FÉNIXCON 2005

Poté, co jsem předloni zjistila, že poslední z větších akcí roku mám doslova u nosu – cca necelých deset minut pěšky od mého bytu v Brně – nebylo jediného rozumného důvodu, proč na Fénixcony nejezdit. Rodina, která mě jiné víkendy, kdy jsou cony, nevidí vůbec, může být pro tentokrát ráda, že mě uvidí aspoň dopoledne před odchodem a dokonce i po většinu neděle.
Ježto sobota 10. 12. byla poslední den, kdy Pendolíno jezdilo ve zkušebním provozu za cenu obyčejného rychlíku a na netu naše ctihodné České dráhy tvrdily, že i v pátek 9. 12. pojede (stejně jako jiné dny) v 15.20, dostavili jsme se někdy před třetí na hlavák. Ještě jsme se během dopoledne snažili přesvědčit Zdeňka Rampase, aby jel v tuto dobu s námi. Naštěstí pro něj jsme jej nepřesvědčili. U kas jsme se srazili s rodinou Kingovou a společně jsme byli velmi rozladěni informací, že místenky už nejsou. Mne s Darth Richiem představa stání v uličce do Brna naštvala natolik, že jsme úplně zapomněli čerstvým novomanželům poblahopřát, zatímco oni se nakonec rozhodli, že pojedou až následujícím vlakem, aby měli jistotu, že si sednou. Ihned po zakoupení lístků jsme se srazili s Leonardem Medkem, který kdyby přišel o deset minut dřív, mohl se k nám přidat a měli bychom tím pádem cestu do Brna levnější všichni tři. Což bychom si – vzhledem k nabízené kvalitě cestování – taky všichni tři zasloužili. Psát o tom, jak strašně nás spolek zvaný České dráhy, a. s. naštval svou neseriózností, kdy místo inzerovaného Pendolína přijela otřískaná rozhrkaná souprava z dob dávno minulých, by bylo zbytečné – na Fénixu jsme to popovídali velmi podrobně kdekomu, kdo byl ochotný to poslouchat. Samozřejmě včetně Zdeňka Rampase, který byl zajisté velmi rád, že se nenechal překecat a jel už ve dvě. Fénix se po několika letech stěhování (doufejme) definitivně uhnízdil v hotelu Avanti na rozhraní městských částí Brno-střed a Královo Pole – pro neznalé místního místopisu je to v oblasti širšího centra, cca 10 minut šalinou z hlavního nádraží. Tedy dopravní dostupnost skvělá. Po příchodu do hotelu nám zlepšil náladu fakt, že jsme se hned po vstupu do dveří srazili se spoustou přátel a známých, se kterými jsme se nějaký čas (většinou od posledního či předposledního conu) neviděli. Příjemně nás naladila i při slavnostním zahájení na dudy zahraná úvodní skladba Star Wars.
Po bližší obhlídce baru jsme zjistili, že odpoledne dorazil i Ondrej Herec s Otkou, kteří nám při naší letní návštěvě v Blavě slíbili, že do Brna určitě dojedou. Tak jsme se vybodli na pojednání o kosmonautice a místo toho s nimi seděli až do Ondrejovy přednášky. Pravidelně přednáší o netvorech a hororu, tentokrát však mluvil přímo o fenoménu, který způsobují, o strachu. My jsme po skončení této přednášky zůstali ve velkém sále i na pojednání Martina Koutného o českých filmech od roku 1930, které lze řadit do žánru fantastiky. Hlavní důraz kladl na filmy, které ač do tohoto žánru jednoznačně patří, z nějakého nám neznámého důvodu o nich autoři filmových encyklopedií mlčí, resp. o nich v jakékoli souvislosti s fantastikou nemluví. A nejedná se o žádná bezvýznamná dílka, které kromě historikům umění už nikomu nic neřeknou, tento osud potkal jak prvorepublikového "Golema", tak "Císařova pekaře", "Bílou paní" nebo jedinečný Jirešův film "Až přijde kocour". Na straně druhé (což se také snažil uvést na pravou míru) jiné filmy jsou ustavičně tvrdošíjně ke sci-fi a fantasy řazeny, byť s ní nemají nic společné – např. známé komedie pro pamětníky "Tetička" a "Dívka v modrém". Ačkoli vymezený čas přetáhl, stihl pouze první polovinu zamýšleného tématu – období první republiky, protektorátu a poválečnou tvorbu do začátku normalizace. Takže se můžeme těšit na příští rok na pokračování, ve kterém by se měl pokusit shrnout 70. až 90. léta.
Pak už jsme samozřejmě odešli do baru, kde jsme nejdřív klábosili s Ondrejem a Otkou a po jejich odchodu se spoustou dalších lidí Silverem počínaje přes Darth Zvěmi, Darth Morgaine, Darth Kostěje a Koutným s Mikuláštíkem konče. K domovu jsme se odebrali někdy kolem druhé – ovšem jak jsme se dozvěděli, odešli jsme spát zbytečně brzy, u baru se sedělo do šesti.
Jenže ti, co seděli u baru, nemají moje příbuzenstvo. Být po necelých pěti hodinách spánku vzbuzena tetičkou, co nemá v sobotu po osmé (!!!) ráno nic pilnějšího na práci, než si povídat, je fakt na vraždu. Třískla jsem jí s telefonem a po delší snaze jsem nějak usnula, ovšem díky tomu jsem zaspala budík a přednášku Leonarda Medka o Jacku Londonovi jsme nestihli. Tak jsme místo toho posnídali oběd. Vzápětí se přihnal Lucas se svou slečnou a plným rohem medoviny k ochutnání, což jsme neodmítli. Při přesunu z restaurace do baru, kde jsme pokecali pro změnu zase s Martinem Heislerem a Randalfem, jsme ještě stihli prohodit pár slov s Big Shamanem (díky čemuž jsme se dozvěděli, že počet návštěvníků v sobotu ráno přesáhl tři stovky) a konečně poblahopřát novomanželům Kingovým. Pak si k nám přisedl Korálek s Faustem – a opět jsme začali chutnat různé druhy medoviny.
Večer předtím jsme slíbili klukům z divadelního spolku Tomahauk, že na jejich představení "Jak Kojot vynalezl luk" na čtvrtou dojdeme (čímž pádem vyloučíme z plánovaného programu besedu s Williamem Kingem). Jenže někdy po třetí dorazil do baru Ondrej s Otkou v doprovodu Pavla Weigela, takže jsme se zase neuvěřitelně zakecali a dobrá předsevzetí se rozplynula jako cigaretový dým u našeho stolu. Ačkoli Pavel Weigel nakonec odešel se Sapkowským na besedu se čtenáři, v pokecu jsme pokračovali a tak tak jsme se dostali až na multimediální show (to je asi nejvýstižnější charakteristika) Nalima Uzbega Lidochaze a Jindřicha Petrželky "Conan v Nippon-Koku". Nechat si ujít něco takového by byla věčná škoda. Ti, kteří již někdy viděli, vědí, o čem mluvím. A my, kteří jsme již viděli některé jiné jejich předešlé přednášky se zpěvy a tanci jako "Conan na Matějské pouti" (Festival Fantazie 2004) nebo "Conan ve Středozemi" (Fénixcon 2004), jsme dvojnásob dobře věděli, oč bychom neúčastí přišli. Navíc vědomostí není nikdy dost, tudíž není na škodu ani poučit se o mangách z pera Josefa Čapka, Zdeňka Milera (Krtek a tamagoči), Radka Pilaře (Rumcajs, manga a tanga), Josefa Lady, Vladimíra Jiránka (Bobe a bóbika) a dalších autorů (Animáková panenka) nebo o českých hentai "Ferda Nemravenec" od Ondřeje Sekory a "Sexypes Fík" od Jiřího Šalamouna. Největší úspěch u publika ale podle reakcí měly jednoznačně píseň "Mononoke a karaoke" o víle Amálce na technoparty a především protestsong na téma reality show. Nalim samozřejmě taky přetáhl, takže lidé chtiví tomboly byli již mírně nervózní.
My jsme už dávno tomboly vzdali, štěstí ve hře se nám na hony vyhýbá, tudíž většinou lístky zakupujeme jen když nám je někdo vnucuje a fakticky jako dobrovolný příspěvek organizátorům navíc. Letos nám ani nikdo zakoupení lístků nevnucoval, takže nebyl důvod v sále setrvávat. Místo tomboly jsme proto opět odešli do nejoblíbenějšího a nejnavštěvovanějšího místa každého conu, tedy pochopitelně do baru. Vašek Pravda se tam právě chlubil Kačenkou a nedlouho poté dorazili i stále neodmaskovaní Indiáni se svým bubnem, takže jsme měli možnost vidět alespoň něco málo z představení o Kojotovi, na které jsme odpoledne nakonec nedorazili. Opět jsme kecali o všem možném se spoustou lidí – tedy přesněji řečeno s těmi, kteří nebyli nahoře na oslavě Klíčníkových narozenin. Domů jsme odešli v tradičně rozumnou dobu kolem druhé.
Hlavní devizou Fénixconu je kromě vynikající dostupnosti prakticky ze všech koutů někdejšího Československa množství významných osobností české a slovenské fantastiky, kteří se jako hosté nebo i jako obyčejní návštěvníci sejdou pohromadě na jednom vcelku klidném a příjemném místě. Mimo to, co jsme viděli a slyšeli my, je třeba připodotknout, kolik osobností z obou břehů řeky Moravy (a občas i z větší dálky) se letos na Fénixcon dostavilo: kromě již (občas i několikrát) zmíněných Ondreje Herce, Williama „Warhammera“ Kinga, Leonarda Medka, Pavla Weigela, Zdeňka Rampase, Martina Koutného, Vaška Pravdy… také Andrzej Sapkowski, Jaroslav Mostecký, Miroslav Žamboch, František Novotný, Jiří Kantůrek, Františka Vrbenská, Jiří Pavlovský, Alexandra Pavelková, Ďuro Červeňák, Miloš Ferko, Vlado Ríša, Karel „Netopejr“ Petřík a samozřejmě spousta dalších – volení radní fandomu, předsedové a členové vedení sci-fi klubů, lidé z redakcí scifistických a fantasy časopisů, nakladatelé, vydavatelé, knihkupci, organizátoři literárních soutěží, vydavatelé fanzinů…
Pro začínající spisovatele také Jiřina „Aquilla“ Vorlová ve spolupráci s dalšími připravila tradiční dvoudenní literární workshop.
Ve stručnosti lze shrnout Fénixcon jako pohodovou adventní záležitost – možnost setkat se celkem v klidu a v příjemném prostředí na přednáškách, besedách i u baru se spoustou zajímavých lidí a k tomu si pokecat s kamarády a dalšími lidmi stejné scifistické krevní skupiny. Ti, kteří jsou schopni se obejít alespoň na jednom conu v roce (a to zvláště v čase předvánočním) bez PC heren, celodenních filmových projekcí a potažmo i DDR, by rozhodně měli Fénixcon zařadit do svého soukromého kalendáře sci-fi akcí, na které zásadně jezdí.