UNDERWORLD 2004


Darth Regis se domnívá, že když napíše report někdo, kdo nebyl organizátor, tak že to bude objektivnější pohled na věc. No, když si to myslí, tak ho při tom nechám...
Až na to, že já nejspíš taky nejsem tak úplně nejobjektivnější osoba. Pokud si vzpomínám dobře, tak pro mě Underworld začal tím, že mi jednoho krásného dne někdy před velikonocemi Regis sdělil, že míní pořádat jakousi takovouto akci a že by na ní uvítal mmou účast. Jednak prý bych měla zorganizovat řádně dekadentní večírek a navíc mi nabídl roli vládkyně českých upírů. Takové nabídce se nedalo odolat, to snad uznáte.
To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká. To, že jsem svou roli pojala tak zodpovědně, že jsem si zakoupila nejen slušivé upíří zoubky, ale utratila jsem i jedny mimořádné odměny za krásné barevné kontaktní čočky vytvářející dojem kočičích zúžených zorniček, je konec konců můj soukromý problém. Ostatně jsem ty kontaktní čočky od té doby využila na několika conech a předpokládám, že jimi budu ještě hezkých pár let děsit nevinné pražské občany (potažmo pak i brněnské, chotěbořské, kopřivnické a jiné - dle míst konání příštích conů). Taky se mi podařilo zcela náhodou najít na ulici poněkud roztrhaný kancionál, jehož existence mi vnukla docela zajímavý nápad, jak by mohl ten dekadentní večírek vypadat. Ani zakoupení elegantní obřadní dýky od Vietnamců v Holešovické tržnici nebylo takovým problémem, ochotně poradil a pomohl s nákupem (a zejména se smlouváním) lord Drussus (sice to mělo ten následek, že jsem od té doby toto místo navštívila ještě mnohokrát a můj pokoj se začala pomalu a jistě měnit v arzenál, ale to už je jiná pohádka).
Nejhektičtější byly ovšem cca dva týdny těsně před Underworldem - od Regise mi takřka denně chodily poštou (případně přišel i on sám osobně a s disketou v ruce) barevné obrázky, jež bylo třeba vytisknout. Obzvláště zábavné byly změny ve věci bankovek na poslední chvíli (většinou poté, co již byly vytištěny). Musím totiž připodotknout, že ve své kanceláři barevnou tiskárnu nemám, má ji naše sekretářka (méně kvalitní) a sekretářka odboru pojišťovnictví (podstatně kvalitnější). Myslím, že by si tím pádem na tomto místě Simona Hasmannová (ta sekretářka) zasloužila naše vřelé díky za to, že ke své běžné práci si půl pracovní doby hrála s tiskem věcí pro Underworld.
V pátek 14. května navečer to konečně vypuklo. Mimořádně jsem vypadla z práce již někdy kolem čvrté odpoledne (což se nestává tak často, takže jsem měla málem oslavovat, neb státní svátky jsou častěji) a běžela se převléknout do slušivého upíří kostýmu. Před vchodem na mě již čekal můj budoucí učedník Darth Richie (který byl samozřejmě též upír), aby se u mě také přestrojil a zejména namaskoval. Patřilo totiž k pravidlům hry, že upíří budou napudrovaní na křídově bílo (za tímto účelem jsme používali dětský zásyp a tělový pudr). Pak jen stačilo navléct pláště a vyrazit do ulic, přesněji řečeno do metra - celá akce se odehrávala v Prokopském údolí ve Stodůlkách. Pražáci mě trochu zklamali, neboť dva upíři v metru (a to z Palmovky až na konečnou, takže nás stihlo vidět poměrně dost lidí) vyvolávali podstatně menší pozornost, než bychom čekali. Na zastávce autobusu, co jel na Velkou ohradu, již na nás čekala skupinka dalších podivně okostýmovaných lidí, část účastníků byla už předem na místě.
Tak jsme se docela zdárně někdy kolem půl osmé sešli na místě samém a hned nastaly první komplikace. Tou úvodní bylo, že se celé akce účastnilo podstatně méně lidí, než bylo původně plánováno. Z předpokládaných dvouciferných počtů upírů i vlkodlaků se nakonec vyklubala vlkodlačí trojice a čtyři upíři. S lovci to bylo ještě horší, čekali jsme, že jich bude tak nejmíň pět, nakonec byli s bídou dva. A to s Katcherem byla další - v pořadí již třetí komplikace večera. Tou druhou byl nepříjemný fakt, že náš plácek zabrala jakási partička pochybných poloopilých individuí, kteří cosi oslavovali - a u toho nám spálili všechno dříví, které jsme si tam na oheň předem nachystali. Katcher totiž s sebou neměl mobil a nějak nepochopil, že když se řekne na Velké ohradě, myslí se tím konečná autobusu, takže se tam skoro hodinu s Regisem a Kruhou naháněli. Ti dva ho nazývali zcela nepublikovatelnými jmény, zatímco on poté, co nás konečně našel, zase nadával nám, proč jsme mu to pořádně nevysvětlili či co. Kromě něj byl dalším lovcem Kodein, o kterém ještě bude řeč.
Po úvodních zmatcích se tedy mohlo někdy kolem půl desáté začít hrát. Úvodní scénou byla porada upírů a vlkodlaků u posvátného menhiru (či co to mělo být za šutr), kam jsme lezli skalním tunelem a jelikož nikdo nebyl schopen si potmě (kdy všechno vypadá docela jinak, jako za světla) vzpomenout, který balvan by TEN kámen měl být, po chvíli handrkování jsme namátkou jeden určili a seskupili se kol něj. Tam jsme se (jak to bylo ve scénáři) parádně mezi sebou zhádali, která strana může za to, že ubývá jeho magické moci. Pevně věřím, že se mi podařilo dopustit se na adresu vlkodlaků pěkné řádky jinak žalovatelných výroků. Neb jsme si po tomto entrée nedůvěřovali, zpět do svých ležení jsme se vraceli každá skupina sólo. Díky tomu smůla, pronásledující oba naše lovce, měla možnost začít se plně projevovat. Katcher byl nejprve roztrhán vlkodlaky a po nějaké další chvíli, co se z toho vzpamatoval, zabit - tuším, že lordem Drussem. Během toho, co se děly tyto zajímavosti, handlovali jsme s obchodníky o stříbrné kulky a podobné nezbytnosti. Do karet nám hrálo poměrně nevlídné počasí. Obchodníkům byla zima, takže byli ochotní nám za trochu dřeva a petroleje na podpal poskytnout takřka vše. Mezitím se čas nachýlil k půlnoci a ti, kteří nemínili v Prokopském údolí nocovat, se vypravili na poslední autobusy, jež by je zavezly do vyhřátých postelí. Katcher při té příležitosti zaznamenal další neúspěch - když celý rozradostněný vytáhl svou airsoftku a postřílel je, vesele mu odvětili, že za prvé to neplatí, neb jsou cépéčka, a za druhé už nehrají a jdou domů. Zkrušen tímto neúspěchem se rozhodl, že si půjde aspoň zastřelit nějakého upíra do horního ležení. To ovšem netušil, jak velká smůla ho bude tu noc pronásledovat. Regis a Drussus ještě něco kecali s obchodníky a já s Richiem jsme odešli rozdělat oheň. Podařilo se nám najít v lese dokonce nějaké dřevo a nakonec i úspěšně rozdělat oheň. Jak jsme tak u něj seděli, ohřívali se a chystali skleničky, alkohol a další podstatné náležitosti na noční dekadentní párty, kdesi z dálky se ozvalo lehké cvaknutí airsoftky. Kde ty kulky skončily, bozi vědí, nás ovšem neohrozuily ani v nejmenším. Následně se tmou ozývala tato zajímavá konverzace:
Katcher: "Zasáhl jsem někoho???"
Já: "Koho?"
Katcher: "Jeho!" (míněno na Richieho)
Richie a já unisono: "NE!!!!"
Na to se ozvalo z dálky jakési sakrování a odkudsi z temnoty se do míst ohněm osvětlených blížila postava nadávající na to, jakou má dnes smůlu. Ještě cestou nám políčil, co všechno se mu dnes přihodilo - včetně toho, že nám neprozřetelně prozradil, že tyto jeho náboje byly poslední. Bylo to ode mne zlomyslné, já vím, ale na ta slova jsem mu sdělila, že to ho tedy můžeme zastřelit. Tuto mou tezi mi rezignovaně potvrdil. Richiemu ho bylo nějak líto či co, tak se mně zeptal, jestli ho má opravdu zabít. Co bych to byla za vládkyni upírů, kdybych podléhala falešnému sentimentu?! Jasný palec dolů a měl to sečtený. Ovšem jsem člověk jinak vlídný a přátelský (a kromě toho jsme se tam pouze ve dvou poněkud nudili), tak jsem ho pozvala k našemu ohni, ať se s námi napije. Nechtěl vypadat, jako že nic nedonese, tak poté, co obdržel šampaňské, přitáhl svůj legendární štrůdl. Dodnes nevím, co to je (a raději přesné složení ani znát nechci:-)). Richie tvrdí, že to má mírně drogové účinky, že když to tam ty dva dny pil, tak měl poté, co štrůdl došel, takřka abstinenční syndrom. Mně to docela chutnalo, ale nic to se mnou nedělalo. Ovšem s Kodeinem, který tam nedlouho poté přišel, to zacvičilo natolik, že druhého dne byl jako lovec nepoužitelný.
Během několika desítek minut se k našemu ohni přiloudali i Regis s Gontarem, takže v sestavě sice nevelké, leč aspoň nějaké, dekadentní večírek mohl konečně začít. Alkoholu byl dostatek, metalové a jinak úchylné hudby též, i k jídlu něco bylo. Tedy, ne jen tak něco, ale buřty, které pro větší dekadentnost celé akce byly opékány a pojídány na stránkách onoho již zmíněného kancionálu. Nedovedete si představit, jak úplně jinou chuť takový buřt má, když ho pojídáte z litanie ke všem svatým nebo ze svatováclavského chorálu. Některé stránky byly pro svou jedinečnost zachovány - poté, co byly přečteny a bylo usouzeno, že podobný humoristický list je škoda spálit, když může posloužit obecnému obveselení na nějaké další akci. Ti, kdo byli, vědí, že se to týkalo Zpovědního zrcadla, kde především otázky na hřích smilstva byly nesmírně zajímavé. Když jsem to dočetla, tak (jelikož je to koncipováno formou otázek typu "dělal jsi to a to") jsem byla dotázána "oni tě tam znají?" Část stránek tak zajímavá nebyla, leč zbyla na případné podobné využitkování na nějaké příští akci.
Úspěšně nám podařilo se prokecat a propít k ránu, kdy dorazily ty měkoty, co spaly doma, následované grupou jakéhosi kynologického kroužku, kteří (což jsme netušili) každé sobotní ráno používají "náš" plácek jako cvičiště pro své psy. Nějak jsme se jim tam nelíbili či co, tak jsme nechtěli vyvolávat zbytečné konflikty, zbalili jsme se a vyrazili na další štace. To jsme ovšem netušili, že nás povede Anishpit, jehož orientační smysl jest úžasný.
V sobotu se mělo pokračovat na Petříně u Hladové zdi. Proto dodnes nepochopím, proč nás Ani všechny vyhnal z tramvaje někde u Lorety. Snad leda proto, aby jak potáhneme přes celý Pražský hrad a přilehlé zahrady, jsme posloužili jako turistická atrakce. Takže jsme pojednou mohli mít dobrý pocit aspoň z toho, že si konečně našich kostýmů (nalíčení jsme čerstvě obnovili ráno těsně před tím, než dorazili ti pejskaři) někdo všímá. Obzvláště Japonci, tradičně ověšení fotoaparáty všeho druhu, z nás byli nesmírně nadšení. Méně nadšení jsme už byli my, tou zbytečně dlouho cestou, kterou jsme si mohli ušetřit - kdyby nás teda vedl někdo, kdo se aspoň elementárně vyzná v Praze.
U Hladové zdi se trošku zabíjelo. Dodnes netuším, nakolik velkým šokem bylo pro pokojné občany, kteří si vychutnávali poklidné sobotní poledne na terase na Nebozízku, když do této zahradní restaurace vtrhli upíři a zakousli tam svou oběť (která se mylně domnívala, že na veřejném místě je před námi v bezpečí).
V brzkých odpoledních hodinách jsme se přesouvali z Petřína na Vyšehrad. Dali jsme si pauzu v čajovně na nábřeží, tam jsme doplnili tekutiny a případně i kalorie nějakým tím jídlem a pitím. Já jsem si při té příležitosti konečně sundala ty kontaktní čočky, které jsem měla nasazené trvale od pátečního odpoledne, takže jsem je měla na očích již dobře 22 hodin - ač výrobce tvrdí, že by se měly vyjmout nejpozději po osmi hodinách, jinak že hrozí poškození oka (to, že píšu tento report, je jasným důkazem toho, že výrobce kecá). Cestou mi poněkud pokazilo náladu, že revizor přítomný u výstupu z lanovky si všímal pouze našich legitek a nikoli toho, jak vypadáme. Prostě ho vůbec nezajímalo, jestli jsme lidé nebo upíři, hlavně když nejsme černí pasažéři.
Mezi tím, co jsme seděli v čajovně, se nám trošku pokazilo počasí, dalo se drobného deště. To nám ovšem nezabránilo v tom, abychom šli kacířsky rušit klid mrtvých národních buditelů na Slavín. Sice jsme měli trochu obavy, aby se na nás jejich duchové nenaštvali a nepotkali jsme tak rozlícenou Božku Němcovou s katanou v ruce nebo nasraného Jana Nerudu se dvěma glocky, ale zdá se, že naši národní velikáni mají poměrně dost smyslu pro humor. Pobíhání podivně okostýmovaných a meči, dýkami a airsoftem vyzbrojených bytostí na místě jejich posledního odpočinku je z míry nikterak nevyvedlo. Naši současní spoluobčané by si z nich měli vzít příklad. Našel se totiž někdo, komu jsme vadili natolik, že na nás zavolal policii.
Samozřejmě jsme stihli utéct včas. Tak jsme se poněkud dříve, než bylo plánováno, přesunuli do Krčského lesa, na místo poslední bitvy. Nutno zde podotknouti, že to bylo kurevsky daleko - a po té cestě na Petřín a pobíhání po Vyšehradě jsme se na danné místo spíše doplazili, než že bychom tam svižně došli. Na to si stěžovali mágové, kteří nás očekávali podstatně dříve a - jelikož bylo ve scénáři, že je máme pobít uprostřed jejich obřadu - museli svůj rituál opakovat asi desetkrát, než jsme se na kopci nad tou jejich roklinou zjevili. Zlé a ničemné mágy jsme samozřejmě úspěšně vykydlili, včetně je strážících supermanů, kteří padali k zemi prostřílení jako řešeta. To se muselo pochopitelně oslavit. Takže jsme se (včetně těch mágů a jiných individuí) přesouvali naposled - do Dejvické čajovny, kde jsme únavou upadli na koberec a setrvali v tomto stavu zhruba do půlnoci, kdy nám bylo naznačeno, že už by vážně chtěli zavírat. Tak jsme se neochotně zvedli, ač bychom po těch sto jarních kilometrech, jež jsme ušli okostýmovaní májovou Prahou, nejraději až do rána zůstali ležet na tom koberci, a vydali se na zastávku veřejné dopravy.
Pro mne měla ještě celá ta akce velmi interesantní epilog, a to sice ten, že když jsem k smrti unavená a stále okostýmovaná (byť již bez čoček, upířích zubů - se kterými se nedá jíst - a bílého napudrování, které vzalo v dešti za své) vystoupila na Palmovce, vrhla se tam ke mně jakási skupina anglicky hovořících mladých lidí, kteří chtěli vědět, jak se dostanou na Křižíkovu. Což o to, za dne to problém není, to tam jezdí několik tramvají (o kterých dokonce vím, kde zastavují) a samozřejmě metro. Jenže ono bylo půl jedné, metro už nejezdilo a denní tramvaje taky ne. Tak jsem je tam nakonec poslala pěšky - a měla jsem sto chutí je poslat raději do horoucích pekel. Dodnes nepochopím, proč si jako turistickou informační službu vybrali zrovna mě. Snad leda že by uvažovali tak, že taková několik staletí stará upírka bude určitě znát Prahu úplně nejlíp...
Tak zase příští květen, snad nás bude víc a zábava tak bude ještě větší!
Darth Zira