupu či dosti pochroumá štítovou ochranu. Rakety STIGER jsou jiné, při zásahu, první část vysoce explozivní hmoty v hlavici, exploduje v jednom bodu, víte, je tam usměrněna za pomoci technologie, jejíž popis by trval další hodinu, takže prominete, že ho vynechám, no, tak tedy…i když máte štít, na velmi krátkou dobu vám dokážeme v tom štítu tou explozí udělat díru. Víte, exploze jde dál a udělá i malý otvor do trupu lodi – probíjecí síla dokáže prorazit až několik metrů tlustý trup – a v tu chvíli přichází čas pro druhou část rakety – a pro naší chladící kapalinu. Tak se vlastně vychrstne o okamžik později po explozi trhavé špičky proti trupu a jelikož tam není ani šít, ani trup, přetlakem vzduchu a explozí se dostane jako plyn dovnitř a jelikož o okamžik později vakuum začne vysávat z lodi vzduch, naše drahá kapalina zkapalní do původní konzistence a kapky narazí do trupu…a explodují. Velmi explodují. Při kadenci maximálně nějakých 9 raket za sekundu…“
Eternalovi proběhla mozkem převodní početní operace a vůdce po druhé během tohoto rozhovoru ztratil dech. Systém STIGER mohl dosáhnout neuvěřitelné kadence 540 raket za minutu. Ne, to není možné.
„A…máme STIGER k dispozici?“
Thanas se tvářil naprosto šokován, že se ho někdo opovažuje přerušit ve finále popisu své geniality. Odkašlal si a poté suše odpověděl.
„Jeho prototyp je nainstalován na mém osobním křižníku, Fire Warrioru.“

Kajuta admirála Reigarta byla až nezvykle potemnělá, jakoby byla předzvěstí toho, co mělo přijít. Reigart, pamětník dob dávno minulých, by si mohl vzpomenout na dobu před deseti lety. Tenkrát byl kapitán ve službách Impéria. Sloužil na DS1 po boku největšího velikána doby – Velkomoffa Tarkina. Či ho tenkrát jako velikána viděl. To byl krásný čas. Plný ideálů, v ctnost, sílu, odvahu a věrnost. Ne jako dnes, kdy je doba plná přeběhlíků, jejich věrnost by se dala schovat pod jeho pečlivě upravované nehty. Ano. Dnes již byl jiný čas. Jiný systém. Admirál seděl za stolem a pročítal si hlášení, jen ve světle stolní lampy, a ani nevzhlédl, když se dveře naproti němu otevřely. Vstoupil do nich voják se vše říkající nášivkou na své uniformě. AlphaBlue. Zastavil se asi dva kroky od admirálova stolu, čekajíc snad na něco, co mělo přijít a nepřišlo.
„Jen si sedněte, poručíku,“ řekl trochu potichu admirál, ponořený do své vlastní práce. Agent tajné služby se jen pousmál. „Jsem již kapitán, admirále,“ řekl a vzal místo naproti němu. Admirál vzhlédl od své práce, načež mu kapitán podal složku s imperiálním emblémem na deskách.
„Co to je, kapitáne?“ zeptal se pevně, ale jeho ruka přebírající to co mu bylo nabízeno rozhodně klidná nebyla.
„Vaše šance admirále. Něco co nemůže být svěřeno a odtajněno veřejnosti dříve, než se vykoná exekuce,“ řekl klidně kapitán a tu složku pustil. Admirál ji okamžitě položil na stůl a otevřel. Vevnitř byly snímky, holografy i psaný text. Na všem byla značka II, SiVA a AlfyBlue. Kapitán nechal admirála chvíli nahlížet do těchto materiálů. Poté přišel čas otázek.
„Víte co se tam píše? Co se vám tu nabízí? Co se tam píše, co jsou ty holografy?“
„Rest of Empire. Nabízíte mi zorganizovat flotilu na útok proti Rest of Empire, dáváme mi podklady pro plánování ofensivy, a nebudu daleko od pravdy, když mi řeknete, že mám volnou ruku v tom, co s Restem udělám, že?“
„Viděl jsem váš záznam. Vím co z Restu zbude, admirále,“ odpověděl pohotově kapitán. V jeho hlasu byl náznak jakési temnoty. Děsila by vás. Admirála ne.
„Admirále, vím co jste vykonal pro Republiku, vím co vám Rest vzal. Pomsta bude vaše. AlphaBlue vás poté ochrání před soudnictvím Republiky. S tím nemusíte mít starost. Pomsta bude naše, admirále.“
Admirál na to přikývl. Jednou rukou vzal svou hodnost admirála a jediným škubnutím jí strhl. Totéž provedl i s republikovým emblémem.
„Pamatuji si, co mi řekli diplomati Republiky, když Restský destruktor zničil Rebellion. - Spravedlnost pro vaše blízké není prioritou. Je nám líto. - Nyní jim to bude opravdu líto. Přijde totiž spravedlnost.“

***

       Sitzard stál před sněmem klanů Eltharionu a přemýšlel, co jim řekne. Věděl, že není jiné cesty. Musí jít do války jako jeden národ. Zavřel oči a naslouchal Síle. Musí to udělat. Pro pomstu. Pro Thenia. Pro sebe. Otevřel oči a udělal ten poslední krok, který ho dělil od povinnosti a očekávání. Pozvedl své ruce a nadechl se.

„Kdysi, když přišli naši předci, v Knize Tradic bylo zapsáno, že je naším jediným úkolem uchovat vzdělání Sithu před zničením z rukou Republiky a řádu Jedi. Nyní přichází ten čas. Válka je nevyhnutelná – Rest of Empire je pro Eltharionskou Říši přímý nepřítel – či snad nepřepadly restské jednotky naší přesunutou základnu na Utupai IV? Nepozabíjely naše bratry ve zbrani? Neukořistily náš artefakt a relikvii, svatý spis All Treira XII? Má odpověď je – ANO! Musí pykat za to co provedli, a já vám a to řeknu jediné: Povstaňte, povstaňte a zanechte zde své rozbroje. Pod společnou vlajkou Eltharionu se spojme. Ať klan Krve, klan Tradic, klan Stínů a klan Změn se spojí v jedinou neporazitelnou sílu tohoto vesmíru a využijí svých znalostí k posílení našeho společného cíle. Společně zničme Rest a pijme krev jejich vůdců z kalichů pomsty! A poté přejděme do ohromné ofensivy a smeťme tu špínu z tváře Galaxie, rozšiřme své vzdělání, svou moudrost a kdo se nepodvolí, ať pyká, zemře a nebo je převychován klany!“ přenášel Vznešený Pán Tradic, samotný Lord Sitzard nižším Pánům Tradic, vůdcům jednotlivých klanů Eltharionu, vůdcům nad životem a smrtí svých lidí, i lidí tam venku. Sitzard věděl, že řeknou ne, vždyť Páni Tradic se nezměnili. Nechal je osamocené, aby mohl vést svou válku s Restem a oni se mezitím zase rozhádali a vzájemně zabíjeli. Alespoň tentokrát pozabíjeli jen sebe, ne půl národa Sithů. Musel posílit sithskou posádku zde, na svém centrálním světě. Ne, první co udělá, že všechny tyhle otravné politikářské intrikány pozabíjí a jejich klany převezme sám. Uchopil proud své vlastní Temné strany a ovinul ho okolo osob sedících v tomto sálu. Ano, snažili se bránit, ale jak mohli vzdorovat entitě Temné strany, v nejsilnějším ohnisku jejich moci? Jediné škubnutí a na zem dopadla těla dvanácti Pánů Tradic, jejichž moc nebyla o moc slabší než Císaře Palpatina. Jejich duším se snad chtělo splynulo se Silou…ale Sitzard je pohltil ve své nekonečnosti. Nebylo vykoupení pro nevěřící…

Sitzardovy oddíly procházely dům od domu a pronášely poselství svého pána. Válka přicházela a klany rekrutovaly nové válečníky. Ano, mělo to odezvu. Stovky mladých se zapisovaly do ozbrojených složek klanové armády. Matky nad tím plakaly, vždyť kdo mohl jim zaručit, že ještě spaří své blízké? Ti vojáci tam venku nemohli. I kdyby chtěli. Každý si pamatoval poslední velkou válku. Válku klanů. Miliony vojáků klanů táhly soustavou, válka šla od planety k planetě. Doba Temna dostala nový rozměr. To byla zlá doba. A nyní? Bratr byl stále schopný zabít bratra. Klany nikdy nedošly souznění. Avšak dnes se rekrutovalo pro vlajku Eltharionu, ne klanů.

Plály, i tentokrát ohně plály, a stály, pevně řady vojáků stály, jenomže čest, síla a víra nerovná se válečníkům. Byly to rekruti, vystrašení z toho, co přijde. Do konce toho všeho zbývá jen pár okamžiků. Rampa poklesla k zemi a důstojník dal rozkaz. Jako jeden muž vykročili vstříct svému osudu. To tentokrát ohně plály, stály, pevně řady vojáků stály, jenomže čest, síla a víra nerovná se válečníkům. Hráli si na armádu, hráli, odvaha však rychle mizí, když kamaráda vedle tebe postřelí, oni smáli se protivníkům, a pak utíkali, když to začalo být zlé. Tam v pro ně neznámé Galaxii, těsně na okraji Neznámých Regionů, kde Restské základny COMPNORu bránili něco, co ani Rest nechápal. Tam mnoho bojovníků Eltharionu obětovalo své duše, potřísnili svou krví svatou zemi, odevzdalo své životy na oltář čehosi jako válečná čest. Ano, plály, i tentokrát ohně plály, stály, pevně řady vojáků stály, jenomže čest, síla a víra nerovná se válečníkům. Byly to rekruti, vystrašení z toho, co přijde. Hráli si na armádu, hráli, odvaha však rychle mizí, když kamaráda vedle tebe postřelí, smáli se protivníkům, a pak utíkali. Ano, je zlé, když voják padá přes tělo svého kamaráda, když cizí střele docela svědčil jeho úprk a jeho nechráněná záda. Je docela hloupou tečkou za žitím udatného válečníka, že malá díra otevře ho z druhé strany víc, než by čekal. Ano, plály, i tentokrát ohně plály, stály, pevně řady vojáků stály, jenomže čest, síla a víra nerovná se válečníkům. Byly to rekruti, vystrašení z toho, co přijde. Hráli si na armádu, hráli, odvaha však rychle mizí, když kamaráda vedle tebe postřelí, smáli se protivníkům, a pak utíkali. Mnoho z nich se zapsalo ho historie. Ale jejich matky plakaly, když domů místo jejich dítěte dorazila jen vlajka a projevení lítosti nad ztrátou blízkého…

       „Lorde? Máme pro vás příznivou zprávu. Taurus IX je náš. Porazili jsme tamní restskou posádku. Již nic nebrání tomu, abyste vykonal konečnou fázi svého plánu. Předal jsem již patřičnou dokumentaci admirálu Reigartovi.“
„Děkuji, kapitáne. Jistě se vám po tom všem patřičně odměním, až zvítězím.“
„Děkuji, můj lorde. Vaše přízeň je mou největší odměnou.“
„Nyní můžete jít, kapitáne,“ řekl Sitzard a odvrátil se od toho nechutně podlézavého agenta, kontaktu s AlfaBlue, té amatérské organizace Republiky. Ten jen přikývl a odešel. Mezi dveřmi se potkal s generálem Retwinem, který ho pozdravil. Kapitán prošel okolo něj. Generál mu pokynul. A najednou mu to došlo. To nebyl Retwin, ale ten gardista, kterého spatřil při vstupu do paláce. Ten úsměv. Kde měl ruku? Sakra! Pomyslel si. Sáhl pro svůj vibronůž. Žel jeho osud byl namalován blýskavou čepelí. Přišla tma, tak nezvyklá oproti temnotě noci. To ticho, tak nápadně nezvyklé. Zastavil se čas, pro něho, kapitána AlphaBlue, v šarlatové koupeli. Zastavil se, zastavil skrz blýskavou čepel, která se náhle a odnikud vynořila. Tajemná ruka kohosi neviditelného zhasla jeho život. Kapitánovi došlo, že již nikdy nepolíbí tvář své ženy. Že nespatří světlo sluncí Tatooinu. Pohled jeho očí se mlžil. Umíralo jeho tělo, jeho duše, i víra v to, v co bojoval…

***

       Císař stál na palubě své Eclipse a sledoval poslední přípravy na odlet. Sledoval i dostavbu Galaktického Děla, mocné zbraně, která snad jednou, až dopíše své memoáry a až se rozhodne vrátit na své právoplatné místo, rozhodne konečnou bitvu mezi ním a tou směšnou rebelií. Byl pyšný na svou genialitu a na své schopnosti. Luke Skywalker se mu jednou bude plazit u nohou, prosit o milost pro své bezcenné přátele i pro svou sestru. Císař to věděl…a přesto ho zneklidňoval jeden bezvýznamný symbol jeho dávné minulosti.
„Sedrisi?“ zavolal. Jeho pravá ruka však nepřišla. „SEDRISI?!“ zdůraznil své volání. Ten slizký červ Sedris však na jeho volání nereagoval. Císař se proto zvedl z křesla. Pro jeho staré a nemohoucí tělo to bylo utrpení. Věděl, že ti kloni jsou špatný nápad – a přesto si děkoval ke své prozíravosti a jim děkoval za svou nynější existenci. „SEDRISI!!“ zařval. Až teď se dveře otevřely a do nich vstoupil Sedris. Viditelně dobře naladěn, což Císaře o dost více rozčílilo. Na chvíli nad sebou ztratil kontrolu…a poté Sedris ležel na zemi, hlavu zvrácenou, oči prázdné. Císař měl velice dobrou náladu…a to ten den tak špatně začal…

„Můj Imperátore, flotila je jich připravena. Mohl byste mi sdělit koordináty, kam chcete letět?“ zeptal se admirál svého pána, který jak divoké zvíře v kleci přecházel sem a tam. Po chvíli s tím přestal a začal se věnovat svým důstojníkům.
„Poletíme na Anoath, admirále, tam vám sdělím další směr našeho letu,“ odpověděl mu a admirál bez jakéhokoliv odporu srazil paty a odešel vykonat rozkaz. Nechal tak Císaře jeho myšlenkám.

„Admirále, kam míříme?“ zeptal se kapitán. Admirálova tvář byla potemnělá. To bylo již na první pohled jasné. Věrni Impériu! přísahali kdysi. Je však toto to Impérium, které chtěli?
„Anoath, kapitáne, předejte patřičné rozkazy,“ odpověděl admirál.
„Trápí vás něco, admirále?“ zeptal se znovu kapitán, tentokrát však šeptem a tak trochu od uší posádky. Admirál se na něj podíval s podezřením, ale co vlastně mohl ztratit? Víru rozhodně ne. A s kapitánem sloužil již….pět let? Za tu dobu se mu stal synem a mohl syn zradit svého otce a mentora? Admirál i kapitán věděli, že v případě „ztráty důvěry“ Císaře v admirála by znamenalo konec obou, či nejméně smrt jednoho z nich a málo pravděpodobné dosazení toho druhého na post prvního. Ano, admirál mohl kapitánovi věřit. V tento den, v tuho hodinu, na věčné časy.
„Již kolik….dvacet let sloužím Impériu a Císaři? Za těch dvacet jsem ani jedinkrát nepoklesl ve víře v něj. Nyní však pochybuji, kapitáne. Tohle už není Impérium, kterému jsem sloužil. Kam zmizela ta čest, odvaha a ochota? Tohle již není systém, kterému bych sloužil z celého svého srdce a přesvědčení.“
„Jste sentimentální kapitáne…je jiná doba, tohle je jiný svět. Musíme jít dál, bojovat dál. Pro to, co bylo, a aby to znovu bylo. Pro Císaře, Impérium a Flotilu.“
Admirál mlčel, ale když se kapitán otočil, aby šel vykonat rozkaz, admirál ho chytil za rameno. „Děkuji za ta slova, kapitáne.“

Noční služba byla vždy nejhorší. Klid, mír, občasné pípnutí něčeho na konzole, několik nutných důstojníků, avšak ne plný stav. Kapitán seděl ve velitelském křesle a rozjímal nad mnoha tématy, která tížila jeho mysl. Nepostřehl, jak se otevřely dveře a někdo vstoupil na můstek, ale když mu Císař sáhl na ruku, mohl vyletět z kůže následkem leknutí, které se dostavilo. „Klid, kapitáne, přišel jsem se jen podívat na své muže v tuto hodinu a dodat jim víru v jejich práci, i když v této chvíli se může zdát mírně zbytečná a oni přemýšlí o její smyslu,“ řekl. Kapitán velmi obratně skryl úžas nad tím, že Císař zná jeho i admirálovo pocity. Či mluvil o pocitech posádky zde na můstku? Císaře nikdy nelze podcenit. Kapitán se pousmál, mírně, jelikož se chtěl naladit se na kondiciování Akademie Stínů, aby mohl zakrýt své myšlenky. Podíval se na panel u své ruky a namačkal tam několik příkazů posádce, která žádala odpověď v problému výměny vedení na třinácté palubě. Poté se znovu otočil na Císaře, aby mu odpověděl na jeho dotaz. „Nevím o čem mluvíte, můj pane. Já osobně se zaručím za víru každého muže pode mnou ve vás, v Nový Řád a myšlenku Impéria. I má věrnost je nezlomná, i když mnohokrát bych měl námitky vůči vašemu postupu…avšak ty jsou irelevantní v porovnání s mou a vaší znalostí událostí. Nyní, jestli mě omluvíte, máme problém na palubě třináct a opravářská četa si žádá velícího důstojníka kvůli posouzení.“
„Kapitáne, oceňuji upřímnost. A vy jste upřímný byl. Mohl byste vzkázat poručíku Gerardovi, ať přijde generál Khazanski do mé kajuty, jakmile mu začne služba?“
„Samozřejmě, pane.“

***

Beyran tam stál a jen pozoroval. Vlny z těch věčných bouří tady se neustále lámaly o okraj přistávací plochy a kapky vody dopadaly na zbroje jeho vojáků naloďující se do člunů mířících na jeho destruktory. Cítil….strach, bolest, nenávist. A přesto přemýšlel nad tím, zda někdo jako on může vůbec cítit. Otočil se o okamžik dříve, než se dveře za jeho zády otevřely. Dovnitř vešel plukovník Yularen a jeho pohled se střetl se Sitzardovým. Po plukovníkově boku stál nějaký mladý poručík, Sitzard dle výložky a uniformy poznal, že se jedná o archeologa Res Publiky. Pokynul nejdříve plukovníkovi a poté poručíkovi, naznačil jim, že by si měli sednout.
„Víno, whisky, či něco jiného?“
„Víno,“ odpověděl Yularen. „Earl Grey,“ byla odpověď toho poručíka. Měl dobrý vkus, pomyslel si Sitzard. Usmál se na ně oba a poté se otočil na poručíka.
„Nějaké nové informace, poručíku…“
„Warner, Patrik Warner, pane,“ doplnil ho poručík.
„Děkuji, poručíku Warnere. Takže, něco nového?“
„Ano, pane, podařilo se nám na Korribanu odkrýt jednu z hrobek dalšího Sithského Pána. Revan. Nebyla zatím otevřela, dle nápisů na vstupní bráně tam může vstoupit jen nový Sith’Ari. Rada rozhodla že se tam zatím nevyšle pátrací oddíl a budou se dále studovat nápisy na bráně.“
„Myslíte že já? Sith’Ari?“
„To je na vás, můj pane, pouze na vás, odvážíte-li se pokoušet štěstí. Res Libria tam již má svého zástupce, lady Liannu, avšak musím vám říci, že její znalost starojazyka Sithu je dosti ubohá.“
„Není archeoložkou dávných dob, poručíku, musíte jí omluvit. Takže, kdy odlétáte nazpátek?“
„Ihned po naší schůzce, pane, mým nadřízeným by nejspíše vadila má delší nepřítomnost a měli by otázky, které by se nelíbily mně ani vám, pane.“
„Vyčkejte tu ještě jeden okamžik, poručíku, či ne, odleťte okamžitě, já se k vám připojím cestou.“
„Rozumím, pane. Bylo ctí mi vás znovu vidět. Je zřejmé, že váš nynější stav je ohromující a byl bych rád, kdybych vás mohl prostudovat po dobu naší společné cesty.“
„To probere až to nastane, poručíku, nyní jděte.“
Poručík přikývl, dopil svůj šálek čaje a zvedl se k odchodu. Jakmile za ním zapadly dveře, Beyran se otočil na Yularena.
„Vítej, můj starý příteli,“ řekl téměř melancholicky. Yularen mu také pokynul na uvítanou.
„Rest upadá, jak jste předpověděl, můj lorde. Tajná služba slábne, avšak jednotky compforce jsou vám věrny tak jako v den vašeho odchodu. Jsou připraveny za vás položit život, až ten okamžik nastane. Připravují vše na likvidaci Restu Republikou, po celé soustavě vše důležité sabotují, připravují na sabotáž to co by mohlo ohrozit naše vítězství. Váš vzestup a příchod bude to nejlepší co nás čeká, můj pane. Moff Eternal poklekne u vašich nohou a bude prosit za odpuštění za to, co vám provedl. Jeho EGGME budou jen stínem vašich gard. Vítězství bude naše, krev našich nepřátel bude mít tu čest znečistit naše ruce.“
„Rozumím tvému hněvu, můj příteli, a podporuji ho. Naše pomsta bude sladká. Zvítězíme a jim nezbude nic horšího, než aby na Iron Worldu byli otroky svého vlastního systému. Náš bude zítřek.“

Nemohl odejít dřív, než ho uvidí. Co ho to jen napadlo? Nebyl připraven mu pohlédnout do očí, a přesto jeho srdce krvácelo pro každý okamžik, kdy ho neviděl. Musel! A přesto mu cosi říkalo, že by neměl. Stál tam znovu před těmi dveřmi. Zavřel oči a naslouchal Síle v marné snaze nalézt odpověď tam. Aniž by si to uvědomil, zmáčkl tlačítko na otevření dveří a vstoupil dovnitř. Když stál před výhledem, oči otevřel. Síla ho vedla. Byla pro něj vykoupením.

Byl tam, mladý, tak jak si ho pamatoval. Usmíval se. Beyran pookřál, zastavil se. Jen pozoroval. Hrál si s Taun We. Něco jí ukazoval. Byl tak…nedokázal to popsat, snad jen – nevinný, bezbranný, byl takový…takový jak si ho vždy pamatoval. Jeho mysl se ponořila do vzpomínek, či do toho, co Beyran za svou paměť považoval…

„Taun We? Kdo je to?“ zeptal se mladý Thenius a ukázal na Sitzarda, který je tak zasněně z dálky pozoroval. Taun We vzhlédla a na tváři se jí objevil ten vyděšený výraz, který měla jen jednou v životě – když si Císař přišel pro „své“ dítě – pro toho, kdo tam teď stál a pozoroval nyní je. Rychle ten výraz skryla za úsměv.
„To je náš pán, Vznešený Lord Sitzard,“ odpověděla mu Taun. Thenius se na ní podíval s podivem.
„A proč se na nás kouká?“
Byly to přesně ty otázky – „Kdo je to?“ „Co tu dělá?“ „Proč nejsem stejný jako ostatní?“
Neodpověděla mu, místo toho se to snažila zakrýt jiným konstatováním.
„Omluv mě, prosím tě, na chvíli. Hraj si tu a já se za chvíli vrátím.“
„Ne, já chci abys tu se mnou byla, Taun! Neodcházej!“
Taun We pohlédla na Sitzarda a poté zpátky na Thenia.
„Nebudu pryč dlouho, a uvidíš mě přes sklo, budu tam, tam kde stojí náš pán. Neboj se,“ uklidnila ho Taun We a zvedla se od něj, aby mohla přejít ke svému pánovi, lordu Sitzardovi.

„Nemůžete si ho odvést, pane,“ řekla nekompromisně Taun We, aniž by Sitzardovi dala jakoukoliv šanci cokoliv říct. To ho zaskočilo – Taun nikdy taková nebyla a on ho odvést nechtěl – a tak chvíli mlčel a přemýšlel.
„Já ho nechci odvést. Přišel jsem se na něj podívat, seznámit se s ním. Víš že je to důležité – pro obnovu paměti a tak,“ řekl tiše. Sklopil oči, byla v nich vidět ta žádostivost po tom chlapci.
„Přijďte za dva měsíce, možná pak bude připraven a já vám ho vydám, můj Lorde.“
„Musím s ním mluvit!“ naléhal Sitzard.
„To není možné,“ odpověděla mu nekompromisně Taun We. Sitzard pohlédl přes její rameno na chlapce.

      … Ahojky! Si rád, že ma vidíš? No, túto správu som mal zmazať do 24 hodín. Ako je vidieť, nezmazal som ju. Takže sa niečo nepodarilo a ty si zmazal mňa...

„Vrátím se za měsíc a jeden týden, Taun We. Vrátím se a ty mi ho vydáš. Znáš trest, který tě čeká, neuposlechneš-li mého rozkazu. Vím, že pro tebe smrt nic neznamená. Avšak nezapomínej, že JSI postradatelná. Pro mne, pro něj, pro Eltharionské, Sithské a Kaminské Impérium.“
„Vím, můj pane.“

Zapípání palubního počítače bylo prokletí. Sitzard otevřel oči a probudil se z bdění, plného jeho. Hlava mu třeštila jako by se mu tam prohánělo stádo banth. To necítil celá století. Avšak on století nežil…co se stalo? Nepamatoval si to, to věděl. Má… to byl jakýsi vedlejší defekt toho, jak se dotýkal Síly… možná ne. Sitzard se snažil vzpomenout si, co dělal včera…ano, viděl Cabbela a pak se přetransformoval na loď toho sithského archeologa…debatovali nad jeho stavem etereálnosti, nad problémy, které to přináší i nad mnoha filozofickými tématy, které by asi neřekly nic nikomu bez patřičné znalosti sithshé historie před cca. 20 000 lety.
Přeměna byla dílem okamžiku. V jeden okamžik ležel v posteli nahý a v dalším stál přede dveřmi, v uniformě nepodobné uniformě toho poručíka. Rozdílem byly jen nepatrné. Zatím co poručík měl označení hodnosti a přiřazení, Sitzard nic takového neměl. Jeho příslušnost označoval jen jediný výmluvný předmět – Sitzardův lightsaber, který mu visel na opasku. Sitzard tu uniformu miloval a nenáviděl v jediném pocitu. V této podobě se nemohl transformovat, jelikož jeho lightsaber byl reálný a nebyl spjat s jeho existencí. Mohl si sice stvořit zpola-reálný meč, jako tvořil jakékoliv předměty své potřeby, avšak toto byla otázka prestiže. Cena za to byla vlastně nepatrná.

Když Sitzard vstoupil na můstek lodi, spatřil těch několik členů posádky lodi, kteří řídili tuto loď. Třída Guardian. Sitzardovi se zdála tato loď zbytečná, přeci jen, byl rozmazlen Equilibriem či destruktory Imperial, kterým velel ve flotile Resilience.
„Není to úžasné? Ten pohled na ubíhající hyperprostor, když víte, jak to vše funguje, když vlastně nepotřebujete nic pro to, aby jste cestoval Galaxií?“ ozvalo se náhle od křesla pilota. Ano, byl to Warner. Sitzard přešel k výhledu ven a pozoroval ten „úžasný“ výhled ven.
„Máte dost zkreslené představy o tom, jak funguje má realita, poručíku,“ odpověděl mu. „K tomu všemu, co dělám, potřebuji tok Síly. Pokud je to něco významného, co měním…nedokážete si představit, kolik Síly odčerpám z toku.“
„Každý Jedi či Sith v této době to dělá, takže co je jediná bytost co odčerpává Sílu, oproti stovkám či tisícům po celé Galaxii?“
„Vidím, že jste z toho, co jsem vám včera řekl, poručíku, nic nepochopil…“
„Více než si myslíte, pane.“
„Pak tedy…víte kolik energie spotřebuje žárovka, poručíku?“
„Co je to za otázku, Lorde?“
„Tak kolik?“
„Okolo 40-60 Wattů, pane.“
„A víte kolik spotřebuje destruktor energie na jeden hyperprostorový skok?“
„To číslo je mnohamístné, pane.“
Sitzard se chystal podat konečné vysvětlení, když se loď otřásla. Veškerý personál na můstku, který neseděl, spadl na zem. Sitzard se na okamžik znehmotnil a tak jako jediný zůstal na nohou.
„To byl úžasné, Lorde!“ vykřikl nadšením poručík. Sitzard však jeho nadšení nesdílel.
„Hlášení!“ zařval na operačního. Ten rychle přejel konzoli a projel několik skenů, které měli odhalit, proč vystoupili z hyperprostoru předčasně. Odpověď však přišla sama.
„Interdictor…“ vydechl poručík Warner, když loď navedl na svislý kurs. Sitzard věděl, že tu samotný nebyl. Sice útočil na jakousi korvetu, ale to nebude dělat věčně a pak si jich jistě všimne.
„Identifikujte ho! Warnere, úhybný manévr.“
„Ale pane, neútočí a ani po nás nic nechtějí!“
„Proveďte rozkaz, poručíku!“ zvýšil hlas Sitzard. Guardian přešel do výkrutu, když okolo výhledu proletěl quadlaserový výstřel.
„Pane, pronásleduje nás křižník třídy Lancer… Glory, pane.“
Glory…to jméno nebylo Sitzardovi neznámé. Glory. Jeho Glory. Pokud je to tedy ta Glory, nemohla být Remanescence daleko.
„Otevřete komunikační kanál,“ řekl klidně, zatím se Warner snažil dostat z palby. Komunikační po chvíli přikývl, že kanál jede.
„Kapitáne Nogdro, zde je velkogenerál Sitzard-Veers, velitelství ALSO, okamžitě přerušte útok na moji loď. Autorizace CAAL-001-001-4295. Proveďte rozkaz, kapitáne. OKAMŽITĚ.“
„Žádná odpověď, pane, Glory pokračuje v útoku.“
Sitzard přikývl že rozumí.
„Jede stále komunikační kanál, praporčíku?“ zeptal se. Praporčík přikývl.
„Kapitáne, okamžitě uposlechněte rozkaz nadřízeného důstojníka! Nebo z toho vyvodím patřičné důsledky!“
Žádná odpověď, mimo několika dalších zásahů zadního štítu.
„Otočka o tři sta šedesát a přímý útok na Lancer!“
„Ale pane, to je šílenství, jsme bez šance!“
„Proveďte!“ zařval Sitzard tak, že každý na můstku se skrčil strachy. Warner okamžitě změnil kurs. Sitzard zavřel oči a vnořil se do Síly.

„Kapitáne Nogdro, zde je velkogenerál Sitzard-Veers, velitelství ALSO, okamžitě přerušte útok na moji loď. Autorizace CAAL-001-001-4295. Proveďte rozkaz, kapitáne. OKAMŽITĚ.“
„Vidíte veliteli? Jak ironické. Neví že jsme tady, maskovací zařízení funguje báječně a přitom si dokázal vyvodit, kdo jsme. A přesto zemře.“
„Ale pane, vždyť je to velitel ALSO! Jestli zničíme jeho loď, RISB zabije každého, jen aby zjistila, že jsme to byli my, aby nás mohli předhodit rancornům! Přerušme útok!“
„Kapitáne, okamžitě uposlechněte rozkaz nadřízeného důstojníka! Nebo z toho vyvodím patřičné důsledky!“
„Ne, veliteli. Mám přímý rozkaz od Grand Moffa, že v případě střetu má být subjekt číslo CAAL-001-001-4295 usmrcen. Jen konáme svou povinnost, veliteli, žádný strach. Taktický? Nařiďte Glory, ať pokračuje v útoku.“
„Pane, Guardian se otáčí a zdá se, že hodlá na Glory zaútočit.“
„Vidíte, veliteli, zoufalý muž dělá zoufalé věci. Odmaskujte nás, zničíme ho sami.“
„Pane, sken z Glory hlásí, že její reaktor se přetěžuje!“ zahlásil druhý důstojník.
Kapitán se na něj okamžitě otočil s nevěřícným pohledem. „Cože?“
„Reaktor Glory se přetěžuje a zdá se, že se brzy zhroutí a vybuchne.“
„Ruším předchozí rozkaz a opakujte sken! To není možné!“ řekl nevěřícně kapitán Nogdra. Druhý důstojník okamžitě předal rozkaz, ale to již odpověď přišla sama. Glory se zastavila a otřásla.

„Kapitáne!“ zařval druhý důstojník a kapitán se opět otočil. To co viděl, rozhodně nebylo standardní. Jeden z podsvětelných motorů zhasl a jeho gondolu roztrhl výbuch. Proud zapálené plasmy, prýštící z „rány“, převedl loď do rotace. Guardian přešel do vývrtky, aby se vyhnul Glory v jejím novém kurzu. Gloryin trup se začal deformovat, jakoby se propadal sám do sebe či jako by ho deformovala nějaké neviditelná obrovská ruka.
„Kapitán Purdy hlásí, že se mu podařilo stabilizovat reaktor a že evakuuje posádku, pane,“ zahlásil komunikační důstojník. Kapitán stále koukal na zkázu Glory a nemohl uvěřit tomu, co se děje. Jejím trupem se začaly táhnout lehké praskliny a otvíral se jako rána při řezu. Nogda dokonce spatřil i těla několika nešťastníků, kteří měli tu smůlu, že jejich stanoviště bylo vycucnuto do bezednosti vesmírného chladu a vakua. O vteřinu později to přestalo tak, jak to začalo. Proud plasmy přestal prýštit a Glory začala plout pouze setrvačností a přitom se stáčet nabok. První z únikových modulů začaly startovat z jejího trupu. V tom Glory explodovala. Kapitán tomu nemohl uvěřit. Vždyť reaktor stabilizovali! Co se proboha děje? Otočil se, aby se zeptal operačního, zda někdo přežil explozi, ale jediné, co spatřil, byla hlaveň blasteru jeho prvního důstojníka.
„Já mám taktéž své rozkazy, od RISB, kapitáne,“ řekl velitel Remanescence těsně předtím, než se kapitánův mozek rozstříkl po transparoceli výhledového okna…