Kapitola 18

Lorn neměl tu Jedi nijak v lásce. To by nepřekvapilo nikoho, kdo Lorna znal třeba jen zběžně - jak ho znal dnes téměř každý - protože rozhodně nemlčel o svých pocitech, když se stočila řeč k rytířům. Nejednou tvrdil komukoli, kdo byl ochoten poslouchat, že řadí Jedi na stejnou úroveň s mynocky, pokud jde o parazitování na příležitostech, ale na evoluční stupnici je dává ještě o stupínek nebo dva níž pod tyto netopýry, živící se energií.
„Odprásknout Jedi blasterem je pro ně příliš dobré,“ řekl jednou I-5. „Nacpat je všechny do chřtánu sarlacca, aby se tisíc let máčeli v jeho žaludečních šťávách, je pro pro ně vlastně také až moc dobré, ale stačilo by to, než bych vymyslel něco horšího.“
Ještě nikomu neřekl, proč se tak cítí. Z okruhu jeho momentálních známých to věděl jenom I-5 a ten by Lornovo hořké tajemství nikomu neprozradil.
A teď, díky ironii osudu, je skoro doslova připoutaný k rytířce Jedi a odkázaný na to, že ho ta žena spasí před vražednými úmysly Sitha - jednoho z členů řádu, jenž se odtrhl od Jedi před tisíciletími. Zdálo se, že ať se vydá jakýmkoli směrem, samozvaní strážci galaxie tu budou, aby dovršili zkázu Lornova života, kterou sami začali.
Lorn vnímal, jak v něm narůstá hořkost, když se za I-5 a Darshou Assant a plahočil skrze podzemní tunel. Určitě jí netrvalo dlouho vklouznout do svatouškovského postoje já-jsem-lepší-než-ty, kterým tolik opovrhoval. Všichni byli stejní, se svou zálibou v pytlovitém oblečení a strohou askezí, všichni trousili prázdné řeči o dobru, jež panuje nade vším. Mnohem radši se pohyboval mezi spodinou; to byli aspoň lumpové beze snahy o přetvářku.
Nedělal si iluze, že se chování Jedi nějak změní, až se mezi nimi znovu octne. Rovnou může zapomenout na něco jako odměnu; on a I-5 mohou být rádi, že budou ochráněni před Sithem, zatímco bude Rada rokovat o tom, jak nejlépe zpracovat tento únik informací. Nepochyboval, že takovou zprávu dovedou nějak využít pro vlastní účely, stejně jako byli schopní naložit takto se vším, s čím přišli do styku.
Se vším a se všemi.
Chodba, kterou šli, nebyla zdaleka tak temná a mučivá jako labyrint jeho vlastních vzpomínek a nenávisti. Už aspoň podesáté se podivil, proč prostě nenechal Assant spadnout, když ji výbuch speederu shodil ze vznášedla. Nemohl se vymluvit, že ji potřeboval k řízení vznášedla; I-5 uměl pilotovat velice dobře. Ne, byl to nejzhoubnější z motivů, o kterém si Lorn myslel, že ho v sobě dokázal zadusit už dávno: lidskost.
Vzpomínka na to, co učinil, ho velice rozrušila. Během posledních pěti let se pro něj stalo zásadou, že nenasazoval krk za nikoho, s výjimkou I-5. Sarkastický droid pro něj byl věcí nejpodobnější příteli. Co ho podle Lornova názoru činilo dobrým kamarádem, bylo jednoduché: nic nežádal. Což bylo dobré, neboť Lorn neměl co nabídnout. Všechno, díky čemu si připadal jako člověk, mu sebrali před pěti lety. Pochopil, že ve skutečnosti není o nic víc člověkem než jeho přítel droid.
Násilím odvedl své myšlenky od vzpomínek; neznal jistější cestu, která by ho uvrhla do temné deprese. To si nemohl dovolit; musí si udržet bystrou mysl, pokud chce z této situace vyváznout živý. Nemůže spoléhat na pomoc Jedi; důvěřoval jim stejnou měrou, jako uměl házet rontem. Přesměroval svou pozornost, nikoliv bez jistého úsilí.
Slabá záře věkovitých lamp se vytratila už asi před půl kilometrem. Jediné světlo, které teď měli, byly droidovy svítící fotoreceptory, které dovedly vysílat dva paprsky, tak jasné jako přední reflektory nějakého vozidla. Odhalovaly, co bylo přesně před nebo za nimi, podle toho, kam I-5 otočil hlavu, ale jinak je ze všech stran hladově tiskla temnota. Lorn začínal dostávat klaustrofobii. Nebylo to jen tím neustálým šerem; cítil tu nespočitatelnou váhu staveb nad svou hlavou, jak se na něj tlačí. Coruscant je tektonicky stabilní planeta - tento fakt a pak poloha byly hlavními důvody, proč se stal hlavní soustavou galaxie - ale přestože nikde na planetě nebylo velké zemětřesení po tisíce let, Lorn si živě představoval, jaký osud by ho mohl potkat, zatímco prochází vnitřnostmi Coruscantu.
V pochmurném šeru se to dalo jen těžko určit, ale soudě podle ozvěn jejich kroků se zdálo, že se tunel nějak rozšiřuje. Posledních pár set metrů míjeli cosi jako rozvětvené odbočky - nic než chuchvalce ještě větší tmy - a Lornova představivost lehce zaměňovala tyto postranní tunely za všemožné nepřátelské obyvatele podzemí. Bez zmutovaných krys velikosti vznášedla by se docela dobře obešel. Život ve vyšších patrech Coruscantu byla radost zažít, protože takové problémy jako znečištění životního prostředí byly vyřešeny už před staletími. Avšak za výdobytky technologie byla určitá cena, a zatímco vyšších pater se netýkala, dolní úrovně krvavě platily. Spodek Coruscantu byl jeden velký, pulzující zhoubný nádor složený z průmyslového odpadu a karcinogenních chemikálií. Některé pořady na HoloNetu byly neustále plné příběhů o nebezpečných mutantech, kteří byli nalezeni ve stokách a odvodňovacích systémech - příběhů, kterým Lorn zrovna teď neměl potíže uvěřit. Byl si jistý, že z každé strany slyší zlověstné zvuky, jak se k nim něco plazí, pomalý krok-sun-krok nějaké vražedné dvounohé bestie, ztajený dech něčeho velkého a hladového, co se na ně vrhne. Nech toho, nařídil si přísně. Je to jenom tvá představivost.
„Slyšeli jste to?“ zeptala se Assant.
Všichni tři se zastavili. I-5 prozkoumal tmu v nejrůznějších směrech svými fotoreceptory, které neodhalily víc než prastaré, mechem porostlé zdi. „Moje zvukové receptory jsou na maximu. Neslyšel jsem nic, co by mohlo znamenat nebezpečí. A navíc, můj radar nezjistil žádný pohyb v okolí.“
„Možná máš radar,“ řekla Assant, „ale já mám Sílu, a ta mi právě říká, že nejsme sami.“
„Nemožné,“ namítl Lorn. Jedi vždycky vynášeli Sílu jako trumf, používali ji jako výmluvu, aby ospravedlnili všechno své jednání a názory. Lorn nepochyboval, že Síla existuje a Jedi ji umějí ovládat; viděl nemálo příkladů. Ale připadalo mu, že jejich používání Síly je z větší části pouze další způsob, jak obhájit zpochybnitelné chování.
Ještě dodal: „Ty snad myslíš, že něco tady dole by mohlo používat rušičku?“ Zrovna se chystal vyjmenovat několik dalších sarkastických důvodů, proč je to absurdní nápad, když něco vylétlo ze tmy a udeřilo ho to do hlavy, takže na chvíli ztratil zájem o rozhovor.

Darsha vytrhla světelný meč z pásku a zapnula ho. Vůbec netušila, jaké nebezpečí jim hrozí, ale ať to bylo cokoliv, cítila to všude kolem. Postavili se k sobě s droidem zády, mezi nimi ležel v bezvědomí Pavan. I-5 před sebe zvedl obě ruce a natáhl ukazováčky, jako dítě, předvádějící namířený pár blasterů. Pomalu otočil hlavou o 360 stupňů, aby osvětlil okolí. Po levici měli odbočku a dvě další napravo. Nic se nehýbalo. Ani stopa po tom, odkud přiletěla zbraň, která složila Pavana. Byl to zakřivený bumerang; ležel na zemi u jejích nohou.
„Jsme tu moc na ráně,“ ucedila tiše. „Zvedni svého přítele a musíme se aspoň dostat zády ke zdi.“
Droid neodpověděl. S levým ukazováčkem stále namířeným sáhl dolů druhou rukou a zaklesl ji kolem Pavanova pasu, načež zvedl bezvládného člověka tak snadno, jako by Darsha zvedla malé dítě. Opatrně se začali přesouvat k nejbližší zdi.
Útok přišel zesměru, který nečekali: seshora.
Bez varování se na ně snesla síť s drobnými oky. Darsha cítila, jak na ni síť padá, a sekla po ní. Čepel pouze zaskřípěla a vyrazila sprška jisker. Pochopila příliš pozdě, že síť je nabitá nějakým druhem silového pole. Ucítila, jak jí projel úder energie a pak ji podruhé za několik hodin obklopila temnota.