TAURCON 2005
aneb masky, legendy a Největší Čech

(dle Darth Ziry)

Na našich stránkách si nemusím až tak moc brát servítky, tak tu pár věcí mohu napsat naplno. Je teda fakt, že na Taurcon se tak nějak chystám dlouho, dokonce jsem chtěla jet už na jeho první ročník, ale doba conání na jaře se mi vždy hrubě nehodila. Letos byl konečně v termínu, který mi vyhovoval, a pevně věřím, že doba konce prázdnin bude již stabilní dobou taurconovou. A když to do Nymburka není z Prahy až tak daleko, nebylo jediného důvodu, proč neomrknout mj. i to, kde a za jakých podmínek se odehraje příští Pardon, na který zcela nepochybně pojedu (teda pokud mě nepřejede metro nebo tak něco). A o důvod víc, proč jej navštívit, bylo i to, že jeho organizátoři nejsou jistý nejmenovaný Klíčník, takže za těch zhruba 30 hodin čistého času přednášek a projekcí spolu s dvounočním vegetováním ve spacáku nepožadovali vstupné doslova jen o pár desítek korun nižší, než stojí celý desetidenní Festival fantazie.
Většina Akademie se ale nalákat nedala ani tímto ba ani tím, že je to z Prahy do Nymburka vlakem necelou hodinku, ale dobře jim tak, o mnoho přišli. Tak jsem nakonec vyrazila sama v doprovodu Darth Richieho a pár přátel, kteří s Akademií nemají nic moc společné (no, třeba Walleiharr je sestra Darth Regise). Když v Nymburce na hlavním nádraží naše skupinka těsně před pátou vystoupila, zjistili jsme, že v tom stejném rychlíku jelo více skupin scifistů. Příště by to chtělo zkrátka lépe zkoordinovat odjezdy, aby se cestující na con zgrupili co možná nejvíce a vydělali tak na skupinových slevách co se dá. Ne, že by nějakých 28 Kč na osobu bylo moc, ale mohlo to být podstatně míň. A nač platit Českým drahám navíc to, co se může utratit smysluplněji (např. prolít hrdlem – pivo v Nymburce se dá sehnat i pod 15 korun).
U přihlašování byla samozřejmě fronta, con bez úvodního čekání by snad nebyl úplný nebo normální – dá-li se u scifistické akce vůbec mluvit o normálnosti. Naštěstí – oproti snad už tradicím v Chotěboři – v Nymburce nelilo, takže se to vydržet dalo a při klábosení s plno známými člověk přišel na řadu ani nevěděl jak. Materiálů si sice jeden s sebou neodnesl kila, což ale vůbec nevadilo (organizátoři mnoha conů by mohli něco vykládat o hromadách materiálů, které nevděční účastníci pohazují všude možně a oni je pak musejí tak leda dát do sběru) a placka se vážně moc povedla. Naneštěstí jsem měla kostým do zelena, takže se mi k němu hodila pouze visačka, nikoli již ta modrá placka. Tak aspoň na památku… První malý zádrhelík byl s ubytováním, tělocvična, kde by se spalo ve spacácích, se jaksi nekonala. Byli jsme tudíž odesláni do komfortu neuvěřitelného. Pokoj pro několik lidí, pro každé dva pokoje toalety a sprcha… co si jen víc přát? Jelikož jsme byli jen dva, nedlouho po vybalení báglu nám přibyl na pokoj spolunocležník na první pohled o generaci starší, což nás poněkud rozhodilo. Poněkud jsme se obávali, jestli nebude poněkud nevrle reagovat na naše návraty k ránu, při nichž svou hlasitostí myšky nepřipomínáme ani náhodou (no, určité konflikty se spolunocležníky, byť naší generace nebo i mladší, kteří na sithský styl života nejsou zvyklí, jsme již měli). Netušili jsme však, jaké máme štěstí – ten pán středního věku nebyl nikdo jiný, než Lukáš Křesina přednášející na Taurconu sérii o tajemství katedrál, na kterou jsme se chystali i tak. Takhle jsme jako bonus navíc získali jedinečnou šanci si s ním o tomto zajímavém tématu poklábosit i soukromě.
První páteční přednášku měl Giuseppe Maiello o upírech. Na tu jsme nešli, neb něco velmi podobné přednášel ve své sérii přednášek na Festivalu fantazie a ve věci náhledu na upíry jsme nebyli schopní se spolu dohodnout již tam, nebylo proto třeba naše spory opakovat i zde. Zato na povídání Petra Kőppela o maskovaných hrdinech a zloduších filmového plátna jsme se již dostavili. Měli jsme sice dilema, jestli bychom neměli jít raději na přednášku Františky Vrbenské o legendách staré Británie, jenže nakonec jsme zvolili takto. Františka totiž dorazila až v době, kdy měla již dobrou čtvrthodinu přednášet a jak už ji tak známe, zcela nepochybně by na čas neskončila, což by nás pak připravilo právě o první část toho tajemství katedrál. A na ně navazovaly dost zajímavé filmové projekce, o které jsem přinejmenším já též nechtěla v žádném případě přijít. Františky jsme si tak užili druhého dne a nijak nelitovali toho, že jsme se šli podívat právě na ty kladné a záporné osobnosti v maskách. Ukázky traillerů na některé prastaré filmy vyvolávaly bouře smíchu a mnohé bylo i jinak zajímavé. Např. ačkoli jsem dlouholetá starwarsačka, upoutávku na ty úplně první Hvězdné války jsem tady viděla poprvé v životě.
Katedrály jsme stihli v pohodě, v první části jsme se dozvěděli něco málo teorie jak o tom, co to taková katedrála vůbec je, tak i o stavebních hutích ve středověku a na závěr jsme měli tu čest si na obrázcích prohlédnout ty nejslavnější v Evropě. Srdce každého patriota musela jistě potěšit informace o tom, že byť byla Katedrála Svatého Víta dostavěna až ve 20. století, přesto patří k nejkrásnějším a především stylově nejčistším, protože byla dostavována dosti striktně podle původních plánů Petra Parléře (proč to bylo možné jsme se ostatně dozvěděli též).
Nějak jsem dosud neměla čas shlédnout film "Fantom Paříže" (Vidocq), chtěla jsem to tudíž napravit na Taurconu, kde navíc tento film promítali v původním francouzském znění s titulky. A hned po něm následovala projekce něčeho, co mělo být skutečnou perlou světového hororu – filmu "Witchfinder General" z roku 1968. Hlavní záporák lovec čarodějnic je dle znalců nejlepší rolí Vincenta Pricea, který mě osobně dost uchvátil ve filmu "House of Wax" z roku 1953, byla jsem na tento film proto velmi zvědavá. Angličtina bez titulků (ve které se film promítal) mi problémy nečiní a jít spát se mi taky nechtělo. Byla jsem tak jednou z hrstky lidí (spočítat by se asi dali na prstech jedné ruky), kteří se dívali. Nevím, jaký měli pocit ostatní, můj byl ale ten, že Kladivo na čarodějnice stojí o třídu výš.
Ačkoli bylo něco po druhé ráno, spousta lidí se spát nechystala. Dole u baru (který byl ovšem již dávno zavřený) jsme se potkali s Giuseppem a klábosili – tentokráte nikoli o upírech a věcech přilehlých – asi tak do čtyř ráno. Proto v sobotu vážně nehrozilo, že bychom vstávali na přednášku Martina Bronce, která by mě – být v nějakou rozumnější hodinu – zcela jistě zajímala. Přednášky před jedenáctou ráno na jakémkoli conu mají u mne smůlu (případně mám smůlu já, že je neuslyším), to už je taková tradice.
Nemáme nic proti frejíři a vína piteli Dačickému, o kterém měl od jedenácti přednášku Míla Linc, ale dali jsme přece jen přednost tomu vyrazit na nákupy do města. Ve města však byla pouť spojená s posvícením a dokonce i s erbovními slavnostmi města. Tak jsme nakonec neodolali mnoha lákadlům počínaje levnými přívěsky s draky a konče možností podržet si na ruce a pohladit různé druhy sov (včetně výra velkého) a dokonce i opravdového orla. Nebyli jsme sami, koho město zlákalo, potkali jsme se tam třeba s Dárečkem a Šamanem. A když jsme si tak na chvilku sedli s pivem a kusem opečeného uzeného na jednu z mála laviček, která byla volná, najednou jsme zjistili, že sedíme v první řadě před pódiem, na kterém se měla odehrát rekonstrukce historické události udělení erbu městu Nymburku králem Janem Lucemburským. Dá se říci, že účast na něčem podobném nebyla až tak vzdálena tématům Taurconu. Tak jsme zůstali a dívali se na ctihodné měšťany, chrabré rytíře a jejich šermířská vystoupení (podbarvovaná „stylově“ tu hudbou z Barbara Conana, tu z Pirátů z Karibiku) i na to, jak se svým slavnostním průvodem dojel sám král Jan s královnou Eliškou a malým princem Václavem, z nějž jednou vyroste Největší Čech Karel IV.
Program ve městě nás zaujal tak, že jsme nakonec prošvihli katedrály i poučení o nadávkách pro každou příležitost od Slavoje Ševců a došli až na přednášku Egona Čierneho o Anglii v prvních stoletích našeho letopočtu. Zvědavost nám nedala, abychom si nevyslechli kdo že letos získal Halmochron a konečně jsme taky stihli druhou přednášku Františky Vrbenské, kterou měla spolu s Leonardem Medkem o maskách a zrcadlech. To, že tihle dva mají přinejmenším ve svých přednáškách poněkud pesimistický náhled na svět a značné obavy z magie, není pro nás žádná novinka, takže námitky jsme spolkli a vychutnávali si pouze encyklopedické znalosti dvojice přednášejících o všech možných legendách a příbězích, ve kterých se cokoli jako maska či zrcadlo objevuje. V souvislosti s Fantomem Paříže jsme se dozvěděli velmi zajímavou informaci, že totiž zrcadlová maska je častější, než by jeden řekl – brýle zrcadlovky nejsou ničím jiným a i v reálu je nosí osoby, které působí zlověstně. No, měla bych se nad sebou poněkud zamyslet…
Pak už následoval jen slavnostní večer, v jehož rámci proběhl křest antologie povídek na námět Dračího doupěte "Kostky jsou vrženy", dražba předmětů z korálků (jež byly k vidění nebo dokonce vytvořeny během dne na korálkovém workshopu v čajovně), tombola a především úžasný koncert dvojice harfistek (nebo harfenic?) Jany Šouflové a Věry Kadeřábkové. Ten jsme si vychutnali podstatně více, než tombolu, na kterou jsme nesehnali jediný lístek. Mohli jsme se tak jen dívat, kdo jakou hodnotnou cenu vyhrál, a případně tiše závidět. Nezáviděli jsme až tolik, stejně nikdy nic nevyhrajeme a na Taurconu má výhry dávno předplacené Hadati a pár dalších:))
Nevyspání na nás bylo sice poněkud znát, ovšem temnou a ponurou noční ohňovou show "Tajemný hrad v Karpatech" jsme si nemohli nechat ujít. Po jejím skončení jsme se obávali rizika nekontrolovatelného usnutí na filmu "The Wicker Man" z roku 1973 s Christopherem Lee, promítaného navíc v původním znění bez titulků. S poněkud těžkým srdcem, neb Christopher hrál hraběte Dookua a je tudíž srdci každého pravověrného Sitha sympatický, jsme se nakonec rozhodli jej vypustit a odebrat se spát (snad se ještě někdy na nějakém conu promítat bude). Lukáš Křesina v ten moment právě večeřel a měl docela sdílnou náladu, takže jsme využili situace a jako určitou kompenzaci za prošvihnuté přednášky jsme vzali možnost si s ním popovídat o názorech Heleny Petrovny Blavatské, dílech Fulcanelliho a mnoha dalších věcech. Opět se nám najednou vůbec nechtělo spát a zalehli jsme zase až někdy kolem čtvrté.
Nedělní přednášky tak nehrozily ani omylem. No, nebyli jsme sami, kdo byl toho názoru, že by cony neměly končit v době, kdy se vstává. Tak jsme poslední den jen klábosili u baru, ochutnali skvělé okurky Silverovy babičky a po jemném naznačení ze strany organizátorů, že když con končí oficiálně ve dvanáct, mohli bychom téměř v jednu už vážně odejít, jsme tak i učinili. Ještě jsme na chvíli zašli do města, leč draví ptáci tam již k našemu velkému žalu nebyli.
Celkový dojem z letošního Taurconu máme ten, že to byl velmi příjemný menší con, téměř až rázu papučconu – když tedy nebyl zájem, chuť či potřeba jít se podívat do města. Bylo dostatek kvalitních přednášek, projekcí a workshopů, ovšem nebylo jich zase tolik, aby jeden zakoušel pocity onoho osla mezi dvěma otýpkami sena nebo si ani nenašel čas popovídat si s přáteli a známými. Organizaci se toho taky nedalo moc vytknout, nějaké to přetáhnutí času nebo zahaprování techniky se stane každému a vlastně se tomu mnohdy moc zabránit nedá. Budou-li mít ti stejní organizátoři příští rok na starosti Parcon, nemám sebemenší obavy tam dojet. Pevně věřím, že velmi solidní standard Taurconu zůstane přinejmenším zachován, pokud to nebude ještě lepší. A když organizátoři slíbili, že pro příští rok ten jarmark s erbovními slavnostmi i nějak zahrnou do programu… no, doufejme, že příští rok počátkem září se nás na Taurconu – Parconu sejde i z Akademie mnohem víc.