TŘI MUŽI V KOUPELNĚ
(o míse nemluvě)

LANA ESTARI

„Já bych to bral,“ prohrábl si Fraten vlasy.
„Dobrej nápad na takový pískle,“ souhlasil Demnar.
„Takže dohodnuto: za tři dny se tu sejdeme a předvedeme si úlovky. Může to být cokoli, ale musíte tu být včas, jinak jste diskvalifikováni,“ zopakoval Synet ještě.
Už na pohled byli zvláštní parta. V zapadlé uličce, nápadně připomínající skládku, proti sobě seděly tři osoby: na převrácené bedně od něčeho blíže neurčitelného seděl drobný zrzavý chlapík kolem pětadvacítky. On jediný se na toto setkání vyzbrojil. Ve vysokých botách měl schované dva vrhací nože, u pasu blaster a termální detonátory a v rukou se mu leskla štíhlá krátká dýka. Jmenoval se Fraten.
O kousek dál se na velkém kusu železa, patrně z nějaké lodi, rozvaloval Demnar. Byl to chlap jako hora, dost tlustý, a kouřil doutník. Na rozdíl od Fratena byl ozbrojen pouze svou nadměrnou velikostí. Jeho pravý hák platil jako přímá linka směr posmrtný život. Měl krátké černé vlasy a malinkaté oči sledující pozorně okolí. Mohlo mu být kolem čtyřiceti. Třetím ve skupině byl Synet, nejmladší, ještě mu nebylo ani dvacet, s dlouhými hnědými vlasy a průměrnou výškou. Seděl na popelnici a klátil nohama. K Fratenovi a Demnarovi se přidal teprve nedávno. Snažil se udělat si mezi nimi dobré jméno a tak bezmyšlenkovitě navrhl sázku, komu se podaří ukrást něco lepšího a až teď mu ale začalo docházet, co to vlastně udělal.
Zbytek večera si vyprávěli „příběhy ze života“, tedy své příhody, tak idealizované, že v nich všichni vystupovali jako dokonalí a neporazitelní. Přehánění byla jejich specialita. Pak se rozešli a jen Fraten zůstal pozadu, protože ho uprostřed odpadků upoutal záblesk jasné červeně. Hryzal ho jakýsi neodbytný pocit, že tu věc měl zvednout a blíže prozkoumat, byl ale příliš líný a neviděl jasný důvod proč se vracet, tak se dál coural domů.
Doma ho pro změnu hryzala jeho roztomilá akvarijní piraňa. Vzpomněl si na ten neidentifikovatelný rudý předmět na smetišti a napadlo ho, jestli to nakonec nebyla třeba plechovka marinovaných nerfů, které má jeho hladová rybička tak ráda. Ani chvíli se nerozmýšlel a upaloval ke skládce. Jak se k věci blížil, byl si stále jistější, že konzerva s nerfy to asi nebude… Nakonec se z toho vyklubal roztrhaný a špinavý oblek císařského gardisty.
O pár hodin později už Fraten trpělivě zašíval díry a následně páral omylem zašité rukávy. Když bylo vše zašito, vypáráno a vypráno, oblékl si svůj (pochybný) výtvor, podíval se do zrcadla a shledal ho ucházejícím, až na nadměrnou délku pláště (skoro se zabil, když šel pokojem) a obrovskou díru na břiše.
Demnar se vůbec nezatěžoval tím, že netuší, co by měl ukrást. Řekl si, že by ho múza mohla políbit v povznesené náladě a tak si sedl k holoviznímu přijímači a spokojeně upíjel rozmanité drinky. Již ve značném opojení dostal nezvladatelnou chuť na slané preclíčky, které měl ovšem ve sklepě. Padací dveře hledal v podlaze svého bytu, neuvědomiv si, že sklep je o několik pater níže. Když je nenašel, rozhodl se, že se k preclíčkům prokope. Vzhledem k jeho zvláštní povaze se v jeho bytě našel i krumpáč a Demnar se s vervou pustil do těžkého úkolu hledání vysněné krmě. Když se propadl několika patry a naprosto ztratil pojem o směru, o několik metrů minul svůj cíl. Cestou potkal několik prchajících vězňů, očividně vděčných, že jim někdo prokopal zbytek cesty na svobodu. Když už i opilému Demnarovi došlo, že už by určitě musel touto dobou být ve sklepě, začal kopat do strany. Samosebou špatným směrem. Nicméně ho to začalo bavit a zapomněl na čas.
Synetovi neustále vrtalo hlavou, co by tak mohl ukrást. Napadaly ho neustále samé maličkosti, kterými by ale nikoho neohromil. Zamyslel se tak, že zapomněl, kam jde, až se nakonec zastavil před císařským palácem.
„Mohl bych ukrást nějakou drobnost odtamtud,“ pomyslel si a zasmál se té směšné myšlence. Cestou domů se ale toho nápadu nemohl zbavit. Až v noci se rozhodl.

S rukama sevřenýma kolem svého obleku ve výši břicha, aby zakryl kulatou ohořelou díru od doutníku MegaPlus-XXL, se Fraten celkem bez problémů dostal do paláce hlavním vchodem („-Proč máš ty ruce na břiše, kámo?“ „-Bolí mě břicho z marinovaných nerfů.“). Pomalu klopýtal chodbami a snažil se nechovat podezřele, když procházel kolem stráží. Bohužel se mu jednou tak podařilo chovat se jako doma, že si šlápl na lem pláště, který se s hlasitým rup-rup-rup v jím šitých švech rozpadl a svezl se na zem k jeho nohám. Ohromené stráže se rychle vzpamatovaly, Fraten ovšem zůstal jako opařený zírat na látku na podlaze. Probrala ho až ostrá blasterová palba stráží, sáhl tedy k pasu pro ruční granát a trhnul. K jeho překvapení se na granátu houpal i jeho pásek. Palba ustala, jak strážci hleděli paralyzováni na jeho roztomilé trenýrky potištěné růžovými granáty a bleděmodrými blastery. Fraten neváhal, odjistil granát a hodil. Pojistku, pochopitelně. O chvíli později i samotný granát. Bleskově si natáhl kalhoty, popadl zbytky červeného pláště a upaloval pryč. Když za rohem uslyšel výbuch granátu, na chvíli se zastavil aby se vydýchal a pak běžel dále. Tlukot jeho vlastního srdce mu připadal jako kroky stráží a hnán nepopsatelným strachem vběhnul do dveří s nápisem „Pozor! Zamořená oblast!“ Tady ho určitě hledat nebudou.

Demnar kopal celý den, když mírně vystřízlivěl a uvědomil si, že by v tom sklepě už určitě byl, kdyby se dal správným směrem. Zatímco uvažoval, narazil při kopání na tvrdý povrch. „Kdo sem dal ten beton?“ pomyslel si, ale kopal dál a brzy zdemoloval i tuto překážku. Ocitl se tak v temné místnosti a začal hmatat kolem stěny po vypínači. Našel ho, rozsvítil a zajásal. Nacházel se ve sklepě. Podle toho, že byl skoro plný, to jistě nebyl ten jeho, ale v tu chvíli ho zajímala pouze krabice slaných preclíčků nahoře v polici. Lezl za ní a natahoval se jak jen mohl, aby po dni tvrdé práce dostal svou odměnu. Už byl docela nahoře a chtěl krabici otevřít, když se pod ním police zakymácela a on se taktak zachytil madla trčícího ze stropu. O sekundu později se tak otevřely padající dveře s výsuvnými schody, které Demnar bleskurychle popadl. Vylezl nahoru do výklenku vedle dlouhé chodby a přemýšlel. Nakonec pokýval hlavou a rozešel se hledat nádobu, do které by schoval všechny ty preclíčky, které viděl. Nemůže je tam přece jen tak nechat.
Večer druhého dne vzal Synet blaster a speciální boty s přísavkami a potichu vyšel z domu. Jakoby nic se coural ulicemi, až znovu stanul u zdí paláce.
„Vsadím se, že imperátor už spí…“ řekl si v duchu, ale spíše by se hodilo slovo „doufám“. Po ujištění, že přísavky na botách drží, se rozhlédl a začal stoupat kolmo vzhůru po zdi. Už se mu zdálo, že se snad vše vydaří, když se zezdola ozvalo: „Hej, ty tam, co tam nahoře chceš?“
Synet pohlédl jsem dolů a spatřil imperiálního důstojníka mířícího na něj. Zpanikařil a vpadl do prvního okna, které uviděl.
Ocitl se ve velké chodbě. Celý se klepal a přemýšlel co dál. Ten důstojník brzy určitě zalarmuje celý palác… Za rohem uslyšel kroky, otevřel nejbližší dveře a jakmile byl uvnitř, potichoučku zavřel. Jakmile si vydechl, ozvaly se z vedlejšího pokoje hrozivé zvuky. Stál v nějakém obývacím pokoji a zvuky vycházely z něčeho, co vypadalo jako ložnice. Pak mu došlo, že zvuky, které ho vyděsily, jsou chrápání.
„Který vůl tak hlasitě chrápe?“ pomyslel si a nahlédl do pokoje. Zbledl a kolena se mu podlomila. Na luxusním lůžku tam spokojeně pochrupoval – světe drž se – samotný Imperátor. Zalapal po dechu a přepadl ho strašný strach, že se Imperátor probudí. Tiše vklouzl do dveří s nápisem „důležitá jednání“. Byla to koupelna. Bylo tam umyvadlo a na něm kartáček na zuby, kelímek na vodu, rozkošná gumová kachnička a zubní protéza, na zemi se válela tuba zubní pasty. Samozřejmě nechyběl záchod, bidet, vana a za vanou závěs, co se… třásl?
„J-j-j-j-je tam n-n-ně-někdo?“ koktal Synet.
„Já,“ ozval se závěs.
„Fratene?“
„Synete?“
„Co tu k čertu děláš?“
„Kradu vanu.“
„Kradeš co?!“
„Vanu.“
„Ty kradeš Imperátorovi jeho vanu? To je… zajímavý nápad.“
„A co tu děláš ty?“
„No… asi něco taky kradu, ale ještě nevím co.“
Bylo ticho.
„Asi bych měl vylízt zpoza toho závěsu, co?“ ozval se po chvíli Fraten.
„Jo, dobrý nápad,“ přikývl Synet. Fratenova zrzavá hlava se vynořila ze závěsu, zbytek se z něj vysoukal v pár dalších vteřinách.
„Hmm, to je lepší. A teď na tu vanu,“ mnul si už Fraten ruce, když se ozvaly pravidelné blížící se rány. Oba svorně skočili za závěs.
„Fratene?“ šeptal Synet, stísněný mezi stěnou a kamarádem.
„Co je?“
„Dej tu ruku dolů, jo?“
„Jé, sorry, já nevěděl, že seš to ty.“
Synet přemýšlel, kdo může tak příšerně dupat. Přece nejsou imperiální stráže tak hlučné! Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Fraten se zdvihl a znova vylezl zpoza závěsu.
„Co blbneš?“ zděsil se Synet.
„To nic, to je jenom Demnar.“
„Demnar?!“
A skutečně, do koupelny se vevalila mohutná postava.
„Co tu chcete?“ zahřměl.
„Klid, kámo,“ řekl Fraten přátelsky a opřel se o Demnara. Když se však na něj Demnar podíval svou osvědčenou směsí výhružného a chladného pohledu, udělal rychle krok zpátky a nejistě se poškrábal na hlavě. Teď si Synet všiml, že Fraten má místo pásku blíže neurčitelný kus látky sytě rudé barvy.
„No tak, Deme, nerozčiluj se. Nedělá to dobře tobě ani tvému okolí. My si tu poctivě kradem,“ uklidňoval kamaráda.
„No fajn. Jo abych nezapomněl, na dveřích byla jakási cedulka, však víte, jak jsem na tom se čtením, co tam bylo? Já jsem poznal jenom to „P“ na začátku a říkal jsem si, jestli se to třeba nepije. Jako například pivo, víte.“
„Ne, kámo, to se nepije. Ale nedělej si s tím starosti. Já byl negramotnej až do třinácti…“ řekl Fraten.
Hromotluk něco zamručel a rozhlédl se po místnosti.
„Ach, tady je má kráska,“ vydechl s divadelně přehnaným gestem. Zálibně objal bidet a zabral. V příštím okamžiku bylo toto praktické bělostné zařízení půl metru nad zemí.
„Ehm, Deme? Mohl bys mi pomoct?“ ozval se Fraten od vany a Demnar kývl. Odstrčil zrzavého kamaráda a jednou rukou zvedl vanu, která byla před několika okamžiky přibitá k podlaze. Synet to vše sledoval s pocitem, že sem bude zapadat hodně dlouho. Stál u zdi, jednu ruku na umyvadle a druhou u ucha, aby poslouchal dění za dveřmi. Právě včas. Z obýváku se ozvaly šouravé kroky.
„Ehm-hm,“ začal Synet.
Nikdo ho nevnímal. Fraten se obdivoval Demnarově síle a ten měl uši jen pro chválu.
„Hmm,“ rozvedl to.
Zase nic. Demnar položil vanu dnem vzhůru Fratenovi na záda, takže jeden konec vláčel zrzek po zemi a druhý měl opřený o hlavu. Synet chtěl navázat na své předchozí „hmm“, ale zapomněl, u čeho skončil, tak se rozhodl začít znovu.
„Ehm-hm,“ řekl. Fraten se lekl a poskočil, takže vana uhodila do podlahy a ozvalo se silné zadunění. V tu chvíli se za dveřmi ozvalo mumlání: „Nikdo mi nebude nič namlouvat, to byla má milovaná vana!“ a dveře se rozletěly dokořán. V nich stál Imperátor v noční košili a čepičce s bambulkou, ještě hrozivější tím, že cenil své bezzubé dásně, jeho chrup ležel na umyvadle vedle Synetovy ruky.
Fraten zbledl, takže mu pleť silně kontrastovala s vlasy, a bezmyšlenkovitě se vrhl vpřed. Vyřítil se z koupelny, s vanou na zádech proběhl obývákem a rovnou ven na chodbu. Ne však dost rychle. Jednoho si ale nevšiml. Imperátor nesnesl pomyšlení na ztrátu vany a když Fraten probíhal kolem, chytil se kostnatýma rukama jejího okraje. Synet s Demnarem vyběhli na chodbu a pozorovali, jak Palpatine pomalu klouže po hladkém povrchu vany dolů, přičemž jeho nehty zanechávají v laku dlouhé rýhy. Neustále naříkaje „Pušť ji, pušť ji, bež ní jšem žtvačený!“ nakonec sklouzl na zem a Fraten i s vanou zmizel za rohem. Mezitím přiběhly stráže, ale byly tak paralyzovány dojemným pohledem na Imperátora jak naříká a buší pěstmi do podlahy, že se nezmohly na jediný pohyb.
„Fraten už je takový,“ řekl Demnar a podělil spravedlivě stráže ranami pěstí, až se v bezvědomí válely na zemi. Pak se ale Imperátor začal zvedat a upřel ztrátou vany šílený pohled na Syneta s Demnarem. Ti nemeškali a udělali kravinu, totiž vběhli zpět do koupelny. Zabouchli a zamkli dveře. Synet začal panikařit, což se u něj projevovalo koktáním.
„C-c-c-co b-b-budeme dě-dě-dělat?“
Demnar beze slova vzal do jedné ruky bidet, druhou přítele povzbudivě poplácal po rameni, klidně odemkl, otevřel dveře a řekl: „Odstartuj mi to.“
Jako ve snách se slyšel odříkávat: „Tři, dva, jedna, teď!“ Demnar vyrazil nejvyšší rychlostí, jakou jeho ohromné tělo mohlo vyvinout. Na chodbě se podle zvuků srazil s Imperátotem, ale jen ho povalil. Zatímco na chodbě doznívaly nářky („Můj bidet, můj bidet, vvať mi ho!“), Synet nebyl s to se pohnout.

Fraten běžel, nebo spíše klopýtal, nejvyšší rychlostí, jakou byl pod těžkou vanou schopen vyvinout. Už dávno neslyšel křik zoufalého Imperátora, jen ve smrtelném strachu pádil chodbami císařského paláce. Zatáčka, schody, zatáčka, zatáčka, stráž, schody, tatáž stráž, ale pod schody a v bezvědomí, zatáčka… Konečně doběhl až k posledním schodům, naproti nimž byl východ z paláce. U velkých dveří hlídaly stráže, potkal je už cestou sem, jenže teď neprojde tak nenápadně. Neváhal, položil na zem vanu, vlezl do ní a odstrčil se. V dalším okamžiku už sjížděl po schodech vstříc zavřeným (!) dveřím. Ne, že by to bylo na obtíž. Projel kolem ohromených stráží a setrvačností prorazil ve vstupu díru, jíž vana s triumfálním skřípotem projela. V mžiku byl na nohou s vanou na zádech a uháněl domů, než se stačil kdokoli pustit do jeho pronásledování.
S bidetem na hlavě se Demnar valil ke sklepu a chodbě, kterou s nasazením všech sil a promilí v krvi vykopal při výpravě za preclíčky. Po třech tuctech vyražených zubů (ne jeho), několika přelomených nosech a podobném počtu bezvědomých strážných doběhl ke svým stále ještě otevřeným padacím dveřím. Do ukořistěného bidetu nacpal co největší počet preclíčků, zabouchl poklop na stropě sklepení a pohodovým krokem se ubíral vykopanou chodbou k domovu, požíraje pečivo z bělostné mísy.
Synet s hrůzou v očích pozoroval Palpatinův stín, předpovídající jeho příchod, jak je blíží po stěně. Pak se majitel onoho stínu objevil ve dveřích, oči nepříčetně svítící.
„Dva mi utekli, ty mi už neutečeš. Pfivolám štváže a žavžu tě na tak dlouho, než mi pvozvadíš, kam utekli tví pfítelíčkové.“
„A-a-a-a-ale j-j-j-j-já t-t-t-to n-n-nevím! P-p-p-prosím v-v-vás, j-j-já p-povím cok-co-cokoli,a-ale t-tohle n-ne!“
Imperátor ho ale neposlouchal a pomalu, hrozivě se ke mně blížil. Zlodějíček stále ustupoval, až zády narazil do umyvadla. Zbývalo jediné. Vylezl na umyvadlo, přeskočil užaslého Palpatina a pádil chodbou z paláce. Proběhl taktak kolem několika důstojníků u vchodu, poháněn šíleným strachem z nelidských výkřiků za sebou.
„Fšechno pvyč! Vana, bidet i žuby! Fšechno!“ Synet si pomyslel, že je to divné, že zuby přece nikdo neukradl, když se však ale o pár bloků dál zastavil, aby se vydýchal, náhodou, jen tak ze zvyku, mu ruka vjela do kapsy a nahmátla tvrdý, mírně oslizlý předmět. Vytáhl ho na světlo a v záři projíždějícího vznášedla se zaleskly zlaté korunky na zubní protéze, kterou Imperátor dostal k narozeninám od Dartha Vadera. Za sebou uslyšel běžet dva nebo tři páry nohou.
„Utekl nám, vrátíme se do paláce,“ řekl jeden hlas.
„Imperátor bude zuřit,“ strachoval se druhý.
„A co bys jinak chtěl dělat? Ztratili jsme ho. Ale musí se to ututlat, jinak bude Imperátor vypadat jako debil,“ řekl první.
„Správně, pravdu se nikdo nesmí dozvědět,“ řekl třetí a kroky se začaly vzdalovat.
Synet si zhluboka oddychl. Je z toho odporného dobrodružství venku.

V daném termínu Synet přišel do staré známé zapadlé uličky, s protézou v ruce se posadil na popelnici a čekal. Slyšel přibližující se dupání a ve chvíli se objevil Demnar s bidetem nasazeným na hlavě jako klobouk, preclíčky už dávno snědl. O pár minut později se dostavil i Fraten. Zdálky ho slyšeli podle vrzání vany po zemi.
"Proč sis nevzal aspoň vznášedlo, abys to tak netahal?“ ptali se udiveně. Fraten se na ně trpně podíval a poškrábal se na hlavě. Tím pustil jeden konec vany a ta se převalila. Klopýtl a spadl do ní.
„Takže,“ začal Demnar, „jsme tu všichni, můžeme zhodnotit výsledky.“
Chtěl mluvit dál, ale jakmile otevřel pusu, ozvalo se vzadu ze skládky šramocení.
„C-c-c-co t-t-to t-t-tam le-le-leze?“ zděsil se Synet, když se z odpadků začalo plazit podivné chroptící stvoření. Nečekal ale na odpověď a vzal nohy na ramena. Slyšel, jak ho Fraten a Demnar následovali. Poslední, co zaslechli, než utekli ze skládky, bylo mumlání a kňourání: „Moje vana, bidet, moje žuby…!“