PRAGOCON 2006

Tato reportáž bude nejen – jako obvykle – silně subjektivní, ale navíc i psaná s velkým časovým odstupem. Ze dvou důvodů: za prvé mě konečně přešla ta pekelná rýma a tím pádem přestala bolet hlava natolik, že si můžu sednout k počítači a psát, a za druhé i kdybych psát mohla ihned po skončení této akce, bylo by rozumné nechat si určitý časový odstup, abych se zejména na adresu hlavního organizátora nedopouštěla rovnou žalovatelných výroků.
Letošní Pragocon mě totiž stihl naštvat do bezvědomí ještě než vůbec začal. Myslela jsem si totiž – možná poněkud naivně – že ve fandomu (a především v Mense) se přece jen vyskytují rozumnější a kultivovanější lidé, takže se k sobě nebudou chovat jak trucovité malé děti, co se přetahují o kyblíček na pískovišti a mlátí se do hlavy lopatičkou, protože „já mám větší hrad, heč“. A vždycky jsem se domnívala, že koláči sledovanosti (převedeno na fandom pak nejspíš nějakými koláči návštěvnosti) se trumfují akorát nejmenovaní ředitelé nejmenovaných soukromých televizních stanic, o nichž si všichni soudní lidé myslí svoje (ne příliš lichotivé). Opravdu nevím, co má za smysl jak pro fandom, tak pro obyčejné fanoušky, aby si dvě již poměrně zaběhnuté a navštěvované akce, které ještě navíc probíhají ve stejném městě, musely konkurovat tím, že jsou přesně v ten stejný víkend. Jako by těch víkendů do roka bylo málo! A zrovna v prvním čtvrtletí (cca do poloviny dubna) středních až větších conů moc neprobíhá, sezóna na LARPy, bitvy a dřevárny taky ještě nezačala, takže vážně nevím, jestli dohodnout se spolu na datu pořádání akce je pro organizátory Pragoconu a Trpasliconu opravdu takový problém.
Takhle musela většina lidí – včetně mne – volit, který z conů, na které si navykla chodit, letos nuceně vypustí a který ne. Jelikož jsem zarytá starwarsačka, navíc jsem slíbila opakování své vcelku úspěšné přednášky z Koprconu 2005, na Pragocon byly dlouho dopředu plánovány sithské přijímačky et cetera, neměla jsem vlastně co volit, předem byla dána moje takřka povinná účast na Pragoconu. Opravdu když si představím, že až někdy do dubna (nebo kdy že to má být ten Eroticon) ve fandomu v Praze a dopravně dostupném okolí (severomoraváci nechť prominou, ale takřka celodenní cesta vlakem na con mi bohatě stačí jednou do roka na již zmíněný Koprcon) se co do akcí v podstatě nic zajímavého neděje… čerti by mě pobrali. Jeden víkend aby se člověk snad naklonoval a dalších 10 i více po něm následujících nic.
On vůbec ten termín přesně v polovině února vymyslel někdo, kdo... Už jsem se jednou zařekla, že žalovatelných výroků se dopouštět nebudu. Dát jakýkoli con (a jeden z největších conů v roce zvlášť) doprostřed zkouškového období je opravdu nápad!!! Schválně hádejte, kolik studentů VŠ (ze kterých se rekrutuje dost velká část fanoušků) si asi tak může dovolit jeden až dva dny před zkouškou trávit celý víkend místo učením se něčím úplně jiným a navíc na akci, kde většinou za celou dobu trvání naspí s bídou pár hodin, takže pak spánkový deficit dohání následující týden. Já osobně vím ze svého okolí o dobré desítce takových, kteří si to dovolit zkrátka nemohli - a to včetně několika členů Akademie. Touto výtkou mířím tedy i na organizátory Trpasliconu, jejichž pohnutkám rovněž nerozumím – co bylo tak špatného na termínu na přelomu března a dubna? Případně takový počátek května, kdy velmi často (a třeba zrovna letos) státní svátky nabízejí atraktivní bonus v podobě dne volna navíc…
Šla jsem tedy v pátek do Bílé ulice již předem mírně otrávená a hlavně hodně nachlazená. Za to druhé sice organizátoři přímo nemohli, ale kdyby byl Pragocon kolem 20. února jako vždycky, tak bych třeba už byla dávno zdravá jako rybička. Náladu mi navíc příliš nezlepšilo ani ubytování.
Dle mého skromného mínění by měl každý organizátor conu předem počítat s tím, že naprostá většina jeho účastníků chce přespat přímo v místě jeho konání nebo v nejbližším okolí, a tomu pak vše přizpůsobit. Nic totiž nedokáže naštvat víc, než nutnost se každý večer (či spíše noc, neboť na scifistických akcích se příliš brzo spát nechodí) trmácet hodinu nebo více někam vyspat a druhý den ráno podstoupit stejnou strastiplnou cestu zpět. Jestliže se Pragoconu každoročně účastní přes tisícovku lidí, je třeba počítat s tím, že je nutné zajistit místo na spaní minimálně pro nějakých sedm až osm stovek. Těch, kteří bydlí někde v okolí nebo se přijdou podívat pouze na jediný den, bývá zpravidla menšina, zato naprostá většina přespolních si říká něco v tom smyslu, že když už je ten con stojí nejen ty dvě nebo tři stovky na vstupném, ale dalších několik set (v závislosti na tom, je-li dotyčný z Benešova nebo z Bratislavy) na jízdném, tak si za své peníze chce užít co nejvíce programu. A to se jaksi s cestováním přes půl Prahy ke kamarádům, u nichž se dá přespat, moc neslučuje. Navíc je třeba si uvědomit, že ZŠ Benita Juareze se nachází poměrně daleko od nejbližší zastávky noční dopravy, ze které je to tou tramvají (má-li člověk štěstí a zrovna jede, jinak čeká až půlhodinu) ještě navíc dalších asi 40 minut k přestupnímu uzlu v Lazarské (kde když má zase štěstí, jede mu návazný spoj ihned, jinak na něj dalších cca 15 až 20 minut čeká). My s Richiem bydlíme v té stejné městské části, ale odebrat se na noc spát domů by pro nás znamenalo buď jít cca hodinu pěšky nebo se trmácet s několika přestupy asi třičtvrtě hodiny, případně si vzít taxík. Tak jsme zvolili spaní v tělocvičně, byť se nás od toho snažili organizátoři odradit poplatkem ve výši 25 Kč za noc (oproti taxíku opravdu směšná částka). A řekla bych, že takových, co si pro korunu nechají vrtat koleno, takže se raději budou hodinu a půl brodit závějemi nebo trávit větší část noci v pražských tramvajích, je mezi fany zanedbatelná menšina. Čímž chci říct, že poplatek nijak výrazně nesnížil zájem o ubytování v tělocvičně – která už loni kapacitou velmi nedostačovala, takže bylo lze vidět lidi ve spacácích prakticky všude. A letos byla situace prakticky stejná: lidé spící na všech možných a občas i skoro nemožných místech. Vážně mi nejde do hlavy, proč musela být druhá tělocvična (ve které by se taky mohlo vyspat dost lidí) vyhrazena deskovým a karetním hrám, když byla úplně volná (a neuzamčená) velká školní jídelna, kam by se hráči docela pohodlně vešli.
A jen tak na okraj – jistou slušností by taky bylo přednášejícím rezervovat místa na spaní. Možná se budou někteří divit, ale ne všichni si mohou dovolit vypadnout v pátek z práce ve tři nebo si brát kvůli každému conu dovolenou, aby se stihli stavit doma pro bágl a být na místě už v pět hodin kvůli zabrání trochu slušného (nebo vůbec nějakého) místa.
První větší zádrhel nastal hned po příchodu, neboť se nám doma někam zakutálel špunt od nafukovací postele, takže pro něj musel Richie jet zpět. Během cca dvouhodinové nepřítomnosti na conu stihl sice překopat celý byt, leč špunt nenalezl. Naštěstí jest člověkem vynalézavým, tak přišel na to, že úplně stejný rozměr mají korkové špunty od šampaňského, kterých se (Palpymu díky) v našem bytě nachází dostatek. Tudíž jsme nakonec měli nejen kde spát, ale i na čem spát, což nám náladu zase trochu vylepšilo (Btw – inkriminovaný špunt jsem nalezla asi o týden později při vybalování oblečení z jedné nevybalené tašky, kam se mu podařilo – neznámo jakým způsobem – zapadnout).
Další velký zádrhel nás potkal v místnosti Star Wars linie s nefungující technikou. Počítač prostě tvrdošíjně odmítal načíst určité formáty videí, dokonce i některé obrázky a zvukové soubory. Vinou toho začínal program s téměř dvouhodinovým zpožděním. Já jsem sice díky tomu viděla přednášku Shade „Červený a černý“ o Darth Maulovi, kterou bych jinak neviděla (s vypjetím všech sil jsme dorazili do ZŠ Benita Juareze pár minut po osmé a než jsme se ubytovali…), ale naopak se tak (když původně vyhrazenou hodinu na sithské přijímačky jsme zkrátili na téměř polovinu) o více než hodinu posunul termín mojí přednášky a to nebylo právě optimální. Ještě navíc když podle pokynů organizátorů bylo třeba nechat ještě před jejím začátkem projektor asi 10 minut vychladnout. Vcelku chápu, že ne všichni jsou takové noční sovy, že jsou schopni vnímat přednášky i dávno po půlnoci, a už vůbec je mi jasné, že kromě pár upírů s obráceným denním režimem (jako je moje osoba) má kolem půl druhé na bouřlivou diskusi náladu asi málokdo. Takže jsem byla poněkud zklamána, že se v místnosti nevyskytovali nějací čilí příznivci řádu Jedi a rebelské pakáže (že by chodili spát se slepicemi?), které bych mohla argumentačně rozcupovat na malé kousíčky, ale převážná většina osazenstva byli (vcelku pochopitelně) zarytí přívrženci Sithu, se kterými se moc hádat nebylo o čem. Sice jsem nebyla v optimální formě, téměř jsem nemohla mluvit, ale přesvědčovat přesvědčené mi valné uspokojení nepřináší ani když jsem málem na smrtelné židli.
Chápu, že technické problémy sice nastat můžou (a taky se to občas stává), ale přece jen se jim dá značně předcházet, což by na takhle velkých conech mělo být základem. Předpotopní počítač s ještě předpotopnějším softwarem lze tolerovat na amatérské akci, kterou prakticky na koleně organizuje hrstka nadšenců, ale takhle velký con, kde navíc není vstupné částka úplně zanedbatelná, by měl být aspoň trochu profesionální. Organizátor každé větší akce musí přece předem počítat s tím, že přednášející budou mít své ukázky z filmů, fanfilmy, hudební ukázky apod. ve všech možných běžných formátech, takže by tomu měla být technika softwarově přizpůsobena. Nebo by měli být všichni přednášející předem upozorněni, že pro bezproblémové fungování mohou mít audio a video soubory pouze v určitých formátech a – odmítají-li se tomuto doporučení přizpůsobit – ať se buď nediví a nebo ať si s sebou berou vlastní notebooky. Tímto ostatně děkuji Regisovi, který měl přednášku přede mnou a zapůjčil mi po ní svůj notebook, jenž bez sebemenších problémů otevřel všechny mnou na cédéčku přinesené soubory. Nemohu proto posoudit, jestli byly technické závady odstraněny opravdu úplně zcela nebo jen zčásti.
Když – na rozdíl od Koprconu – nikdo netoužil debatovat ještě dvě hodiny po skončení přednášky, nezbývalo nic jiné, než se odebrat spát. To, že byla v tělocvičně zima jak v morně, neb tam špatně doléhajícími okny táhlo, samozřejmě organizátoři mohli těžko ovlivnit. Stejně jako jisté nesvědomité a patrně z Aljašky pocházející jednotlivce, kterým připadá jako úžasný nápad otevřít okna, když je venku -15°C (jestli někdy zjistím, kdo to byl, tak je už teď synem/dcerou smrti). Opravdu vám, lední medvědi, velmi děkuji za hromadu posmrkaných kapesníků a nutnost proležet ještě i víkend po Pragoconu. Byl to fakt úžasný zážitek! Ještě, že je ta olympiáda, u jejího sledování jsem bolavou hlavu příliš namáhat nemusela (teda až na některé výkony našich hokejistů, ale to už je jiná pohádka).
Druhý den jsem záměrně vstávala brzo (na mě přímo uprostřed noci), abych stihla na jedenáctou debatu světlá proti temné straně. Kdybych věděla, o co půjde, tak v klidu spím dál. Nejen, že šlo převážně o poznávání hudebních ukázek a jejich autorů (což je pro mne jako člověka s absolutním hudebním hluchem to samé, jako nechat barvoslepého hádat malířská díla – ale mé klasické vzdělání mi aspoň pomohlo získat jeden bod pro temnou stranu, neboť jsem byla jediná, kdo uměl uvést jménem autora francouzské hymny), ale ještě navíc moderující Discord občas uděloval body té straně, která mu byla sympatičtější – a jelikož je příznivce té rebelské pakáže, můžete třikrát hádat, která to byla. Na seriózní debatu o podstatě sithské filosofie tam prostor, čas ani chuť nebyly. Sice vlastně vůbec o nic nešlo, ale ty dvě hodiny, o které jsem mohla spát déle, mě vážně mrzí.
Pak jsem raději zamířila na jídlo do bufetu, kde nám i tak vcelku chutná krmě byla ještě zpříjemněna promítáním „Červeného trpaslíka“ (docela by mne zajímalo, kdo se nám aspoň takto pokoušel pofoukat bolístku nucené neúčasti na Trpasliconu, má mé sympatie a velké díky) a občerstvena jsem se zaběhla podívat, jestli jsem náhodou neobhájila loňské prvenství v „Yodově vánoční soutěži“. No, bylo mi řečeno, že jsem neměla psát o lyžování na Hothu. Moje chyba, mělo mě na téma kalamita taky napadnout něco originálnějšího, než ta ledová koule - a třeba by se mi podařilo Andelain porazit. Tak jsem pak ve Star Wars místnosti ještě vydržela a počkala si co podnětného mi na téma psaní fan fiction poradí Tess, Johnak, Sammael a Yanna.
Zbytek odpoledne jsem měla v úmyslu trávit střídavě u příznivců upírů z „Prague by Night“ a na přednáškovém pásmu Turkovců-Benjaminovců báječně nazvaném „Jak důstojně zblbnout aneb fantazákem na věčné časy a nikdy jinak“.
Ovšem – jak říkáme my, ateisté – člověk míní a pánbůh mění. Byla jsem místo toho odchycena Tess a přesvědčena k účasti na literárním workshopu (tak mě napadá, že bych to, co jsme společně vyplodili s Darth Taurnilem, měla taky už konečně přepsat a poslat Jedilandu). Navíc jsem stejně ani pak místnost vyhrazenou pro „Prague by Night“ (kde jsem toužila dozvědět se něco o upířích sexuálních praktikách) nebyla schopná najít. Byla označena lakonicky RPG a já osobně teda znám podstatně víc erpégéček, než jenom „World of Darkness“ a pár dalších na vampýři náměty, takže mě to nenapadlo ani omylem. Taky jsem se ještě chvíli zakecala s prezidentem fandomu a Martinem Koutným, s nímž jsme se chvíli pro Pragoconu naháněli, jelikož, jak mi vzkázal Zdeněk Rampas, se mnou chtěl mluvit.
Tak jsem se dostala nakonec aspoň na docela dost zajímavou přednášku o bojovnicích a konkubínách ve staré Číně, kde se rozebírala i problematika zvyku ovinování chodidel. Po jejím skončení jsem chvíli klábosila s Věrou Rambouskovou (docela by mě zajímalo, jestli jsem ji tou rýmou vážně nakazila) a pak už pospíchala na vyhlášení výsledků „Dřevěného Turka“, kde jsem rovněž obsadila páté místo jako v „Yodově vánoční“. Odtam na podvečerní přednášku mého discipula Darth Pauluse „Prohnilí obránci prohnilé republiky aneb Impérium by kupovalo rozkaz 66“, pojednávající o všech možných (dle mého nesmírně sympatických) rejdech Sithů v dobách staré republiky. Podle rozpisu měla končit přesně tak, abych v pohodě stihla vyhlášení výsledků „Rokle šeré smrti“, ovšem samozřejmě bylo zas vše jinak, v době, kdy měla končit, byl Darth Paulus odhadem v polovině. Měl-li v závěru své přednášky nějaké pěkné záběry rytířů Jedi vražděných dosud jim věrnými vojáky, tak jsem o ně přišla. Škoda. Aspoň během doby této přednášky Darth Richie stihl úspěšně složit magisterské zkoušky – aby taky ne, když se ještě i na conu tak zodpovědně šprtal, že vyloučil většinu programu – takže jsme náš noční rituál kromě vcelku obvyklých přísah nových discipulů Akademie mohli poprvé v historii rozšířit i o slavnostní přijímaní nového magistra do našich řad.
Volba vestibulu školy pro slavnostní vyhlašování výsledků literárních soutěží a především pro divadelní představení „Padlý anděl“ taky nebyla zrovna nejšťastnějším řešením. Dost rušivě působily četné skupinky i jednotlivci, kteří ustavičně courali buď ven a dovnitř (většinou kvůli kouření, které bylo v budově školy samozřejmě nepřípustné) nebo z jednoho křídla školy, kde byla spací místnost, bufet a herna, do křídla druhého, kde byly přednáškové místnosti. Kromě toho málokoho napadlo, že se ve vestibulu odehrává oficiální součást programu, takže se procházející skupinky samozřejmě vůbec nepřestaly vybavovat. Nemluvě o tom drobném detailu, že více než hodinu stát na místě není nic příjemného a děsně z toho bolí nohy – a hlavně že z divadelního představení diváci od čtvrté řady moc neviděli.
Proto jsem i já sledování vzdala a polosedě na jednom z pingpongových stolů čekala, kdy už konečně začne vyhlašování výsledků „Rokle šeré smrti“. To mělo začínat podle programu ve 21.00, ovšem nikdo (hlavního organizátora nevyjímaje) nebyl schopen nám sdělit, kde a kdy že se to má odehrávat. Samotní organizátoři soutěže byli zmatení jak Goro před Tokiem, neb jim toto organizátor hlavní nezajistil, ač to nahlásili v dostatečném předstihu. Nakonec bylo rozhodnuto, že proběhne taky ve vestibulu – a to po skončení divadelního představení. Samozřejmě tak začalo taky s více než hodinovým zpožděním – což kdybych věděla, tak jsem za prvé neprchala předčasně z přednášky Darth Pauluse a za druhé jsem si v mezičase ještě v klidu odešla na přednášku lorda Drussa o psýché v boji, na diskusi o městských LARPech nebo aspoň dívat se na Červeného trpaslíka do bufetu. Ostatně stejně jsem nevyhrála, pouze obsadila jako loni vcelku dobré páté místo a má povídka byla zařazena mezi ty nejlepší do chystaného sborníku.
Aspoň že naše ceremoniály začínaly tak plus mínus deset minut v plánovanou dobu, ale to bylo nejspíš tím, že jsme si je organizovali sami a mimo oficiální součást programu. Pak už jsme pro jistotu pouze oslavovali a klábosili – a já mohla konečně upadnout na matraci, zalézt do tepla spacáku a činit toto vše vleže (v tom vestibulu mi málem upadly nohy). Další ráno jsem se sice opět probudila zimou, takže jsem chvíli zvažovala návštěvu některých dopoledních přednášek, ale nakonec jsem se rozhodla ještě spát. Až kolem jedenácté jsme se odebrali do bufetu na teplou snídani, spojenou tentokrát se sledováním Futuramy. Po poledni nám začalo být naznačováno, že bychom si měli sbalit věci a vypadnout co nejrychleji z tělocvičny, což jsme asi kolem jedné taky vcelku ochotně učinili.
Cestou domů jsme museli snášet poněkud nechápavé xichty cestujících v tramvaji č. 20, kde jsme podrobně rozebírali (kromě mé osoby také Darth Richie, Darth Taurnil, Johanson a někteří další), co všechno se na letošním jubilejním Pragoconu více či méně nepovedlo. Nebylo to ostatně poprvé, já jsem si neodpustila už během pátku a soboty zlomyslně upozornit všechny, se kterými jsem mluvila a kteří si toho nevšimli, na úchvatný pravopis programu („Prohnilý obránci prohnilé republiky“, „Vyhlášení výsledků Yodovi vánoční soutěže“) jako jistý symbol úrovně letošního Pragoconu. Řekla bych, že bylo dost o čem drbat, Darth Richie a já jsme sice přestupovali na Hradčanské, takže nevím, jak dlouho v tom ostatní pokračovali, ovšem v okamžiku našeho opuštění tramvaje debata vůbec nevypadala, že by končila…
Doufejme, že se v příštím roce organizátoři Pragoconu ze svých chyb poučí, případně (ale to bych už byla asi moc velká optimistka) že si z této organizačně nepříliš vyvedené akce vezmou poučení i organizátoři některých další.