Kapitola 9

Lorn se rozhlédl po omšelém, chabě osvětleném interiéru. „Dewback“ vypadal ještě mnohem hůře než „Krystal“, a to už bylo co říct. Nebylo tu moc hostů, ale každý, kterého si Lorn všiml, vypadal, že se někdy účastnil nějakého boje. Mezi jinými viděl Devaronce, kterému chyběl jeden roh, strakatého Wookie, jemuž očividně někdo spálil polovinu srsti, a Sakiyana, jehož holá hlava byla zjizvena vystouplou, vybledlou pokožkou.
I-5 rovněž prozkoumal místnost. „Pořád lepší,“ poznamenal.
Lorn zaznamenal nad barovým pultem nápis v Basicu - „ŽÁDNÍ DROIDI“. Také zaregistroval několik hostů, kteří podezřívavě zahlíželi na I-5. „Asi bude lepší, když počkáš venku,“ navrhl droidovi. „Promiň.“
„Myslím, že odmítnutí unesu.“ I-5 vyšel ven.
Lorn uviděl, že v rohu sedí osamocený Neimoidián, u stolu, který vypadal velice nepohodlně. Když se k němu Lorn začal proplétat mezi ostatními stoly, uslyšel, jak se za ním otevřely dveře a koutkem oka postřehl vstupující postavu v plášti s kápí. Nově příchozí působil zlověstně – ale tak, možná s výjimkou Neimoidiána, vypadali všichni v baru, takže tomu Lorn nevěnoval mnoho pozornosti.
Jakmile se dostal blízko Neimoidiánova stolu, náhle pocítil, jak mu někdo pevně sevřel paže. „Hej!“ Zkusil se vytrhnout, ale jeho protivník – Trandoshan – byl daleko silnější. Jejich potyčka upozornila Neimoidiána, takže vzhlédl.
„Vy jste Lorn Pavan?“ zeptal se.
„Jo, to jsem já. Odvolejte tu svoji gorilu.“
Neimoidián pokynul rukou. „Pusť ho, Gorthe.“
Trandoshan uvolnil své sevření. Lorn si přitáhl židli a posadil se, třel si přitom paže, které byly od toho svěráku oné reptiliformní bytosti úplně zdřevěnělé.
„Omlouvám se,“ řekl Neimoidián a zatímco mluvil, jeho oči kmitaly sem a tam po okolí.
„Pochopte mé přání mít s sebou na takovém místě ochranku. Gorth mi byl doporučen.“
„Chápu proč,“ souhlasil Lorn. „A teď k obchodu. Co pro mě máte?“

Darth Maul proklouzl do krysí díry nazvané „U dewbacka“, ponechal si kápi nasazenou a přesunul se do nejtemnějšího kouta. Pokud nějaká z těch slabých myslí kolem něj způsobila, že její majitel znuděně vyslal pohled jeho směrem, Maul použil Sílu a tento zájem umlčel nebo odklonil. Jako vždy, když si to mezi nízkými tvory přál, byl naprosto neviditelný.
Okamžitě poznal svou kořist. Touha prostě jít a oddělit Neimoidiánovu hlavu od těla byla lákavá, ale věděl, že by to bylo bláznovství. Nejdřív by musel zabít toho obřího trandoshanského strážce a pak možná taky Corelliána. Zabití tří osob, dokonce i v takové díře, by neprošlo bez povšimnutí. Přitahovat na sebe pozornost na veřejném místě by nebylo dobré; mistr to Maulovi vštěpoval již odmala. Sithové byli mocní, ovšem byli pouze dva. Utajení bylo proto jednou z jejich největších zbraní. Ačkoli většina zdejších zákazníků měla slabou vůli a jejich vnímání otupily chemikálie, bylo jich příliš mnoho, než aby se dali úplně ovládat. Nemohl by vymazat vzpomínky na chladnokrevný masakr z několika desítek hlav, ani nemohl mít jistotu, že je všechny zabije. A tu a tam planul příliš silný intelekt, jenž by se nenechal ukolébat jednoduchými triky na ovládnutí mysli. Pociťoval je; vyčnívali jako zářivky na temné pláni.
A kromě toho, musel se zeptat Neimoidiána, kde najít další bytosti, které ten zrádce při svém útěku stačil zasvětit.
Nicméně, Maul teď měl svého protivníka na dohled. To bylo důležité, a je pouze otázkou času, kdy bude schopen dokončit svůj úkol. Vyčká na příhodný moment, aby se s ním vypořádal.
Obchodník s informacemi mluvil s Neimoidiánem, jenž propadl hrdlem, a už to mohlo určit jeho osud. Později, až bude vyslýchat Hatha Monchara, zjistí Maul přesně, o čem spolu člověk a Neimoidián jednali. Pokud si Lorn Pavan přišel promluvit o jiné záležitosti a nevěděl nic o Moncharově zradě, bude si moci ponechat svůj bezvýznamný život. Avšak jestliže se stal účastníkem spiknutí, pak tedy zemře. Prostě a jednoduše.

Mahwi Lihnn si razila cestu zapadlými uličkami a průchody, hledajíc bar „U dewbacka“. Nebyla nijak unešena touto oblastí Coruscantu. Povrch tohoto sektoru tvořily spletité křižovatky a úzké odbočky, hemžící se spodinou obyvatelstva, která číhala na lehkovážnou oběť. Po zuby ozbrojená Lihnn takový snadný terč nepředstavovala a zloději a rváči pozorovali, jak prochází kolem, ale zůstávali na místě; byli dost chytří, aby poznali nebezpečí, když ho vidí. Lihnn se nestrachovala o své bezpečí; už navštívila horší místa než tohle, a přežila. Byla to hlavně věc postoje. Jak kráčela, vyzařovala sebejistotu a nebezpečí, auru, která dávala jasně najevo, že při prvním náznaku problémů, hrozících od někoho z té chátry, zbyde z útočníka jen kouřící mrtvola na kluzkém chodníku a zbytek tvorů ji rychle okrade.
Dorazila na křižovatku, na moment zaváhala, pak si vybrala odbočku doprava. Jiný by snadno zabloudil a zůstal v tomto labyrintu ztracen, ale Lihnn vybrousila svůj orientační smysl na spoustě míst po celé galaxii, a věděla, že se nakonec dostane ke svému cíli. Vždycky se dostala tam, kam měla, a vždy opanovala situaci. Byla ve své práci prostě nejlepší.
Jak Hath Monchar brzy zjistí.

Když Darsha Assant vyšplhala několikery schody, dosáhla nejnižších obývaných pater v budově. Tady našla na konci neudržované chodby to, co sloužilo jako lékárna. Cestou ztratila peníze, přesto měla ještě pár kreditů v záloze. Byla to jen malá částka – ani náhodou nestačila na půjčení speederu, ale mohla by si za ni koupit protizánětlivé náplasti ze syntetické tkáně, aby ošetřila svá zranění, a dokonce si i vzít taxi, pokud by neletěla moc daleko. Její oděv také vypadal žalostně, ale záložní zdroj financí už nemohl pokrýt výdaje i za tohle. To bylo jedno – měla mnoho důležitějších starostí, než perfektní šaty.
Poté, co si nalepila léčivé náplasti, se cítila o něco lépe; poohlédla se po nějakém tichém koutku, nejlépe se zdmi, aby měla chráněná záda a boky - kde by rozvážila, co podnikne dál.
Ani v nejmenším nemohla vidět svou situaci růžově. Byla zkrátka vyřízená. Zklamala při svém úkolu; jestřábí netopýři teď nepochybně dočista obírali Fondoriánovy kosti. Kvůli obyčejnému gangu přišla o svoje vznášedlo. Její komlink byl rozdrcen. Stručně řečeno, její mise byla úplnou a dokonalou katastrofou. Mistr Bondara měl pravdu, když pochyboval o jejích schopnostech.
Darsha se posadila na graffiti počmáranou lavičku a zkusila se soustředit, jak ji to učili. Nešlo to; po klidu, ze kterého Jedi vždy vycházeli, nebylo ani stopy. Místo toho cítila bolest, smutek, vztek – ale nejvíc stud. Znemožnila sebe, svého učitele, odkaz Řádu. Už se nikdy nestane rytířkou Jedi. Její život, jak ho znala, jaký očekávala, že bude, skončil.
Možná by bylo lepší, kdyby umřela a sežrali ji jestřábí netopýři. Aspoň by nemusela čelit mistru Bondarovi a neuviděla by zklamání v jeho očích.
Co bude dělat?
Mohla by najít veřejný komlink – některé z nich fungovaly, dokonce i tady dole - a zavolat o pomoc. Rada by vyslala nějakého Jedi - opravdového Jedi, pomyslela si hořce – který by přijel a vyzvedl ji. Doprovodil by ji zpět, jako by byla dítě, jež je odváděno do ústavu, aby nemohlo napáchat žádné další škody.
Představila si, jak vstupuje do Chrámu s takovou eskortou. Přesně to potřebovala, aby byla její ostuda dokonalá.
Darsha stiskla čelisti. Ne. Tak se to nestane. Selhala při svém úkolu, to je pravda, ale pořád měla svůj světelný meč a stále měla nějakou hrdost, i když jen stín té původní. Nebude se doprošovat o pomoc. Může najít nějaký způsob, jak se vrátit k Radě vlastními silami. Aspoň to dluží mistru Bondarovi – a sobě.
Zhluboka se nadechla, pomalu vydechla a ještě jednou se ponořila do klidu Síly. Její cesta rytířky Jedi skončila. Nemůže to změnit. Ale může před svůj soud dorazit bez žebrání o záchranu.
Vstala, znovu se nadechla a vydechla. Ano. Aspoň tohle nejmenší může udělat.

Lorn nemohl uvěřit svému štěstí. Konečně to začalo vypadat, že se karta obrací k lepšímu. Opatrně, jako kdyby nechtěl prozradit své nadšení, se ujistil: „Takže vy říkáte, že jste nahrál všechny ty informace – detaily o hrozící blokádě a že za tím stojí Sithové – na holocron?“
„Přesně tak,“ odpověděl Neimoidián.
„A můžu…ten holocron vidět?“
Monchar věnoval Lornovi pohled, kterému bylo snadné porozumět, dokonce i navzdory rozdílům mezi neimoidiánskými a lidskými výrazy obličeje: vypadám snad jako hlupák?
Nahlas řekl: „Na takových místech ho nenosím při sobě, ani když mám doprovod Gortha. Holocron je bezpečně uložen a střežen na jiném místě.“
Lorn se naklonil zpět. „Rozumím. A - za kolik ho prodáte?“
„Za půl milionu republikových kreditů.“
Lorn se zazubil. Jak snadné a zábavné. „Půl milionu? Jasně. Máte nazpět na milionovou bankovku?“
Neimoidián Lornovi vrátil rybí úsměv. „Bohužel ne.“
Lorn už tuto hru hrál nesčetněkrát a věděl, že je čas na smlouvání. „Dobrá,“ řekl. „Pokud to je to, co tvrdíte, jsem ochotný zaplatit dvě stě padesát tisíc.“
„Neurážejte mě,“ kontroval Monchar. „Jestliže je to ta věc, co říkám – a ujišťuju vás, že ano – data na tom krystalu mají dvojnásobnou cenu, než o kterou si říkám – a ještě větší ve správných rukou. Nebudeme se dohadovat jako dva handlíři s banthami, člověče. Půl milionu kreditů, tečka. Zůstaňte u mé ceny a získáte z toho mnohem víc, když budete šikovný jako zelená sarconská blecha.“
To byla pravda a Lorn to věděl. Samozřejmě, pokud by mohl zaplatit půl milionu kreditů, neseděl by na takovém místě a nevyjednával by o prodeji ukradených informací. Ovšem nemohl si dovolit nechat si uniknout takový obchod. Už by na podobný nikdy nemusel narazit. „Tak jo. Půl milionu. Kde proběhne výměna?“
Neimoidián se dotkl tlačítka na náramku a přesně nad deskou stolu se rozzářila holografická projekce, ne větší než Lornův palec.
„To je adresa mého bytu,“ vysvětlil Monchar. „Sejdeme se tam za hodinu. Přijďte sám.“
Za hodinu! Lorn si raději ponechal klidný výraz. „Možná…budu potřebovat trochu víc času, abych sehnal kapitál.“
„Za hodinu,“ zopakoval Monchar. „Jestli do té doby neseženete peníze, vyhledám jiné, kteří jsou schopnější. Bylo mi řečeno, že jistý Hutt, jmenuje se Yanth, by se o toto zboží vážně zajímal.“
„Yantha znám. Radši s ním neobchodujte. Je proradnější než had.“
„Pak mi tedy přineste peníze a uzavřeme obchod spolu.“
Lorn si zapamatoval adresu a přikývl. Monchar vypnul holoprojekci.
„OK, žádný problém,“ prohlásil Lorn. „Uvidíme se za hodinu.“ Vstal a ubíral se ke dveřím.
Venku čekal I-5. „Takže?“ zeptal se droid, když kráčeli úzkou ulicí.
Lorn za chůze rychle vysvětloval. „Máme hodinu - vlastně pětapadesát minut – abychom sehnali pět set tisíc kreditů.“ Pohlédl na droida. „Nějaký nápad?“
„Je to skvělá příležitost, to jsem si jist. Může to být tvá životní šance, přesto bych pro sebe osobně čekal lepší, jelikož tě přežiju 7,4krát až 7,6krát, při hrubém odhadu, s vyloučením vážných nehod, přírodních katastrof nebo války-“
„Tlačí nás čas a ty meleš o podmínkách pojištění. Hlavní otázkou je, kde za míň než hodinu seženeme půl milionu kreditů?“
„To je vskutku otázka.“
„Mohli bychom vyhrát v kartách. Jde mi sabacc.“
„Ale ne vždycky – kdyby ti šel, nebyli bychom v téhle situaci. A protože nemáme žádné peníze, které by stály za řeč, kdo z podsvětí nás pustí do hry, kde se sází vysoké částky?“
„Musím připustit, že…nikdo,“ souhlasil Lorn.
„A jak dlouho ti bude trvat vyhrát takovou sumu, za předpokladu, že se dostaneš do hry? Dokonce i když budeš podvádět a nepřijdou na to, zvládneš to za dvaapadesát minut – nepočítaje v to dobu, za kterou se musíme dostat k Neimoidiánovi?“
„Dobrá, sabacc není schůdná cesta. Předpokládám, že máš lepší nápad?“
I-5 si pročistil hlasové obvody, což znělo skoro jako lidský kašel. „Zbývá jediná možnost: bankovní podvod.“
Lorn se zastavil a hleděl na I-5. Vrazil do něj jakýsi Givin, zadrmolil omluvu a pokračoval v chůzi. Aniž by odtrhl svůj pohled od I-5, uchopil Lorn Givina za krunýř vnější kostry, přitáhl ho k sobě a vzal si zpět svoji peněženku. Pak od sebe kapsáře odstrčil. „Poslouchám,“ vybídl droida.
„Nějakou dobu jsem to promýšlel,“ začal I-5. „Uvažoval jsem o tom jako o posledním, záchranném plánu. Jestli to zvládneme, budeme nuceni uprchnout z Coruscantu a bude nemožné, abychom se kdy vrátili, pokud si ovšem nepřejeme radikálně změnit identitu a strávit zbytek života ohlížením se přes rameno.“
„Když budeme mít na účtu milion kreditů, dostaneme se hodně, hodně daleko odtud,“ řekl Lorn. „A rád odsud vypadnu. Rozjedeme obchod na nějakém vnějším světě, kam nezasahuje Republika, párkrát chytře investujeme a budeme si žít jako králové. Pověz mi o tom plánu víc.“
Pokračovali v chůzi a I-5 nahlas promýšlel postup. Nemohli peníze ukrást, ale droid si byl jistý, že se může napojit do sítě některé z mnoha coruscantských bank a tajně převést peníze na Lornův osobní účet. Auditorští droidi na to přijdou skoro okamžitě, takže načasování bude kritické. Ale pokud vše půjde dobře, Lorn bude moct ukázat Hathu Moncharovi nezadlužený platební čip, nabitý na půl milionu kreditů. Cokoliv dalšího, vysvětloval droid, spustí automatické vyšetřování, a pokud by dále operovali s penězi, banka transakce brzy zablokuje. Vtip spočíval v tom, že Neimoidián přijme čip jako platbu a převede peníze na svůj účet, než čas vyprší.
„Bude to obtížné a smyčka se utáhne rychle,“ uzavřel I-5. „Ale teoreticky se to dá provést.“
Lorn pocítil vlnu vzrušení. Nakonec by to mohli dokázat. Pokud ano, odkráčejí s holocronem v hodnotě milion kreditů a Neimoidiánovi zůstanou jen prázdné ruce. Což pro něj bude velmi špatné, ale takový je skutečný život v galaxii. Lorn se kvůli tomu za nocí trápit nebude.
„Uděláme to,“ rozhodl. „Když to nebude fungovat, už si nepohoršíme.“
„Pomíjíš-li tu nevýznamnou možnost, že skončíš na třicet let v cele Republikového vězení a mně že kompletně vymažou paměť.“
„Moc se bojíš.“
„A ty se nebojíš dost.“
Avšak Lorn věděl, že I-5 ponese riziko. U droidů se čekalo, že budou naprogramováni na mnohem větší mravnost a čestnost než lidé nebo jiné přirozené rasy, ale ne vždy to byla pravda. I-5 někdy během své existence získal obvody chamtivosti a blyštění kreditů na něj mělo stejný účinek jako na Lorna. Což byl jeden z důvodů, proč spolu vycházeli tak dobře.
Lorn cítil vzrušení, které nepoznal už léta, jak nad tím tak přemýšlel. Bude to fungovat, a zisk využijí, aby si zařídili nový život na Vnějším okraji. Bylo tam mnoho planet, kde – s dostatkem peněz – šlo získat novou identitu a žít jednoduše, bez všetečných otázek.
Nový život – tentokrát opravdový život. Možná ne takový, jaký žil předtím, ale určitě lepší než jeho těžce vydřené přežívání, kterým nyní trpěl.
Zajisté, bude to znamenat, že se odřízne od všech možností znovu vidět Jaxe.
A co? zeptal se vzteklý hlas vevnitř v jeho hlavě. Jako bys teď vůbec nějakou měl. Je to minulost. Musíš začít znovu žít.
Ano. Dávná minulost.
Podíval se na I-5, a přestože droidova tvář neměla žádný výraz, věděl jistě, že I-5 uhádl, na co Lorn myslí.
„Na co čekáme?“ otázal se droida. „Hutt stále očekává, že mu přineseme holocron, proč bychom ho měli zklamat? Najdi dataport a ať se věci hýbou!“