PARCON - TAURCON 2006

Pro nás začal v pátek v poledne u netu, kde jsme se snažili zjistit spojení do Neratovic, přesněji ten z nás, který zrovna necpal věci do báglu, se o to snažil. Jízdní řády autobusů pražské integrované dopravy nám připadaly poněkud podivné, zejména jedna linka, která jezdí pouze dvakrát denně – před půl šestou ráno z Neratovic do Prahy a těsně před druhou zpět. Chvíli jsme teoretizovali na téma, pro koho by asi tak mohla být určena, protože pro dělníky, pracující v Praze, vyjíždí moc pozdě a vrací se moc brzy, studentům by možná vyhovovala doba návratu, ale zase ten příjezd do Prahy téměř ještě v noci… nakonec jsme tuto záhadu nechali být a přiřadili ji k důkazům pro tvrzení, že bůh stvořil Dopravní podnik hlavního města Prahy jenom proto, aby měl všechny blbce pod jednou střechou, a začali nostalgicky vzpomínat na Nymburk, kam jezdí tři vlaky za hodinu, a na Chotěboř, kam jezdí odpoledne několik autobusů a navíc na ni přípoj od každého rychlíku, co jede přes Havlbrod... a dospěli k názoru, že by se cony měly pořádat povinně pouze v těch místech, kam něco jezdí furt.
Ono totiž ani vlakové spojení do Neratovic se nezdálo být o moc lepší – přímé autobusy tam jezdí odpoledne aspoň každou hodinu, přímé vlaky ani to. Dvakrát nebo třikrát přestupovat se nám moc nechtělo, ale nakonec za nás všechno zdárně vyřešily okolnosti. Sice jsem na Parconu neměla žádnou přednášku a tak (zcela mimořádně) jsem ještě hodinu před odjezdem zběsile nevypalovala cédo s příslušnými obrázky a filmovými ukázkami, ale zato jsme na FF neprozřetelně slíbili pár lidem, se kterými se vídáme jen na conech (např. Martinu Koutnému, který je z Třebíče, tudíž ho jinde opravdu nezastihneme) dovézt tohle či tamto a začali jsme to samozřejmě hledat na poslední chvíli až v ten pátek. Při tom, jak naše obydlí po stěhování stále vypadá (knihy všude, kam se jeden podívá) to nebylo tak jednoduché, takže jsme stejně nebyli schopni vypadnout z domu dřív, než v době, kdy – přinejmenším podle tvrzení organizátorů na jejich webu – měl Parcon v Neratovicích právě začínat. Mezi pátou a šestou jedou do Neratovic přímé vlaky dva a ten druhý se nám i podařilo chytit. Nebyli jsme v něm jediní jedoucí na Parcon, takže jsme se ani cestou nenudili. Navíc ti druzí měli s sebou mapu. Podle ní pro nás bylo výhodnější vystoupit ve stanici „Neratovice zastávka“ a ne „Neratovice nádraží“, jenže měli jsme smůlu, courák, který nás vezl, zastavoval sice na každé mezi, ale jak na potvoru zrovna jeho trasa přes tu neratovickou zastávku nevedla. Já se tomu dost divila, ba přímo mi to přišlo jako podraz.
Naštěstí jsou Neratovice opravdu (rodáci prominou) malá díra, takže ani z toho nádraží to nebylo tak daleko. Jinak jsme byli poněkud překvapeni tím, jka to tam vypadalo. Po cestě ve vlaku jsme pořád vtipkovali na téma, že Neratovice nemůžeme přejet, protože je poznáme po čichu, případně i po zraku, tedy že uvidíme, co dýcháme, a těšili jsme se na to, jak to bude stylové, až Parcon jednou nebo dvakrát přeruší chemický poplach ze Spolany… a ony místo toho Neratovice nevypadaly na první pohled nijak výrazně hůř, než ten Nymburk nebo třeba taková Kopřivnice či Chotěboř.
Po zaregistrování se – trošku nás teda překvapilo, že ačkoli con podle propozic začal před více než dvěma hodinami, u prezence bylo stále plno – jsme kromě materiálů a docela pěkné placky vyfasovali cedulky se šňůrkami, vše stejné barvy. Docela by mě (a možná nejen mě) zajímalo, co která barva symbolizovala – my na příklad dostali oranžovou. Pozdravili jsme se s pár známými, nechali se Lucasem informovat, že jak medoviny tak absinthu je zaručeně dostatek (informace pro známé a významné alkoliky jako jsme my dva opravdu velmi důležitá), a vyrazili směrem ke Gymnáziu Františka Palackého. Měla to být údajně žlutá budova vzdálená od kulturáku 200 m. Když jsme po přejití železniční tratě urazili avizovanou vzdálenost a neviděli nic, co by se popisované budově podobalo, trošku jsme se vyděsili, že organizátoři mají podobný odhad vzdáleností jako Richard Klíčník (mám na mysli jeho suverénní prohlášení, že na Houšťku je to 17 minut volnou chůzí, ačkoli to bylo ve skutečnosti asi 5 kilometrů) a že nás teď čeká dálkový pochod přes celé Neratovice a případně i někam do sousední obce. Naštěstí to tak zlé nebylo, potkali jsme Lashiho a ten nás uklidnil. Vysvětlil, že jsme už velmi blízko (asi tak ještě dalších 100 metrů) a že stačí pouze minout bystu TGM, signalizující, že jsme před Gymnáziem Františka Palackého, a jsme tam. Měl pravdu – a my jsme tím pádem mohli rozjímat nad další záhadou, proč je Masaryk Palackým (nebo Palacký Masarykem?). Kromě toho nás bysta zaujala i tím, že „tatíček“ je ztvárněn způsobem dosti netradičním a rozhodně více, než jako laskavý státník, působí jako osobní velvyslanec knížete pekel nebo přinejmenším jako Palpyho asistent. To jsme samozřejmě museli fotograficky zadokumentovat – ačkoli jeho vpravdě démonické vzezření patřičně vyniklo až večer při umělém osvětlení (to jsme pak samozřejmě taky zdokumentovali).
Tělocvična – či spíše sportovní hala – nás opravdu překvapila. A to velmi příjemně, protože něco takového jsme opravdu nečekali. A když jsme pak tak slyšeli různé ty ohlasy na příšerné ubytování tam či onde, dospěli jsme k názoru, že ta investice do nafukovacího letiště (díky kterému naše věčným vysedáváním u počítače zhuntované páteře přežívají spaní na conech v tělocvičnách a třídách v plném zdraví, ba dokonce kolikrát i lépe, než by jim asi „prospěly“ proležené matrace na různých těch kolejích a internátech) se nám už dávno mnohokrát vrátila. Na jiných conech to třeba až tak úplně neplatí, ale pokud jde o letošní Parcon, opravdu nebyla asi lepší volba, než spát v tělocvičně – to ostatně i předem velmi dobře odhadl Leonard Medek a určitě si pak říkal, jak dobře udělal. Za prvé je ta hala fungl nová a dle toho i vybavená, záchody a sprchy jsou v tak luxusním provedení, že něco podobného možná nemají někteří z nás ani doma - super moderní obklady i dlažba, dokonce s ozdobnými lištami... (pouze na toaletní papír organizátoři až do sobotního odpoledne nějak zapomněli). Za druhé byla až neuvěřitelně čistá - z té podlahy by jeden i riskl jíst, což se ne vždy na conech při spaní v tělocvičně či ve třídě stává. Mám teda teď na mysli, že takto zářivě čistá byla v okamžiku našeho příjezdu - po odjezdu asi určitě potřebovala pořádně vytřít (byť konkrétně my jsme si dali opravdu záležet na tom, aby tam po našem odchodu nezůstal ležet jediný papírek a doufám, že většina ostatních též). Za třetí v ní spalo naprosté minimum lidí, odhaduji to tak na něco kolem padesáti - takže se všichni mohli pohodlně rozložit podél stěn (a neriskovat spaním uprostřed haly to, že na ně někdo v noci šlápne) a každý mohl zabrat placu kolik mu libo, tedy nebylo třeba ani omylem dodržovat nějaké normy typu 1x2 metry na osobu (které jen tak mezi námi jsou poněkud nesmyslné, jelikož zhruba tento rozměr potřebuje každý člověk, který není právě trpaslíkem, na pouhé spaní, ovšem každý má s sebou kromě své maličkosti ležící na podlaze ještě i bágl a to mnohdy bágl dosti rozměrný, který zabere většinou tak ještě aspoň další jeden metr čtvereční). Za čtvrté bylo toto ubytování i co do vzdálenosti od místa conání naprosto ideální - učebny 1 a 2, ve kterých probíhala část programu, byly naproti, a kulturák (s Velkým a Malým sálem a kinem) ani ne 10 minut pěšky. Kromě toho Silverovo-Lucasův bar po jedenácté u kulturáku skončil a veškeré conové popíjení se tím pádem přesunulo právě ke gymnáziu, takže jsme se v konzumaci nemuseli vůbec nijak omezovat – těch asi 15 metrů by jeden doplazil snad i v záchvatu deliria. Nezanedbatelnou výhodou byl i bankomat přímo pod nosem a několik hospod a restaurací různého typu ve vzdálenosti tak do pěti minut chůze. No a last but not least něco byť jen vzdáleně podobného komárům jsme za celý con nezahlédli - a to jsme s Darth Richiem z rodu těch lidí, kteří být sami v místnosti se stovkou dalších a být v té místnosti jeden jediný komár, ráno jsme od něj požraní pouze my dva.
Po složení bagáže a nafouknutí postele (abychom tím ne zrovna tichým kompresorem nemuseli nikoho budit uprostřed noci) jsme se odebrali něco pojíst. Zvolili jsme dle mapy blízkou restauraci Solidní jistota a nelitovali jsme. Tak obrovské porce za vcelku lidové ceny (pro člověka zvyklého na běžné ceny pražské až směšně malé) se hned tak nevidí, takže jsme do sebe soukali ty hromady jídla tak dlouho, až jsme prošvihli slavnostní zahájení. Koncert Succuby nás moc nezaujal (cituji Darth Regise "kdosi příšerně falešně hraje"), tak jsme raději vyrazili obejít conové bary a pozdravit se se známými. Ačkoli jsme opravdu chtěli jít na Pagiho přednášku, nakonec jsme se (jako obvykle) zase s někým zakecali, takže jsme stihli až Darth Regisovo pojednání o městských LARPech. Zde se první více jak půlhodinu střídavě přednášející a střídavě pořadatelé (občas i ve spolupráci) snažili přimět promítačku k tomu, aby komunikovala se Regisovým notebookem a promítala. Nevím, jak by to bylo bývalo dopadlo, kdyby se do toho nakonec nevložil Darth Richie – asi by Darth Regis povídal bez obrázků. A toho, co nám chtěl říct, nebylo právě málo, včetně "veslých historek z natáčení". Filmových ukázek, upoutávek na LARPy apod., co nám chtěl promítnout, bylo možná ještě více, takže nakonec přednáška skončila skoro o dvě hodiny později. Myslím, že nikdo z těch, co vytrvali až do konce, nelitovali.
Za normálních okolností bychom se po přednášce asi přesunuli k baru. Jenže okolnosti nebyly příliš normální, už týden před conem jsem byla dost nachlazená, navíc jít za této situace den před conem do letního kina (kde byla zima jako na Sibiři) na Piráty z Karibiku 2, kde se dokázal nachladit i do té doby zdravý Darth Richie, asi nebyl ten úplně nejrozumnější nápad... být mi v pátek jen o maličko hůř, asi bych na letošní Parcon vůbec nejela. Takhle jsem zaťala zuby, kabelku narvala léky, ovázala si krk a nabalila se do svetrů – a Martin Koutný hned zaregistroval, že jsem zahalená jako kdybych se chystala nikoli na Parcon, ale na sraz islámských fundamentalistů. Tak jsem ho ujistila, že se nemusí obávat, rozhodně jsem nekonvertovala, pouze můj momentální zdravotní stav je sithužel takový, že by ho mé tradiční dekolty mohly vážně zhoršit a tudíž pouze zabalená jako pumpa v zimě mohu letošní Parcon jakš takš přežít. A ta prodloužená přednáška se mému organismu asi zdála trochu přehnaná, takže po půl druhé ráno si mé nemocné tělo začalo opravdu vehementně vyžadovat noční klid. Proto ačkoli na baru bylo ještě velmi veselo a seděla tam spousta známých, se kterými bychom rádi pokecali, velmi neradi jsme se odebrali zalehnout.
Druhý den ráno samozřejmě přednášky do jedenácté pro nás neexistovaly (na přednášky pořádané v noci vážně nechodíme), takže jsme se odebrali až na dvouhodinovku Vojty Čepeláka o bitevních lodích, které kralovaly světovým oceánům zhruba jedno století, od poloviny toho devatenáctého do konce druhé světové války. Přednášku Františky Vrbenské o záhadách kolem Kristova vzkříšení bych sice velmi ráda slyšela, ale nerada odcházím z přednášek v polovině, což bych musela, jelikož mi Dáreček s Doktorem už den před tím jemně naznačili, že na vyhlašování výsledků Zlaté zebry a Stříbřitělesklého halmochronu bych nejspíš měla být. Takže jsme šli raději něco pojíst a popít a během konzumace jsme mohli navíc zadokumentovat příjezd Ondřeje Neffa ve slušivém motorkářském oblečku.
Po vyhlašování výsledků (až tak dramatický to teda nebylo, získala jsem Halmochron a v Zebře jsem druhý rok po sobě skončila druhá) si šel Darth Richie zastřílet z luku, zatímco já jsem byla velmi zvědavá na besedu s Ianem MacLeodem, autorem Světlověku. Ta se o něco protáhla, takže na ni mezitím stihl dojít i Darth Richie. Po skončení besedy jsem pospíchala aspoň na zbytek přednášky Libuše Čermákové o tom, jaký byl ten biblický Hospodin vlastně hrozný darebák. Pokud jsem se (stejně jako na přednášce Václava Semeráda na letošním FF) těšila, že tam budou přítomni nějací náboženští fanatici, kteří budou mít z tohoto rouhání psotník a tudíž bude nějaká sranda, nestalo se tak. Vcelku přátelsky jsme se shodli na tom, že vůbec není divu, že je lidský rod taková smečka mizerů, když jsme byli stvořeni k Jeho obrazu.
Následoval čtvrtý díl pojednání Lukáše Křesiny o Tajemství katedrál. Ty první tři byly na loňském Taurconu a my jsme navíc měli výhodu soukromých přednášek, jelikož jsme s ním bydleli na pokoji. Letos se věnoval především rozplétání záhad kolem autora knihy, jejíž název použil jako název svého přednáškového cyklu, tajemného alchymistického mistra Fulcanelliho. Trošku mě zklamalo, že se o možnosti, že by Fulcanellim mohl být nesmrtelný hrabě Saint-Germain, pouze zmínil aby ji okamžitě zavrhl – aniž by výrazně vysvětloval proč, ale za prvé je Křesina racionalista, který na nesmrtelné mágy věřit odmítá, a navíc by se mu to v tomto případě asi všechno do té jediné hodiny nevešlo. Ale třeba bude Saint-Germain někdy příště.
Pak jsme samozřejmě nemohli vynechat jeden ze zlatých hřebů letošního Parconu (a pro pravověrné Sithy vcelku zajímavou zkušenost) – kanibalskou hostinu pořádanou Editou Dufkovou a Františkou Vrbenskou. Já jsme měla zakoupenou vstupenku opravňující ke konzumaci, Darth Richie nějak neměl hlad, takže spíše pozoroval, fotografoval a sen tam uzobl něco z mého talíře (a tvrdil, že mu to moc nechutná, protože si na kořeněná jídla nepotrpí). Kromě pojídání mnoha chodů připravených z lidského masa (všichni účastníci byli povinni podepsat prohlášení, že se této akce zúčastňují zcela dobrovolně a s vědomím všech možných rizik z ní vyplývajících) na všechny možné způsoby dle originálních receptur lidožroutských kmenů celého světa jsme byli oběma dámami také patřičně poučováni. A sice na téma, kdo všechno v lidské minulosti i současnosti lidské maso jedl a jí, z jakých všech možných důvodů se tak kdy a kde činilo a činí, které typy lidí byli v té či oné lidojedské kultuře nejoblíbenějšími, v jakých úpravách se lidé k jídlu podávají a zda z hlediska kulinářského jsou lepší černoši či běloši. To poslední jsme tedy nemohli posoudit, jelikož nám organizátorky hostiny možnost srovnání neposkytly. Ovšem jinak je třeba velmi ocenit, jakou práci si s přípravou daly.
Po najezení se do sytosti byl nejvyšší čas odebrat se na slavnostní večer, kde byli nejdříve pasováni rytíři a lady řádu Fantasy a poté udělovány ceny ve Fandomu nejcennější – Ludvík a Mloci (případně vítězům v dalších kategoriích CKČ Pulci). Letos opravdu excelovala Edita Dufková, která kromě Mloka získala i vítězství v kategorii krátké povídky. Také je ale třeba ocenit Šamana, který sice nezvítězil ani v jedné kategorii, které se účastnil (Pulce za nejlepší mikropovídku si odvezl na Slovensko Miloš Ferko), ale povedlo se mu z letošního sborníku Mloka tak trochu udělat antologii svých povídek. V kategorii novely pak vcelku po právu zvítězila Anička Šochová – a mohu tady snad veřejně přiznat, že jí k tomu dopomohly i body ode mne. Já sama jsem skočila o něco lépe, než loni, desáté místo mezi mikropovídkami (z více než 50 soutěžních příspěvků) není až tak hrozné (ostatně můžete si ji na těchto stránkách přečíst a sami posoudit, jestli za něco stojí).
Jakmile proběhly i křesty knih (které jsme museli dokumentovat kvůli tomu, že jsem Tomáši Němcovi slíbila pro Pevnoast podrobnou reportáž i s fotkami), zamířili jsme opět na bar ke gymnáziu. Původně jsme měli v úmyslu navštívit Šamanovu přednášku o paralelních vesmírech, ale za prvé jsme se opět s někým zakecali a za druhé jsme se Šamanem na toto téma debatovali už v Krakatitu, kde nám také názorně předvedl průnik do jiného vesmíru. Také jsem slíbila Vladimíru Němcovi, že se půjdu podívat na jeho přednášku o vesmíru a jeho dimenzích, ale tento slib byl podmíněn oním „nebudu-li mít v tu dobu něco jiného a důležitějšího“ – a já jsem usoudila, že účast na přednášce, ve které naprostý non-starwarsák míní porovnávat absolutně dokonalé Impérium předaleké galaxie s něčím jiným, konkrétně se světem Star Treku a Warhammeru 40.000, je přímo morální povinností. Snažila jsem se ze všech sil Vojtovi Čepelákovi náležitě předestřít všechny pozitivní vlastnosti císaře Palpatina, na které jsem si jen dokázala vzpomenout, ale ani tak se mi jej nepodařilo přesvědčit, že Sith a Impérium rozhodně reprezentují řád a nikoli chaos (jak furt tvrdil on). Po asi hodinové debatě, do které se sem tam zapojili i další přítomní členové Akademie, konkrétně Darth Richie a Darth Regis, jsme s Darth Richiem konstatovali absolutní neslučitelnost našeho světonázoru s jeho a usoudili jsme, že popíjení u baru bude činností mnohem smysluplnější.
A bylo - medovina tekla proudem, absinth též nechyběl (akorát škoda, že Metaxa došla, prý už včera), Dáreček štědře rozdával korbáčiky a další pochutiny slovenské provenience a nakonec došel i Nalim Lidochaz se svým bendžem, který se nenechal dvakrát pobízet, aby něco zahrál. Trampskou klasiku prokládal svými podnětnými baladami o Conanovi (za které po právu získal Ludvíka) a kdyby nezačalo kolem půl čtvrté poprchávat (a Nalim tak nedostal strach o svůj nástroj), nejspíš bychom to takhle táhli až do rána. Místo toho se kolem té čtvrté začala parta trochu trhat, takže jsme nakonec odešli spát. Před tím jsme si tedy ještě prohlédli, jakou mediální hvězdou se stal Leonard Medek, jehož barevná fotografie zabírala asi čtvrtinu druhé stránky středočeské mutace MfD – sithužel ti dobří lidé od novin vůbec nepochopili (ba dokonce se ani nezajímali o to) jakou VIP postavu ČS Fandomu mají před sebou, takže do popisky místo něčeho na způsob žijící legenda mezi českými spisovateli žánru fantasy napsali pouze že jde o jednoho z účastníků Parconu v Neratovicích. Jak trapné, plytké a přízemní!
Z nedělních přednášek jsme samozřejmě neviděli a neslyšeli vůbec nic – a tak jsme se zase s mnoha dalšími flamendry shodli na tom, že za prvé by přednášky na conech neměly (a to žádný den) začínat tak nechutně brzy (Martin Koutný je fakt frajer, že dokázal vstát na svou přednášku na devátou, když naposledy jsme ho viděli sedět u baru když jsme od něj po čtvrté odcházeli) a za druhé že by nedělní program (a to nejen na letošním Parconu, ale obecně na většině víkendových conů) neměl končit tak zatraceně brzo, ale měl by pokračovat aspoň tak do té druhé nebo třetí odpoledne. Takhle jsme místo přednášek skončili v pizzerii naproti gymnáziu a poté jsme Silverovi a spol. trošku pomohli s balením sudů, pípy a dalších nezbytných propriet. Za to jsme byli nějak vmezeřeni do jejich přecpaného auta (mezi samopaly a jiné zbraně), odvezeni do Prahy a vyloženi na holešovickém nádraží na zastávce tramvaje, odkud nám to skvěle jelo, takže jsme byli za necelou hodinu doma.
Celkový dojem z letošního Parconu je ten, že ačkoli původně plánovaný Nymburk nečekaně vybouchl, což organizátorům určitě způsobilo značné problémy, jednalo se nakonec o vcelku podařený con. Teda zejména pokud s sebou někdo (jako třeba my) táhl nafukovačku a spacák, pak se toho organizátorům moc vytknout nedalo, snad leda ty reminiscence na minulý režim (jeden a půl dne chybějící toaleťák) a přespříliš nahuštěný sobotní program, kdy by se člověk kolikrát potřeboval rozdvojit nebo naklonovat, aby stihl vše, co ho zajímá, a proti tomu programově poměrně „hluché“ zbývající dva dny. Ale i tak Taurcon – byť nuceně přesunutý do Neratovic – určitě zůstane jedním z oblíbených conů přelomu léta a podzimu a daleko více členů Akademie by si na něj mělo udělat čas.